„Začátkem sezóny“ jste oslavila kulatiny, promiňte, vím, že se to ženám nepřipomíná...
...v pohodě, je to pravda. Vůbec mi ale nepřipadá, že už je mi tolik, to číslo je fakt šílené, ale při pohledu do zrcadla nepropadám depresi, ještě to jde, ne? (úsměv)
Vypadáte dobře a energie z vás přímo srší!
Díky, to se dobře poslouchá, a nemám jenom tu energii. Mám toho strašně moc, skvělého chlapa, zdravé děti, práci a žiju, co víc bych si mohla přát...
Jako vždycky skromná...
Ale vůbec ne, kdo všechno tohle v padesáti má?
Když mluvíte o tom vašem skvělém chlapovi... Jak dlouho už vlastně jste s hudebníkem Romanem Křížem?
„Od roku 1993, takže 15 let.“
A děti?
Máme spolu dva syny, téměř čtrnáctiletého Honzu a deseti a půlletého Romana.“
V osobním životě jste zjevně spokojená, jak je to s prací, kde vás mohou naše čtenářky vidět?
Jako herečka na volné noze mívám většinou po prázdninách málo práce. Letos ale ne. Už od prvního září jsem zkoušela v Divadle Metro činohru Sugar a 13. října jsme měli premiéru. A ještě horká novinka pro vaše čtenářky! V Divadle na Jezerce mě čeká těsně před Vánocemi premiéra hry Paní plukovníková v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou. To je pro mě opravdu veliká čest!
Tak to blahopřeji k takové roli. A co váš oblíbený dabing, když jsme se bavili naposledy, situace nebyla zrovna růžová...
To se úplně změnilo. S digitalizací se s prací, jak se říká, roztrhl pytel! Na druhou stranu se až děsím toho, co všechno televize nakupují...
Jsou to takové hrůzy?
Vrátím se o pár let zpět. Vzpomínáte si na mexickou telenovelu Esmeralda?
Naštěstí moc ne, ale tuším, že se na tu slátaninu nedalo vůbec koukat...
No, a já na tuhle „něhu“ dnes vzpomínám s radostí! Protože třeba dnešní německé telenovely, o které se brzy obohatí televizní trh, ty stojí za to. No uvidíte.
Přezdívají vás královnou dabingu, jak dlouho se mu už vlastně věnujete?
Měla jsem to štěstí, že už v roce l979, v prvním ročníku na DAMU, nás paní Jana Andresíková, naše profesorka uměleckého přednesu, vzala do studia na Kavčích horách k paní režisérce Olze Walló. A tak to začalo. Asi jsme si s paní režisérkou padly do oka, jsme totiž obě Panny... (s úsměvem)
Co je pro vás na dabingu nejpřitažlivější?
Jednou větou se těžko odpovídá... Je nádherné, že vlastně vytvoříte novou roli.
Nemrzí vás, že v anketě TýTý zrušili populární kategorii - dabing?
Mrzí, ale pevně věřím, že se znovu tato divácká cena objeví. Třeba znovu v Přelouči na předávání Cen Františka Filipovského. Musím se pochlubit, letos, den po svých narozeninách, jsem měla tu čest moderovat celý slavnostní večer... A možná už příští rok budou moci opět diváci posílat hlasy pro své nejoblíbenější hlasy v dabingu.
Dabing vás proslavil, úspěchy jste ale slavila i ve filmu, v čem jste hrála naposledy?
Pro slovenskou televizi jsem natáčela v červnu a koncem srpna v seriálu „Obchod so šťastím“ roli stárnoucí ženy, která si najde mladšího milence a vydržuje si ho.
Prý jste si dala nějaké podmínky, než jste roli vzala?
Ano, vzala jsem to s podmínkou, že nebudu mít žádné nahaté scény...
A byly tam nakonec?
To víte že jo, hned v první scéně si zapínám podprsenku a milenec mi pomáhá. Nakonec jsme to vyřešili pánskou košilí. A celý štáb mi po natočení scény upřímně zatleskal. Bylo v tom prý víc erotiky, než kdyby mi milenec tu podprsenku zapínal...
V minulosti jste ale hrála i v daleko odvážnějších rolích, slyšel jsem, že tam sehrála nějakou roli náplast, jak to tehdy bylo?
„Při nahých scénách jsem si tenkrát prsa nadzvedla leukoplastí, žádná prsa nejsou dokonalá a jakékoliv plastické operace odmítám. Tak jsem se tedy nabídla, že je podlepíme, aby vypadala líp. Vypadalo to dobře, i když lepenka nakonec nevydržela...“
Co bylo pak?
Co by, nalepili jsme novou, a scéna se dotočila. (smích)
Než jste vzala roli ve zmíněném slovenském filmu, dala jste si prý ještě jednu „řidičskou“ podmínku...
To je pravda, řekla jsem jim, že nemohu řídit.
Proč?
