Čím to je?

Náš příběh se začal psát před deseti lety. Potkali jsme se v autoškole, on měl nedbalé strniště, havajskou košili a kapesné nosil po kapsách. Já byla princezna, která si žila jako v bavlnce, ale z nepochopitelného důvodu musela po mladém suverénovi stále pokukovat. Sebejistě mě pozval na rande a já na jeho nabídku kývla dřív, než mi stačila prolétnout hlavou. Vztah neměl dlouhého trvání, on byl zkrátka buran a já nosila na jeho vkus moc volné džíny a tanga jsem v šatníku nevedla. V očích jsem měla slzy, ale naštěstí na konci městské kolonády byla cukrárna a obchod s obuví. Splín byl rázem pryč.

Boj

Rok utekl jako voda a na obzoru nikdo zajímavý. Spojili jsme se přes ICQ a dali si rande. První vyjížďka na motorce dopadla dobře, ale naše pocity se zřejmě stále různily. Já spřádala plány, jak ho lapit, on s větrem v zádech brázdil silnice. Zaútočila jsem na jeho gentlemenské nitro a požádala ho, aby mě doučil matematiku. Ohrané, ale efektní. Na druhou stranu moje strasti s ní mě provázejí od šesté třídy, co se k počtům přidaly rovnice a písmenka. Slovo dalo slovo a on konečně pookřál. Ze začátku měl pro mě vyhrazený jen jeden den v týdnu, protože holka nikdy nebude tak zábavaná jako dlouhé večery u piva s kamarády, ale zvolila jsem cestu hraného respektu a jemné manipulace. Vyplatilo se. Sice se během následujících let několikrát objevil u dveří s květinou v ruce a rozraženým obočím, ale každý má své vrtochy.

Procitnutí

Po pěti letech, kdy já propadala hysterii a on se čas od času vzepřel, jsme stáli před prvním životním milníkem. Měl nastoupit na vojenský útvar dvě stovky kilometrů daleko. S vědomím, že láska hory přenáší, jsme si sbalili svých pár švestek a vydali se vstříc životu. Jako morová rána se na mě snesly kruté potravinové alergie a on dělal v práci jeden přešlap za druhým. Vůli zůstat spolu rozdrtila síla okamžiku a naše cesty se rozdělily. Ne na dlouho. Láska se nedá popřít ani nechat zmizet, a tak o se o pár měsíců později opět kál u mě přede dveřmi.

Co dál?

Vrátili jsme se k sobě, zažívali nové přívaly lásky a pluli si životem se zkušeností a respektem, který nám do té doby scházel. Ať jsme se oba vzpírali společenským konvencím, co to jen šlo, dohnaly nás. Svatba. Marně jsem čekala na prstýnek a každý den, kdy se vracel z práce s úsměvem, očekávala posun k lepšímu. Dával si na čas, vlastně jsem ani nevěděla, jestli mu to přichází na mysl. A tak jsem se jednoho dne zeptala. Jeho odpověď "dočkáš se" by dávala smysl, kdybych nebyla tak moc posedlá vdavkami. Pojala jsem podezření, že jsem jen přestupní stanice a jsme opět na začátku, kdy já byla snaživka a on hřebeček, který si nenechá diktovat. Byla jsem den ode dne smutnější, protože jsem si přemítala, co všechno ze sebe jsem do nás investovala.

Chci ti něco říct

Neurčila jsem datum expirace, ani jsem se nepoohlížela jinde. Prostě jsem jen existovala. A tak jednou při procházce, která se stala jediným pevným bodem našeho vztahu, se mě na píseckých parkánách zeptal, jestli nemám papírový kapesníček. Romantika z toho místa čišila na míle daleko a ... . Podávám mu balíček ubrousků a říkám: "Na!" Nastavuje dlaň a na ní se třpytí malý stříbrný prstýnek. Na poslední chvíli jsem zastavila slzy, hlavou mi prolétl bambilion možností, jak reagovat. "Hm, to je ale zajímavý výměnný obchod!" Takovou reakci nečekal ani jeden z nás. Smích, pochopení, že humor je to, co nás spojuje, pusa, objetí. Půl roku na to se na stejném místě konala svatba. Milá a lehce chaotická, přesně jako my.

Ohlédnutí

Sebereflexe mi káže, abych se otočila zpátky a zhodnotila, jestli to celé mělo smysl. Mělo. Jsem si jistější, vím, že mi kryje záda. A já jemu. Svatba není ve vztahu to nejdůležitější, ale někdy je to ten chybějící dílek do puzzlí vašeho spokojeného života. Ale v podstatě se nic moc nezměnilo. Užíváme si jeden druhého, cestujeme, vaříme, cvičíme a dýcháme pro dva kocoury, kteří víc než pro lidské štěstí žijí pro plnou misku granulí a kvalitní spánek.