Diskutujte: Zažili jste někdy v životě podobné překvapení, jako paní Miluše?

Celý den v práci jsem byla jako na jehlách. Pracovala jsem tehdy v bance a už od rána u nás probíhala kontrola, tak jsme byli všichni trochu nervózní a práce nám nějak nešla od ruky. Blížil se konec pracovní doby a já jsem před sebou měla ještě fůru restů. A to mě ke všemu čekal náročný večer.

TY MOJE ZLATÍČKO...

Měla bych ještě stihnout zajít ke kadeřnici, abych vypadala dobře, blesklo mi hlavou. Když se za mnou zaklaply dveře naší banky, letěla jsem si tedy rychle nechat něco udělat se svými neposednými loknami. Zaplaťpánbůh, všechno jsem stihla! Nastrojená a načančaná jsem si pak stoupla na zastávku a netrpělivě vyhlížela autobus.
Nečekaný liják, který se spustil, promočil každou suchou nitku na mém těle. Nejvíc mě ale mrzela ta zmoklá a hříšně drahá nádhera na hlavě. Teď přijdu na návštěvu doslova jako zmoklá slepice! Můj milý mi totiž vyrazil dech nečekaným pozváním k nim domů. Proto jsem tak trochu panikařila.


S Michalem jsme se poznali na koupališti a tehdy vlastně ani nebyl můj typ, jestli se to tak dá říct. Ovšem v práci jsem všem líčila, jakého mám úžasného, okouzlujícího a dobře situovaného přítele. No... trochu jsem to přikrášlila. Však to bylo jedno, ať kolegyně závidí.
Zvlášť jedna starší spolupracovnice, se kterou jsme si moc nesedly, mě pořád po očku pozorovala, a já se tedy tvářila strašně zamilovaně. Každý den jsem Míšu chválila, až jsem i já začala věřit tomu, že je takový, jakého jsem si ho vysnila.
Často jsme si spolu telefonovali a já mu neřekla jinak než „miláčku“ a „zlatíčko“.

VŽDYŤ MY SE ZNÁME!

Tak kolegyně ani netušily, jak se to moje zlato vlastně jmenuje. Snad tisíckrát jsem si představovala, jak se jeho rodičům a hlavně matce předvedu ve velkém stylu, ale teď se mi chtělo brečet. To mám za to, že si vymýšlím! Vypadám jako nějaká chudinka! Rychle jsem tedy zamířila do nedaleké kavárny, před zrcadlem jsem si zapletla navlhlý drdol a trochu se přimalovala. Hned to bylo lepší a mně se trochu zvedla nálada.
Můj milý mi už ve dveřích řekl, jak mi to sluší, a rychle mě vtáhl dovnitř. A dobře, že mě pevně držel, protože jinak bych sebou asi sekla. U dveří do obýváku mě se širokým úsměvem na tváři vítala moje starší kolegyně z práce. Ta, která se na mě pořád tak divně dívala. Teď se tvářila o něco vlídněji, než když úřadovala za kancelářským stolem. Začala jsem něco koktat a klást zdvořilostní otázky, ale ona vybuchla smíchy.
Ulevilo se mi a přestala jsem plácat nesmysly.
Můj milý na nás zíral s otevřenou pusou a nic nechápal. Jen mě pevně držel za ruku a chtěl mě své matce představit: „Mami, tohle je moje...“ „Zlatíčko! Já vím,“ dořekla za svého syna matka. „My se totiž moc dobře známe z práce. A musím říct, že jsem se o tobě dozvěděla jen samé lichotky. Takový hodný, milý a úžasný chlapec... ani jsem netušila, že by to mohl být můj syn.“ Nakonec jsem byla ráda, že pršelo a já jsem nepřiběhla na návštěvu s tím luxusním účesem.


Hrála bych si totiž na někoho, kým ve skutečnosti vůbec nejsem. Celý večer byl fajn a my se výborně bavily tím, že s námi sedí ten nejúžasnější chlap pod sluncem. Nakonec jsem musela dodat, že ten muž má i nejlepší mámu na světě. Co vám budu povídat, netrvalo dlouho a než se rok s rokem sešel, stala se z kolegyně tchyně. A milionová!

Další příběhy si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, nebo na webu www.vlasta.cz