Z prvorepublikových reálií se Veronice asi nejvíc líbí oblékání. „To, že ženy byly v té době víc ženami. Sympatická je mi i galantnost mužů, která už se dnes tolik nevidí. Vždy, když se s ní setkám, jsem mile překvapená a beru ji jako něco výjimečného. Bohužel spousta mužů se už dvorně nechová, kromě mého manžela samozřejmě. Společenská pravidla byla jasně daná, ale mně imponuje to, že se dámy třeba převlékaly k obědu. Co si v dnešní době neumím představit, že bych šla někam s rodinou na jídlo a ještě se nalíčila.“

Mohlo by vás také zajímat: Retro móda – Neuvěřitelně zdařilý výlet do první republiky

Naplňovalo by vás být továrníkovou dcerou – rentiérkou?

Je pro mě absurdní, že by mi tatínek dal peníze, ať sedím na zadku a nic nedělám, že se o mě postará. To bych nechtěla ani po svém manželovi. Já potřebuju činnost. Před dvěma lety jsem byla delší čas bez práce, nehrála jsem v divadle ani netočila, a musím říci, že to nebylo jednoduché na psychiku. Jednak řešíte víc finanční stránku, a pak propadáte pocitu, že nejste dobrý ve své profesi. Nicméně díky tomuto období jsem si uvědomila hodnotu peněz, a také jsem si práce začala víc vážit.

Co pro vás při natáčení První republiky bylo nejtěžší?

Asi spolupráce s mým mužem. Oběma nám bylo jasné, že se budeme potýkat s poznámkami o protekci, když jsem manželka režiséra. Bisi byl na mě proto asi daleko přísnější než na jiné herce a já si k němu zase dovolovala víc než ke komukoliv jinému. Oponovala jsem mu a diskutovala s ním, což bych si za normálních okolností netroufla.

Už jste si to vyjasnili?

Určitě, já se snažím být pokornější a manžel není tak přísný. Začátky byly těžké, protože jsem měla pořád vzadu v hlavě, že musím lidi přesvědčit, že jsem si tu roli vybojovala na castinzích, ale to je boj s větrnými mlýny.

Vašeho budoucího manžela hraje Slovák Ján Koleník. Jak se vyrovnává s češtinou?

Myslím, že skvěle. Jano chodil od začátku natáčení na hodiny češtiny. Samozřejmě že to tam bude vždycky někde slyšet, ale na to, že netočil nikdy nic v češtině, myslím, že mluví téměř perfektně. Když jsem teď seriál sledovala, přišel mi tam navzdory svému handicapu úplně nejpřirozenější.

Přechází po odehrání replik zase do slovenštiny? A nezačínáte z toho mluvit slovensky?

Myslím, že se snaží mluvit česky i normálně, ale když chce něco vyprávět, tak sklouzne k mateřštině. Samozřejmě nás ostatní to mate a občas z toho vznikají zvláštní česko-slovenské zkomoleniny, což je docela sranda.

Na svém facebookovém profilu jste se pochlubila fotkou ze svatby vaší postavy Magdaleny Škvorové s Vladimírem Valentou. Dovedete jejich překvapivý vztah pochopit?

Vladimír celý seriál miluje Kláru Léblovou, je to jeho životní láska, a že my dva se v tom seriálu vezmeme, je trošku z jiných důvodů než z osudové lásky. Ale já se k tomu zatím nemůžu vyjadřovat, protože to diváci teprve uvidí.

Mluvme tedy o vaší lásce. Jak jste se zamilovala do svého manžela Bisiho Arichteva?

Nazývám to láskou na první klapku, protože my jsme se zamilovali při natáčení Vyprávěj, když mě Bisi obsadil do jedné z menších rolí kamarádky hlavní postavy. Zajímavé na tom bylo, že mi tu nabídku volal sám. Normálně to má na starosti produkce nebo castingový režisér. Od začátku natáčení jsme si byli sympatičtí. Vždycky tam byly pohledy, které trvaly o vteřinu déle, než je normální. Když kolem mě prošel, tak z něj byla cítit zvláštní energie a ze mě taky. Od začátku to mezi námi jiskřilo. Jistou dobu to ale trvalo, než jsme se dali dohromady. Pár měsíců jsme kolem sebe chodili a povídali si, pak jsme spolu měsíc chodili na kafe, na procházky a na obědy a před Vánocemi jsme se domluvili a odletěli spolu do Thajska.

Co jste tam o sobě zjistili?

Byla to skvělá zkušenost, protože jsme měli možnost dobře se poznat na začátku vztahu. My jsme si nezaplatili hotel all inclusive, ale koupili si letenky do Bangkoku a cestovali po Thajsku. Bisi si ověřil, že nejsem žádná hysterka, a já zjistila, že je to chlap, který dokáže zařídit věci a je na něj spolehnutí.

Po půl roce jste měli svatbu. Nebylo to docela rychlé?

Čas je velice relativní, když se potkají dva lidé, kteří o sobě vědí, že k sobě patří. Jak manžel, tak i já už jsme měli za sebou nějaké vztahy, něčím jsme si prošli a věděli jsme, co od budoucího partnera očekáváme. Od začátku nám bylo jasné, že k sobě patříme a že spolu chceme žít. A názor na svatbu máme stejný. Milenci se mají brát v době, kdy jsou nejvíc zamilovaní. Já neuznávám svatbu po deseti letech nebo svatbu kvůli dítěti. Ta největší láska je to ve chvíli, kdy se svého partnera nemůžete nabažit, pak to má tu pravou atmosféru.

Jak vypadala vaše svatba?

Proběhla v Popovičkách u Říčan. Zvažovali jsme několik variant. Chtěli jsme odjet do ciziny, ale já si neuměla představit vdavky bez rodičů a babiček. Kdybychom měli vzít dvacet nejbližších příbuzných k moři, tak by se nám to docela prodražilo. Nakonec proto vyhrálo Česko. Pozvali jsme sto čtyřicet hostů na zahradní slavnost. Manžel chtěl mít velkou veselku, takže jsme to pojali takhle. Zčásti jsme tam měli i bulharské jídlo, protože manžel je Bulhar, a dokonce jsme pozvali i bulharskou taneční skupinu.

Už jste spolu byli v Bulharsku?

Ještě ne, i když já jsem tam jezdila už jako malá s dědou. Říkali jsme si, že je hrozná škoda, že děda, který Bulharsko velice miloval, se nedožil toho, aby poznal mého manžela.

Dovedete si představit, že se kvůli rodině vzdáte kariéry?

Asi ano, já jsem tak vychovaná, že pro mě je rodina nejvíc, co může být. My spolu držíme, ať se děje, co se děje, takže pro mě je rodina alfa omega všeho, proč tady člověk je. Nicméně rodina a kariéra se skloubit dají, i když ne úplně současně.