Podobné případy se stávají a oni v nich často zastupují zájmy němé tváře. Postavení zvířat se totiž ve vyspělých zemích dost mění. Po tisíciletí byla na úrovni věci. Jak kdosi výstižně poznamenal: „Nebyl rozdíl mezi tím, jestli jste usekli nohu psovi, nebo stolu. V obou případech šlo o poškození majetku a případná pokuta se odvíjela od jeho pořizovací ceny.“

Ty časy jsou naštěstí víceméně pryč. Dnes uznáváme, že zvířata můžou mít city a pocity – i když jen vzdáleně srovnatelné s lidskými.

Snad nikoho by už nenapadlo chovat se k živým tvorům tak krutě, jak to bylo v minulosti běžné. (Bohumil Hrabal v jednom svém textu popisuje, jak se pivovarští tažní koně vybičovávali k největšímu výkonu: kočí jim do ucha strčil hořící nedopalek cigarety…)

Ne-lidští živí tvorové se v USA samozřejmě nesmějí týrat – ani fyzicky, ani emočně. Jejich peněžní hodnota navíc raketově vzrostla poté, co byli uznáni jako legitimní předmět citové náklonnosti ze strany lidí (kvůli přejetí sousedova psa nedávno musel jeden muž v Oregonu zaplatit v přepočtu milion Kč za „citovou újmu“).

Jsou tu však další otázky, které zatím zůstávají otevřené. Mají zvířata právo na vlastního pána, případně na rozhodnutí, kdo by jím měl být (tato otázka při rozvodech ztrácí na zábavnosti)? Mají právo na rozmnožování, či naopak nerozmnožování podle vlastní vůle? Pokud jim páníček odkáže peníze, což se v USA děje poměrně často, kdo a jak je má spravovat?

V některých ohledech se postavení zvířete ve Spojených státech blíží postavení dítěte (však také experti tvrdí, že třeba pes má IQ zhruba dvouletého batolete).

Existují charty zvířecích práv, veterináři musejí policii hlásit podezření na týrání. Po vzoru celostátního registru pedofilů se uvažuje o zřízení registru lidí, kteří se dopustili týrání zvířat!

V případech rozvodu páníčků je častá střídavá péče o zvíře. U soudů už se projednávají žaloby na citové trýznění ze strany majitelů i na „snížení společenského uplatnění“, jež zvířata postihne po nepovedeném veterinárním zákroku. Existuje možnost soudního zákazu přibližování se ke zvířeti atd.

Jde o další příznak „sebevražedné změkčilosti západní civilizace“ a „hledání nových kšeftů pro právníky“, jak tvrdí kritici nových pořádků? To nejspíš ne, všichni cítíme, že zvíře není věc. Není ovšem ani člověk…

Štika jako štěně?

Ve Švýcarsku proběhlo pozoruhodné referendum. Lidé při něm hlasovali, zda by všechny kantony měly mít své vlastní zvířecí právníky. Věc nakonec neprošla – zůstal tedy pouze Antoine Goetschel, který tuto funkci zastává v kantonu Curych už od roku 1992. V poslední době se proslavil procesem, ve kterém žaloval rybáře Patricka Gigera. Tento muž ulovil na curyšském jezeře 10kilogramovou štiku a do novin se neprozíravě pochlubil, že s ní musel 10 minut bojovat. Antoine Goetschel ho za to zažaloval pro týrání zvířat. U soudu argumentoval velmi sugestivně: „Vždyť to je, jako by někdo zasekl háček do tlamičky štěněte a pak s ním deset minut krutě cloumal!“ Zdravý rozum ale zvítězil a rybář odešel od soudu bez trestu. Advokát teď zkouší alespoň uzákonění časového limitu, po který by rybáři směli se svými úlovky bojovat. Po jeho překročení by byli povinni odříznout vlasec a rybu pustit…