Rodiče jsou hluboce věřící lidé a snažili se vštěpovat víru také mně a mým čtyřem sourozencům. Všichni jsme samozřejmě pokřtěni a víru jsme aktivně praktikovali. Nedělní mše byla povinnost.
Snažte se prolomit bariéru
K problému se vyjadřuje PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog
- I pro emočně nezaujatého čtenáře může být těžké nevnímat Annina otce jako jediného viníka vážného rozkolu v rodině a ji jako oběť. Určitě je jeho jednání pro většinu z nás těžko pochopitelné - zvlášť bezvěrci si asi pomyslí cosi o „militantních katolících“. Otázka ale je, zda se vůbec mohl zachovat jinak! Také jeho přece nějak formovalo, možná spíš deformovalo prostředí, v němž vyrostl, a hodnoty, jimž věřil a bez nichž by se mu celý dosavadní život sesypal jako domeček z karet.
- Bůh je prý laskavý a umí odpouštět. Přitom bychom jen těžko hledali jinou bytost, jejímž jménem se lidé dopouštěli tolika krutostí; o znásilňování mysli vlastních dětí ani nemluvě. Anna měla sílu se vzepřít. Na počátku byl možná jen přirozený dětský vzdor, později i uvědomělé poznání. Do tohoto obrazu zapadá její rozhodnutí věnovat se studiu religionistiky. Třeba ji časem dovede k tomu, že otcovým postojům dokáže lépe porozumět, což ještě neznamená, že by je musela sdílet.
- Zatím má svého Jaroslava, s velkým třeskem opustila domov a jeho rodiče ji přijali za člena rodiny. Přesto se jí stýská. Po mámě, po sourozencích, někde v skrytu duše možná i po tátovi. Dovolil bych si tvrdit, že ani jemu není dobře. Stalo se totiž něco, co nechtěl a čemu ve své zaslepenosti nedokázal zabránit. Jeho zaťatost a hrdost mu zřejmě neumožní uznat chybu a vzdát se svých hodnot a postojů. Určitě však přijdou chvíle, kdy i on o jejich smysluplnosti zapochybuje.
- Ani od něj, ani od Anny nelze očekávat omluvu. Anna by však mohla uvažovat o tom jak prolomit nepřátelskou bariéru a hlavně mlčení. Už proto, aby si pak někdy nevyčítala, že se aspoň nepokusila.