Krátce nato jsem se sblížila se sousedem Oldou. Je ženatý, náš vztah však nepřekročil meze přátelství. Nejsme už nejmladší a oba jsme věděli, že chtít něco víc by znamenalo zbořit staré mosty a postavit nové. Často se u mě zastavil na kávu, pomohl s těžšími pracemi. Rozuměli jsme si, jen s ním jsem si mohla otevřeně povídat, měli jsme podobné názory na život a stejný humor. Na jeho návštěvu jsem se vždycky těšila.

Jeho žena Julie to tolerovala, dokud se do celé záležitosti nezačaly míchat místní klepny. Jednou u mě zaklepala na dveře a okamžitě vyjela: „Nech mýho Oldu na pokoji! Já dobře vím, co tady děláte. Prý kávička! A že ti přišel složit uhlí! Někdo vás viděl, jak se muckáte. S tím je konec! Jasný?“ Stála jsem tam jako opařená. Nestačila jsem říct ani slovo na svou obhajobu. Ostatně proč bych se měla hájit? Odpoledne se objevil Olda. Manželka ho prý podrobila křížovému výslechu a zahrnula ho informacemi, které jí mohl nacpat do hlavy jen zlovolný člověk. Polopravdami, a ty jsou ze všeho nejhorší.

Dokonce mu ukázala fotku, jak se spolu líbáme! Byla to jen přátelská pusa na tvář. „Ona si na nás někoho najala?“ zeptala jsem se překvapeně a trochu vyděšeně. Pokrčil rameny. „Já nevím, už to tak vypadá,“ řekl bezradně. „A koho?“ nechápala jsem. „Možná je to ta manželčina kamarádka Jitka, vždyť ji znáš. Má doma problémy, přišla muži na nevěru. Jednou se rozvádí, pak nerozvádí, chodí si pro rady. Věčně si o něčem šuškají, několikrát denně si telefonují…“

Kroutila jsem nad tím hlavou. Že by se Jitka snažila získat spiklence, který je na tom podobně jako ona? Když mě Jitka i Julie přestaly zdravit, napadlo mě, že na tom něco asi bude. A do akce se zapojily další ženy. „Neměla bys ničit Julii manželství,“ udeřila na mě sousedka u místního krámku. „Půlka vesnice si už povídá o tom, že s Oldou něco máte. Ty jsi volná, ale on… Vždyť má čtyři děti a vnoučata! Julie je z toho na zhroucení.“ Další bodrá sousedka se mi vnutila na kafe a udělala mi přednášku. Ať si prý uvědomím, že žijeme na vsi, kde si vidíme do kuchyně, že už na mě všichni koukají skrz prsty, ale ona že to se mnou myslí dobře a ať se na Oldu vykašlu a neničím mu šťastné manželství.

Měla jsem toho dost a sousedce řekla, ať se stará o sebe. Olda se mi pak dva týdny neozval a ani já se mu neodvážila zavolat. To je konec, říkala jsem si, ztratila jsem svého nejlepšího přítele kvůli pomluvám. Ale pak mi zavolal. Po hádce s manželkou se sebral a odstěhoval se ke kamarádovi. Řekl mi, že už ty hádky a obviňování nesnesl a že si hledá bydlení. Chce začít nový život. Nezeptala jsem se, zda v něm bude místo pro mě.

Ještě týž večer za mnou přisupěla Jitka. Strčila hlavu do dveří a zasyčela: „Zničila jsi Julii manželství! To kvůli tobě Olda odešel!“ Kdo co komu vlastně zničil a proč?

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

* Ženy jsou bytosti mnohotvárné. Stačí málo, a z věrné kamarádky je zlovolná drbna a závistivá lítice. Jen těžko si však lze představit opak: že by se ze zlovolné drbny stala věrná kamarádka.

* Kulisy venkova vytvářejí pro klevety nepochybně výživnější půdu než třeba anonymita velkoměstského sídliště. I když i tam si může přijít drbna na své. Stačí, aby Jiří z devátého patra občas vypomohl ovdovělé Růženě ze třetího, a jejich 83 sousedů má hned výživné téma.

* Vraťme se ale k Věře. Zatím ji okolí odsuzovalo zřejmě neprávem a jejich drby neměly reálný podklad. Zároveň však nelze zcela popřít, že klevetnice jsou nadány vysokou sociální inteligencí a empatií. Možná dokonce dříve než ona rozpoznaly, že si Věra na souseda Oldu „tak trochu myslí“. Když ho jeho žena vypudila, tak by přece byla ráda, kdyby i pro ni bylo v jeho novém životě nějaké místečko.

* Nemohla se chovat tak, aby nezavdala příčinu ke všem těm fantaziím a pomluvám? Možná, rozhodně by však bylo pošetilé, kdyby se snažila cokoli vysvětlovat. Zvláště na vsi by tím ta podezření pouze utvrdila. V podtextu pomluv bývá nejčastěji závist, případně nějaké jiné psychické potíže pomlouvajících.

* Jen si zkuste představit její obhajobu třeba s pomocí místního rozhlasu! Mezi hlášeními o povinné kontumaci psů a o hasičském bálu by se jako diadém mohlo zaskvět Věřino prohlášení, že s Oldou nikdy nic neměla, nemá a míti nebude. To vše by pak zakončila vlastnohlasně zanotovanou Modlitbou pro Martu, s důrazem na verše Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou! Není ale vyloučené, že by se pominuly spíše drbající klepny. Věře by se však třeba alespoň kapku ulevilo.

* Je možné, že celá lapálie zapůsobila jen jako katalyzátor problémů, které by měl Olda v manželství i bez Věry. Jeho žena se nejprve pokusila vyrazit na zteč a Věru znectila. Ne dost! Podporována Jitkou, postavila se do čela ochránkyň tepla rodinných krbů. Na pranýř s Věrou, možná by se poblíž našla i hromada kamení, kdož jsi bez viny, tak si hoď! Obávám se, že by tu náhle byla celá ves nevinných.