Američtí studenti Alec a Erica se počátkem června vydali na „malý“ výlet k termálním pramenům. Jenže je zastihla bouře a silný liják. Naneštěstí zvedl hladinu řeky, která je dělila od civilizace. Zpátky už nemohli.
„Pršelo a pršelo,“ popisoval později novinářům mladík. „Déšť pak vystřídal sníh, byli jsme už celí promočení. Uvědomili jsme si, že skončila legrace a jde nám o život. Že v pustině budeme muset nocovat.“
Pomohly jim příděly
Alec byl duchapřítomný a nevěřil na zázraky. Bylo mu jasné, že v pustině můžou strávit několik dní nebo týdnů. To, co jim v batozích zbylo k jídlu, pečlivě rozdělil tak, aby jim vydrželo na delší dobu. Příděly den po dni raději ještě zmenšoval. Za to, že nezmrzli, vděčili horkým pramenům, u nichž se zahřívali.
Když po týdnu déšť ustal, Alec rozhodl, že se musejí pokusit o návrat do civilizace. Z posledních zbytků rýže, čokolády a burákového másla si připravili oběd na posilněnou. Prodírali se totiž hustými porosty, překonávali různé kopce a občas se brodili po pás ve studené vodě.
I ona se zachovala velice rozumně, když se na noc stáhla k jeskyním – díky tomu nezmrzla. Navíc nepropadla panice a nerozpakovala se jíst trávu.
Téměř ve stejném čase, v květnu loňského roku, podobně bojovala o život Kanaďanka Rita Chretienová (56). S manželem Albertem v březnu vyrazili na dobrodružnou výpravu napříč Nevadou, jenže přecenili síly a s vozem uvízli v oblasti Humboldt-Toiyabe, kde jsou jen příkré hory a rozlehlé kaňony, prostě pustiny bez pokrytí signálem mobilních operátorů. Albert se sám vydal hledat pomoc, ale ztratil se a dodnes se ho nepodařilo objevit.
Pohublou a vyčerpanou ženu záchranáři našli až po sedmi týdnech. Přežila díky tomu, že si na pití roztápěla sníh, jedla zbytky zásob a nocovala v jejich nepojízdném autě.
Pluli v chladícím boxu
O poznání dramatičtější to mívají trosečníci na širém moři. Ač jsou obklopeni masou vody, trpí žízní. A pokud slaná voda není vražedně ledová, sužuje je strach, že kdykoli zaútočí žraloci nebo se přižene silná bouře.
Skoro za zázrak se považuje příběh dvou mužů (25) z Barmy, kteří strávili na otevřeném moři 25 dnů! Nacházeli se daleko od severního pobřeží Austrálie, a to v místech, kde se to žraloky jen hemží. Podle záchranářů byly jejich šance na přežití takřka nulové.
Společně s dalšími 18 rybáři pluli na palubě dvanáctimetrové dřevěné lodi. Ta se 23. prosince 2008 v bouřlivém počasí potopila a kromě nich se celá posádka utopila. Jim se podařilo včas vlézt do chladicího boxu o velikosti menšího jídelního stolu. V této odizolované plechové „krabici“ se na rybářských lodích převáží led, tentokrát v ní naštěstí nebyl.
Neměli žádné zásoby jídla ani vody. Po 25 dnech si prapodivného plavidla všimlo letadlo australských záchranářů a silně pohublé a dehydrované mladíky vytáhli do bezpečí. Jak vydrželi tak dlouho, vždyť bez vody člověk přežije maximálně týden?!
Trosečníci líčili, že je vlastně zachránily časté bouře a deště, při kterých se jim nějaká pitná voda nahromadila na dně přepravky.
Ještě není nic ztraceno, i když neprší! Potvrzuje to zkušenost australské jachtařky Dominique Courteille (57), jež u thajského ostrova Lipe nedaleko známého letoviska Phuket přežila na moři díky tomu, že pila vlastní moč.
Záchranáři ji našli už po pěti dnech; téměř měsíc by tímto způsobem pravděpodobně nepřežila.
Nicméně, ať se ocitnete v jakkoli dramatické situaci, nikdy neztrácejte naději. Člověk mnohdy vydrží neuvěřitelné útrapy!