Nina si začala s drogami už v 15 letech. Dvakrát byla na odvykací léčbě, ale znovu se k fetování vrátila. V 18 letech odešla z domova a zanechala mi jen stručný vzkaz, abych ji nehledala a nepletla se jí do života.

Přesto jsem se o to několikrát pokoušela. Kontaktovala jsem i streetworkery, terénní pracovníky, kteří mají o pohybu narkomanů celkem přehled.

Párkrát si k nim do centra přišla pro nové jehly, ale nikdo z nich nevěděl, kde se zdržuje. A pak zmizela.

Nebyla nemocná

Objevila se po dvou letech, zbědovaná a těhotná. Žila v komunitě narkomanů v nějakém squatu, kdo je otec dítěte nevěděla, ale byla zoufalá a potřebovala pomoc.

Naštěstí nebyla HIV pozitivní a neměla ani žloutenku typu C. Té jsme se obě hodně bály, hlavně kvůli miminku.

Nicméně dcera byla závislá na pervitinu a u Barunky, která vážila sotva dvě kila, protože se narodila předčasně, lékaři diagnostikovali hned po porodu abstinenční syndrom. Dostávali ji z toho měsíc.

„Mami, já se o ni nedokážu postarat,“ řekla mi Nina se slzami v očích. „Vezmi si ji do péče, podepíšu ti všechno. Chci, aby byla v dobrých rukách a měla domov.

Já vím, že jsem všechno zvorala a zničila si život, dokonce i tobě, ale nechci ho zkazit svýmu dítěti.“

Když jsme vyřídily všechny formality, zase zmizela. A s ní i moje šperky, pár drobných starožitností a nějaká hotovost, kterou jsem si krátce před tím vybrala v bance.

Nina prostě potřebovala peníze na drogy. Ale já jsem získala Barunku.

Normální holčička

Navzdory prognózám se vyvíjela dobře, netrpěla žádným handicapem, ve třech letech dohnala své vrstevníky, co se týká fyzické kondice i intelektu, a v pěti z ní byla krásná holčička a nikdo by nepoznal, čím vším chudinka prošla.

Začala chodit do školky, v dětském kolektivu se jí líbilo, byla spokojená a zdravá.

S Ninou jsem žádný kontakt neudržovala, vůbec jsem nevěděla, kde a jak žije, a dokonce se přiznám, že mě to časem přestalo trápit. Veškerou péči a lásku jsem soustředila na Barunku.

Jednoho dne jsem dostala od dcery dopis. „Ahoj mami,“ psala. „Prošla jsem peklem, ale už jsem vyléčená. Dva roky jsem čistá.

Mám malý byt a našla jsem si práci, roznáším poštu. Moc ráda bych se setkala s Barunkou a samozřejmě s tebou. Napiš, kdy bych mohla přijet. Líbá vás obě Nina.“

Celá jsem se rozklepala. Když se Barunka na mámu ptala, lhala jsem, že pracuje v cizině na jednom ostrově, kam se ani pošta nedostane, proto nám nepíše.

Ale že se určitě jednou vrátí na krásné lodi s bílou plachtou a možná přiveze i poklad. Barunce se ta „pohádka“ moc líbila.

Odepsala jsem Nině, že by bylo lepší nechat věci tak, jak jsou, ještě nějakou chvíli počkat, ale ona na setkání s dcerou trvala.

„Jsem její matka,“ připomněla mi a oznámila termín návštěvy. Musela jsem Barunku na setkání připravit. Byla hrozně zvědavá a pořád se vyptávala na loď a na ostrov s pokladem.

Prý jsem jí lhala

Uvědomila jsem si, jakou hloupost jsem provedla, a musela jsem alespoň částečně s pravdou ven. „Víš, maminka byla moc nemocná. Proto nám nepsala. Ale teď už je zdravá a chce tě vidět.

„Ty jsi mi, babi, lhala, ty jsi mě zklamala!“ plakala Barunka. To horší mělo ovšem teprve přijít.

„Až se s Barunkou trochu sblížíme, požádám o svěření do vlastní péče. Teď už tomu nic nebrání. Mám práci, byt a jsem čistá,“ prohlásila Nina.

A sblížení s dítětem? Probíhá tak, že se Barunka vrací od matky s pláčem. „Křičí na mě a bije mě,“ říká. Nina ovšem tvrdí, že „holka lže“.

Co mám dělat, jak mám poznat, jak je to doopravdy? Věřím spíš vnučce než dceři. Má Nina šanci získat dceru zpátky?

Jolana

Žádné soudy, ale rodinná terapie!

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • V příběhu je nejen plno bolesti, ale i spousta přehmatů, jichž se jeho dospělé aktérky dopustily. Obě by se měly snažit už nevršit další, protože by na ně nejvíc doplatila Barunka!
  • Není těžké představit si, jak hrozné vše muselo pro Jolanu být: už jen vědomí, že její dítě fetuje a ona o něm několik let nic neví! I proto se tak upnula na vnučku a vzpomínky na dceru raději potlačila. Pomoci jí stejně nemohla a neustálé trápení si nemohla dovolit kvůli Barunce. Získala pocit, že už si spolu samy vystačí; nepředpokládala, že by si Nina nárokovala jakákoli mateřská práva. Tak si v dobré víře vymyslela příběh o mamince kdesi na opuštěném ostrově.
  • Dnes už dobře ví, že to bylo pošetilé. Chvíli tak sice Barunku uchlácholila, zároveň však přispěla k tomu, že si *dítě matku zákonitě zidealizovalo. Verze bližší pravdě by byla rozhodně prozíravější.
  • Pokud nyní budou Jolana a Nina o Barunčinu přízeň soupeřit, čeká je jen kolotoč pří a dalšího trápení! Nebudou-li se navzájem respektovat, rozpoutají něco, co už se bude těžko zastavovat. V soudech o děti nebývají žádní vítězové, zato spousta poražených! Místo toho, aby Barunka mohla mít konečně obě – nejen babičku, ale i maminku - nebude mít možná ani jedno prostředí, kde by se cítila dobře a bezpečně. Přesto, že ji obě mají rády.
  • Je-li už Nina skutečně vyléčená a čistá, bude moudřejší její mateřský návrat neodmítat a aspoň na čas se pokusit o kontakty ve třech. Přitom by si obě mohly v Barunčině zájmu navzájem vypomoci.
  • Nevím, co se odehrává, když je Nina s Barunkou sama. Vím ovšem, jak ošidné je spoléhat se na verzi pětiletých dětí. Mají totiž zvláštní schopnost vytušit, co bychom od nich slyšet chtěli. Třeba i to, že je jejich matka bije.