Temperamentní trdlo – to byla herecká škatulka, kterou pro začínající Dášu Veškrnovou kdysi vytvořil režisér Juraj Herz v komediích Holky z porcelánu a Holka na zabití. Obsazoval ji do rolí veselých, hlučných, neohrabaných děvčat, vybavených jakýmsi primitivním a zcela neuvědomělým sex-appealem. Později, v normalizačních komediích jako Zítra to roztočíme, drahoušku nebo Co je doma, to se počítá, pánové, či v televizní inscenaci Ohnivé ženy, se její herecký rejstřík rozšířil o trochu ženské protřelosti. Ale, sečteno a podtrženo, Dagmar Havlová před kamerou až doposud žádné velké štěstí nenašla. Velké a dramatické příležitosti ji potkávaly na divadle, filmoví režiséři ji však předkládali divákům stereotypně jako „naši Dášu“.
Tuto neděli proto čeká Dagmar Havlovou svým způsobem velká a významná premiéra – na obrazovkách se objeví televizní film Kanadská noc, ve kterém si zahrála matku truchlící po tragicky zesnulém synovi. „Na postavu, ač mě dojímá, se dívám jakoby shora, studuji ji. To je naše herecká choroba,“ připustila – ačkoliv součástí její přípravy na roli byla i bolestná setkání s několika matkami, které ztratily své děti.
Odcházení z divadla
Nebyl to ovšem její první návrat k herecké profesi od té doby, co ji po svatbě s Václavem Havlem v roce 1997 dočasně opustila. Tehdy to ostatně nebylo jednoduché rozhodnutí: „Když jsme se v lednu 1997 s Václavem brali, rozhodla jsem se otázku mé profese vyřešit, a tak jsem po osmnácti letech dala v Divadle Na Vinohradech výpověď. Bylo to moc těžké a bolestivé, protože jsem nevěděla, kdy a zda vůbec se ještě vrátím,“ vysvětluje. V dané chvíli ovšem byla přesvědčena, že herecké povolání a postavení první dámy nejdou dohromady. Následovalo několik krušných let – role prezidentovy manželky jí zprvu očividně neseděla a kdysi věrné publikum (zejména ta jeho část, která dříve hltala její normalizační komedie) ji mnohokrát škodolibě vypískalo.
Poprvé se na jeviště pokusila vrátit už v roce 2000, v roli Marie Stuartovny v divadelní hře Ať žije královna. Režírovat měl opět Juraj Herz, který Dagmar kdysi uvedl na filmové plátno. Jenže tehdejší umělecký šéf Divadla Na Vinohradech Jiří Menzel nakonec inscenaci zrušil kvůli rostoucím nákladům: „Režisér Herz od samého počátku věděl, že to musí být standardní hra. Jinak by to vypadalo, jako že se Vinohrady propůjčují paní prezidentové,“ prohlásil tehdy. Dagmar Havlovou to hodně ranilo – k druhému pokusu o comeback se odvážila až o šest let později ve hře Chvíle pravdy.
Další z návratů se měl uskutečnit ve hře Václava Havla Odcházení. Její manžel tam speciálně pro ni napsal hlavní ženskou roli životní partnerky protřelého politika. A obsazení Dagmar Havlové se stalo dokonce jednou z podmínek licenční smlouvy. Právě na něm ztroskotala jednání s Národním divadlem, které chtělo Odcházení uvést – ovšem bez Dagmar. Václav Havel se nakonec dohodl s Divadlem Archa. A když se už už zdálo, že je všechno na dobré cestě, přišel další krach – sama Dagmar Havlová z příprav na inscenaci odstoupila pouhé dva týdny před premiérou.
Zpátky do kina
Už za pár týdnů je ovšem čeká další velký comeback, tentokrát na filmové plátno. S režisérem Juliem Ševčíkem natočila film Normal, odehrávající se v Německu v době nástupu Hitlera k moci. Jedná se o žánr v našich podmínkách velmi neobvyklý – totiž dobový thriller. Dagmar Havlová v něm ztělesnila manželku sériového vraha v podání Milana Kňažka. „Těžší bylo profesi dočasně opustit než se k ní vrátit. Sice mi lidé říkali, že návrat chce velkou odvahu, ale já si to nemyslím,“ říká. Ostatně, prozatím to vypadá, že druhá kapitola její herecké kariéry by mohla být ještě zajímavější než ta první.