Lidé, kteří ztratili někoho blízkého, prožívají často tíživý pocit viny za to, že nemohli být s dotyčným až do úplného konce.

O tom, že není pozdě vyjádřit svůj dík a lásku druhému, i když tu již s námi není, se přesvědčila paní Eva z Děčína.

„Loni na jaře mi zemřela dcera. Byl to pro mě hrozný šok. Celých sedmnáct let dávala smysl mému životu. Podržela mě ve chvíli, kdy nás její otec opustil, kdy jsem přišla o práci a na rok upadla do těžkých depresí,“ líčí čtenářka Eva.

Právě dcera jí navrátila víru v dobro a probudila v ní novou chuť do života. A najednou tu nebyla.

„Navíc jsem se s ní ani nestihla rozloučit. Poděkovat jí, říct jí, jak velice ji miluju,“ vzpomíná s dojetím paní Eva, kterou začal pronásledovat pocit viny.

Trápila se ve dne v noci a vyčítala si něco, co již nebylo možné změnit. Brzy však mělo být všechno jinak. V době, kdy se soužila nejvíc, se objevily ony zvláštní sny…

Noční návštěvy

„Bylo jich asi dvacet a přicházely několikrát do měsíce,“ popisuje začátek své zkušenosti.

„Zpočátku spíše jitřily mé rány, neboť jsem se v nich znovu setkávala se svou dcerou, kterou jsem navštěvovala v ponurých prostorách nemocničních pokojů. Viděla jsem ji naprosto reálně, zesláblou a sklíčenou těžkou chorobou a také vyděšenou z toho, co nutně musí přijít. Seděla jsem u ní a držela ji za ruku, zdrcená vlastní bezradností.“

Ráno se probouzela nešťastná a ještě zoufalejší než dřív. Později se však charakter snů podstatně změnil.

„Dceru jsem vídala již mimo nemocnici, většinou doma nebo na zahradě, a k mému překvapení vypadala mnohem zdravější a spokojenější,“ popisuje Eva.

„Tehdy jsem jí také vysvětlila, že umírá, a ona to přijala s očividným klidem. Má ranní probuzení byla již méně bolestná, ovšem zároveň jsem se cítila zmatená, neboť jsem nechápala význam toho, co právě prožívám.“

Tajuplných snů však přibývalo a dívka v nich byla stále krásnější a usměvavější.

„Tehdy jsem konečně začala tušit smysl nádherného poselství. Má dcera mě velmi milovala, a proto ani po smrti nechtěla dopustit, abych se trápila něčím, co již nelze změnit. Dopřála mi tedy nemožné – prožít znovu aspoň posledních pár týdnů tak, jak jsem původně zamýšlela. Tenkrát to nevyšlo, proto jsem dostala druhou šanci,“ říká paní Eva.

Sama připouští, že podobné zkušenosti lze jen stěží uvěřit. Ona ji však vnímá jako krásný dar, který si vzájemně nadělili dva milující se lidé za svou velkou lásku...

Co si o tom myslíte vy? Je to možné? Zažili jste něco podobného? Napište nám v diskuzi pod článkem.