Nejen na výzvy UNICEF reagovalo loni MPSV. „Chceme do konce roku 2013 dosáhnout toho, aby děti nebyly dávány do ústavní péče, pouze do té individuální. K lednu roku 2014 nebude umístění těch do tří let možné, do roku 2016 toto omezení rozšíříme na děti do sedmi let věku,“ řekl ministr Jaromír Drábek.

Polovina „obyvatel“ kojeneckých ústavů je tam ze sociálních důvodů, stát proto bude pomáhat rodinám, aby mohli zůstat doma. Když to nepůjde, zamíří do pěstounské péče delší či přechodné. Jak stát rodičům v tísni pomůže, je v mlze, jasnější je, že hodlá shánět víc profesionálních pěstounů, aby mohl omezit kojenecké ústavy. MPSV zčeřilo vody.

Přišlo s idylickou myšlenkou, ale návrh její realizace je zjevně rychlý a nedopracovaný, čímž způsobilo nechtěný rozkol mezi těmi, kterým o ty nejmenší opravdu jde. Z entuziastických pěstounů dělá zlatokopy, ze slušných kojeneckých ústavů necitlivá zařízení!

Řada otázek stojí bez odpovědí: Neřítíme se do průšvihu? Nechceme se zbavit propracovaného systému, který fun- guje? Podléháme světovému tlaku? Přeceňujeme se? Riskujeme, že děti budou pendlovat od pěstouna k pěstounovi?

Duo slečen v péči

Po zahradě běhají osmiletá Romanka a Ivanka. „Původně jsme mysleli, že si vezmeme do péče jedno dítě a za čas druhé – přišla dvojčata a bylo jasno!“ říká se stoickým klidem Barbara Helešicová. S manželem mají dva vlastní syny (23 a 21 let), ale odedávna se netajili tím, že chtějí přijmout pod svou střechu další děti, i proto postavili velký dům.

Před osmi lety, kdy žádost podávali, o rozdílech v typech náhradní péče ani o právním rozsahu moc nevěděli, hlavně chtěli pomoct… Když den D nadešel a vybrali je jako ideální rodinu pro holčičí duo, nikdo z blízkých se nedivil. „Naši kluci byli nadšení! My říkali: dvojčata, to není legrace, ale oni nás ani neposlouchali, a jak holky prvně viděli, byly jejich,“ usmívá se profesí grafička-restaurátorka z Břeclavi. Dlužno dodat, že synové se „sestřičkami“ hodně pomáhají. A nejen oni.

Bio rodiče jsou

Dívenky, které jsou u Helešicových šest let v dlouhodobé pěstounské péči, biologické rodiče mají a stýkají se s nimi. „Známe je osobně,“ potvrzuje pěstounka a je zjevné, že se s tímto faktem musela dost smiřovat. „Není lehké to ustát! Když jsme si holky z kojeneckého ústavu brali, neměly s původní rodinou dlouho žádný styk. Ve chvíli, kdy jsme si je přivezli domů, najednou projevila zájem,“ naznačuje sympatická dlouhovláska s tím, že přes rok probíhaly soudy a nebylo jasné, jak vše dopadne.

„Nemohla jsem spát. Obava, že o Romanku a Ivanku, které miluju, přijdu, byla děsivá. Nejsem typ pro přechodné pěstounství…“ Manžel dodává, že je nutné vědět, na co má člověk duševní sílu, nejistou děti vycítí a jejich zakotvení je náhle vratké.

Dotazníky: nutné!