Neřídila jsem od 17. listopadu 1989, kdy jsem ve filmu „V rannej hmle“ byla nucena popojíždět bratislavskými uličkami v novém fiatu, který neprozřetelně zapůjčil nějaký občan Slovenské televizi. Přiznávám, že jsem jela „přískokem vpřed“.
Jak dopadlo to auto?
Nic jsem nezničila, ale ten pán tam pravděpodobně dodnes stojí s otevřenou pusou a nevěří, že existuje ženská, která „umí“ takhle řídit. Od té doby se raději nechám vozit, než abych ohrožovala ostatní...
Vraťme se několika větami takzvaně ke kořenům. Už vaše jméno naznačuje, že máte trochu cizokrajný původ.
„Naozaj? Po mamičke som Slovensko-Maďarsko-Cikánka, po oteckovi Slovensko-Polsko-Ukrajinka.
To zní hodně exoticky, mimochodem, co dělali vaši rodiče?
Pracovali v zemědělství, maminka dojila krávy, táta je pásl.
Hmm, co tomu říkali, že jste se chtěla stát herečkou?
Jsem ráda, že jsem měla od dětství pocit důvěry od obou rodičů a nebránili mi v tom, co chci dělat.
Byl herectví váš sen?
Ne, chtěla jsem být ředitelkou dětského domova, kde bych si zřídila ochotnický divadelní kroužek, ve kterém bych nehrála, ale režírovala. Absolvovala jsem v 15 letech kurs režie a když mě nevzali na pedagogickou školu v Krnově, protože prý neumím zpívat, tak se mi můj sen zhatil. A zaplaťpánbůh jsem udělala zkoušky na gymnázium v Šumperku, kde jsem měla vynikajícího pedagoga češtiny a ruštiny Ctirada Medlíka. Nasměroval mě tím nejsprávnějším směrem. Ať zkusím divadlo.
Jaké byly vaše první divadelní krůčky?
První krůček k divadlu jsem udělala ve třetí třídě, kdy jsem začala navštěvovat taneční pěvecký kroužek. Od dvanácti let jsem pak účinkovala v dětském divadelním kroužku.
Vzpomínáte ještě na vaši první roli?
Samozřejmě! Kuriózní bylo, že moje první divadelní role byla mužská. „V pohádce Sůl nad zlato jsem vyfasovala roli krále.“
Máte na herectví papír?
Naštěstí jsem vydržela na DAMU. Protože než mě přijali, měla jsem za sebou neúspěšné zkoušky na JAMU a sezonu jako elévka severomoravského divadla v Šumperku. A i když jsem pak chtěla po prvním roce odejít... opakuji, vydržela jsem a jsem ráda, že mám papíry! (smích)
| Valérie Zawadská Narodila se 19.9. 1958 ve Šternberku na Moravě. Má o rok starší sestru Annu. Rodiče pracovali v zemědělství. V Loučné nad Desnou v okrese Šumperk začala recitovat a navštěvovat taneční a pěvecký kroužek. Od dvanácti let se zapojila do činnosti v dětském divadelním kroužku. Na gymnázium v Šumperku byla přijata v roce 1973. Založila tam divadelní soubor a věnovala se divadlu malých forem i poezii. Odmaturovala v r.1977 a nebyla přijata na JAMU v Brně. V roce 1978 byla přijata na DAMU v Praze, kterou absolvovala v roce 1982 a nastoupila do angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde strávila čtyři roky. Do Městských divadel pražských byla přijata v roce 1986 a k 31.12. 1993 sama ukončila angažmá. Od 1.1. 1994 je na volné noze. V roce 1995 se jí narodil syn Jan a v roce 1998 syn Roman. Jejím životním partnerem je muzikant Roman „Krokus“ Kříž. |
Jak se vůbec žije v Česku divadelním hercům?
Existují ještě nějací jiní herci? Pro mě je tato profese taková chobotnice, která má spoustu chapadel (film, TV, rozhlas, dabing, moderování a pod.) a jako v každé profesi se i tady ukáže, jestli herec zvládá práci dobře nebo špatně.
Myslel jsem to třeba tak, jestli se dá hraním v divadle uživit?
Myslím, že ano, ale soudím jenom podle sebe...
Páni, úplně bych zapomněl! Co primácký seriál Velmi křehké vztahy?
Prý se tam o mé postavě Růženě Kudláčkové, alias Kudlance nábožné velmi často mluví, ale pravděpodobně už není potřeba ji ukazovat. Stačí, když se třeba řekne, že Růženka dobře uvařila, zařídila, pohlídala, udělala... Ale nikdo z produkce se mi neozval a já kvůli tomu nepláču.
Ale mnohým televizním divákům se po vás hodně stýská...
Přiznávám, že se mi tahle situace vysvětluje kdekoliv velice těžko. Ať už v obchodě, na poště nebo na besedách....
Otázka na závěr: Sledujete politiku?
Ne!
Proč?
Koho jsme si zvolili, toho máme, tak mám teď plakat? Proto raději pracuju...