Diskutujte: Jak by se měla partnerka zachovat, pokud muž přijde o práci? Už jste takové situaci doma čelili?
Manžel herečky Veroniky Žilkové Martin Stropnický končí v pozici uměleckého šéfa Vinohradského divadla. Jeho manželka v otevřeném rozhovoru pro týdeník Vlasta přiznává, že to vůbec není lehká situace.
Celý rozhovor s populární herečkou si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta a také na www.vlasta.cz. Dozvíte se mimo jiné naprosto originální trik, jak nikdy nezapomenout nákup v lednici.
Je něco, co vás teď trápí?
Bohužel teď procházíme stadiem, kdy můj muž přišel o práci. Každá ženská, která to zažila, tak ví, o čem mluvím, protože to poznamenává rodinu. Je nervózní, nerudnej, nesebevědomej... odnášejí to všichni okolo, protože ten chlap si to na rodině takříkajíc hojí. Je to nepříjemný, i když se na každou věc dívám z deseti různejch úhlů. Něco je spravedlivé, něco nespravedlivé... Takže to je věc, která mě momentálně trápí nejvíc. Nerudnej chlap zkrátka determinuje celou rodinu.
A co vás naopak těší?
Hodiny s mými žáky na Pražské konzervatoři, kde učím herectví. Když například zkoušíme Lermontovovu Maškarádu, ve které je pasáž, v níž muž otráví ženu. Zkoušíme a hledáme různý motivace, proč to ten chlap udělá. A zase, je množství variant: Otráví ji proto, že on ji miluje, ona jeho ne, nebo proto, že má v sobě nějakej mindrák a pocit, že ta žena ho převyšuje... Je to jako v životě. No a my na každý hodině hledáme, jaké ztvárnění této scény by bylo pro diváka nejzajímavější a nejmíň konformní a nejmíň konvenční. Většina her je přece napsaná jako modelová situace ze skutečného života. A proto lidi chodí do divadla. Podívat se na svoje problémy z jiných úhlů pohledu.
Na Vinohradech hrajete ve hře Apartmá v hotelu Plaza, kde se jako Karen rozvádíte. Rozvod máte za sebou dvakrát, prožíváte sama v sobě tutéž situaci na jevišti?
Ne, nehraju Veroniku Žilkovou, ale Karen, takže na jeviště přicházím jako cizí člověk. Ale těší mě, když z hlediště uslyším, jak někdo třeba potichu zavzlyká. Je to pro mě bezvadný, cítím určitou katarzi. Jakoby uvolnění něčeho, co v sobě ta osoba v hledišti měla do toho okamžiku zavřený. Hlavou mi proletí, že asi tutéž situaci prožila taky a teď ji vidí před sebou. Vlastně dochází k její vlastní očistě. V reálném životě to takhle ale nefunguje. S manželem si taky doma nepřehráváme problém z různých úhlů pohledu jako divadelní skeče.
Ale bylo by fajn, kdybyste si spolu mohli zajít třeba do Národního a tam se v nějaké hře podívali, jak řeší pan XY situaci, že přišel o práci...
Kdyby něco takovýho v Národním hráli, bylo by to super. A proto lidi chodí do kina, do divadla, čtou knížky, protože stále hledají odpovědi na řešení svých problémů.
Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz
Jana Šulcová: Přežít čas, kdy to bolí nejvíce