Před zařazením do seznamu pěstounů prošli Helešicovi drsným „proškolením“ a testy. „Napřed nám ty dotazníky přišly stupidní, chladné… Dnes vidím, že i ty byly nutné. Někdo by nezvládl vychovávat postižené dítě, tak proč to neříct? Předejte se tím řadě zklamání,“ říká na rovinu Barbara, která dnes s mužem čeká na další dítko. Pokud možno holčičku. Prý už do pěstounské péče poslední! Dvojčátka si užívají prázdniny, přesto se na chvíli zastaví a spontánně odpovídají. „Máma? Tady,“ ukáže Ivča na Barbaru a dodá: „Máme ještě jednu mami, slovenskou.“ Romča doplní, že se ale učí jen s „touhle“ mami. „Tahle i vaří koprovku. To bylo první jídlo, co jsme měly u nás,“ vzpomínají na příchod do nové rodiny. Obě připouštějí, že u druhé mámy jsou na návštěvě a zde jsou doma. „Tady zůstanééém,“ piští a běží si hrát.

Krásný boj

Idyla? Pro děvčátka ano, ale pěstounští rodiče museli skousnout ledasco. Kromě právních trablů i to, že je učí jistým pravidlům, která ale v biologické rodině neplatí. „Náš tatínek musí chodit do práce, ale biologický tatínek to má jinak. Před jídlem se u nás nejedí bonbony, u biologické rodiny podle holek ano,“ krčí rameny Helešicovi, kteří před dvojčaty hovoří o bio rodině bez emocí, pouze ve faktech.

„Co bylo ještě složité? Spíš co nebylo… Hodně nepříjemností třeba způsobilo, že se k nám nedostala celá zdravotní dokumentace holek a jejich biologická maminka nedokáže na některé otázky z tohoto ranku odpovědět. I to jsou nesnáze, ale řešitelné… Litovat? Nikdy nás nenapadlo, i když pěstounství je opravdu jen pro ty, kdo fakt chtějí, a počítají se vším. No, jistý si není člověk ani u vlastních dětí. I ty můžou zklamat a v osmnácti odejít na věky. Na druhou stranu genetika je taky silná zbraň,“ míní Barbara, která kvůli pěstounství studovala sociální poradenství a prointegrativní pedagogiku a zapojila se do práce Asociace náhradních rodin.

Pěstouni na „čekačce“

IVETA a RADEK, dočasní pěstouni

Máte vlastní děti?

Máme syna (18) a dceru (21).

Proč pěstounská péče?

Odrostly nám vlastní děti a doma máme velké zázemí. U manželky zafungoval syndrom prázdného hnízda. Cítíme, že bychom mohli nějakému dítěti či dětem pomoci, a s tím do toho jdeme.

Nemáte strach, že budete de facto stále „ti druzí“?

Děti, které dostaneme do péče, mají své rodiče, ty jim asi nikdo nenahradí. Rodinu a domov ano. Chtěli jsme poskytnout domov dětem v problémech na přechodnou dobu a doufáme, že těm, které k nám přijdou, se jejich situace vyřeší brzo tak, aby se buď vrátili domů, nebo našli nový domov.

Méně informovaní lidé občas řeknou: pěstounství je dobrý státní džob. Víte, jak na podobné útoky?

Oba jsme státní zaměstnanci už nyní, takže pro nás žádná změna. Na podobné útoky se nepřipravujeme, o pěstounství uvažujeme už dlouho, mluvíme o tom s přáteli i se sousedy a zatím jsme se setkali s podporou stejně jako u naší rodiny.

Neobáváte se biologických rodičů?

Ne. V rámci přípravy na pěstounskou péči na přechodnou dobu jsme mluvili o tom, jak je důležité pro dítě, aby znalo své kořeny a biologičtí rodiče kořeny jsou. Takže jsou pro ně důležití, ať už se v jejich vztahu stalo cokoli.

Kolik dítek si do pěstounské péče berete (a pohlaví)?

Do přechodné péče se dává jedno dítě nebo když tak sourozenci, uvidíme, které dítě - děti budou naši pomoc potřebovat. Pohlaví neřešíme, jsme tu, abychom pomohli, a ne si vybírali. Moc děkujeme naší sociální pracovnici, která nás od začátku v žádosti podpořila, a nyní čekáme, až nám zavolají, že nás první drobek potřebuje.