I když se mu hlavou honily všelijaké myšlenky, za pomoci rodiny a odborníků z nemocnice na Karláku je překonal, podstoupil biologickou léčbu, píchá si pravidelně injekce a dál čelí výzvám, které si sám klade před sebe. Začal běhat, jezdit na kole, lézt a dosahovat výsledků, po kterých touží většina zdravých sportovců. Jak sám říká, bez podpory rodiny – své ženy Hanky, čtyřletého kluka Jirky a osmileté Vanessky, by to nezvládl.

Poté, co přišel o zrak a onemocněl roztroušenou sklerózou, začal podnikat dobrodružné akce – zúčastnil se expedice „Poslepu na Gerlachovský štít“, běhá maratony, za měsíc vyráží na tandemovém kole z Prahy do Itálie, místa, kde se jezdí jedna z etap Girod'Italia – do průsmyku Stelvio - v nadmořské výšce 2 758 m n. m. (nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách). Do Itálie s ním jako vodiči vyrážejí Katka Pechová, Honza Jošt a Přemek.

A příští rok v květnu plánuje vyrazit na maraton na Velké čínské zdi - Great Wall Marathon. Při květnovém závodu Great Wall Marathon musí překonat 42 kilometrů a 5 165 kamenných schodů, odolat vysokým teplotám a prašnému prostředí – to vše odkázán na traséra a jeho pokyny. Každý schod je jinak dlouhý a vysoký – těžké pro zdravé běžce – pro nevidomého pacienta s roztroušenou sklerózou – drsná výzva. „Ke zdolání této překážky mě přiměla Jitka Křížová, která jej už běžela a říkala, že nikdo slepý tento závod zatím nezdolal – tak když se vše povede, budu první,“ podotkl Jan Bauer. Kromě Jitky pojede pomáhat také Jaroslav Boucník a Jiří Mokrý.

Všechny cesty si Jan Bauer financuje z vlastních zdrojů, kterých není mnoho, a proto hledá sponzory, kteří by se na jeho dobrodružstvích chtěli podílet.

Silnou vůli Jan Bauer prokázal už v šestadvaceti letech, kdy vážil 160 kilo při výšce 175 centimetrů. Zhubnul a během devatenácti měsíců shodil 80 kilogramů. Začal se lépe stravovat a každý den trávil několik hodin v posilovně, kde zkoušel běhat na pásu.

„Začínal jsem s trasérem - sportovním kamarádem Jardou Boucníkem. Jardu jsem chtěl zabít. Nadával jsem mu, ale on je velmi striktní, žádné ulevování u něj neexistuje. A přesně to já potřebuju,“ říká Honza. Začali spolu běhat a trasér za nějaký čas přišel s tím, že by spolu mohli dát půlmaraton. „Žádnej půlmaraton nepoběžím - protestoval jsem, jenže už za tři měsíce jsme spolu stáli na startovní čáře,“ vzpomíná Jan Bauer.

Běhali spolu pravidelně 3 až 4x týdně. „Nechtěl jsem ale Jardu pořád zatěžovat, a tak jsem si po půlmaratonu našel na inzerát dalších asi 4 až 5 lidí, s kterými běhám. Bez traséra nevyběhnu - hlásí mi, jak vypadá terén, což záleží na tom, kde běháme. Když trénujeme na oválu, nepotřebuji nic. Tam jen běžíme a povídáme si, dokud mi stačí dech. Když běžíme ve větším tempu, už toho moc nenamluvím. Jiná je situace, pokud jdeme běhat třeba na cyklostezku. Tam už musím vědět, kde je jaká změna terénu nebo jestli někdo nejede, abych mohl uhnout. Vůbec největší problém jsou ale závody. Kostky, obrubníky, koleje, to všechno potřebuju hlásit, aby nedošlo k pádu. I když k tomu stejně občas dojde,“ popisuje běžec.

„Trasér musí být lepší běžec než já, hlavně na závodech, když já běžím na maximum a nemůžu už ani mluvit, potřebuji, aby trasér nejenom běžel jako já, ale ještě se mnou komunikoval. Primárně musím důvěřovat člověku, kterého mám vedle sebe. A taky počítat s tím, že občas klopýtnu. Já měl třeba vždycky hrozný problém, že jsem chtěl běhat jenom po pevném povrchu a nechtěl jsem do lesa. Les byl pro mě absolutně nemyslitelný. Noha se tam boří, nikdy ji nepoložím rovně. Musel jsem se vždycky tak soustředit na došlap, že jsem zapomínal dýchat. Ale všechno je o tréninku. Nedávno jsem si s kamarády zkusil takový triatlon, v rámci kterého jsem běžel půlmaraton. A ten půlmaraton se běžel v lese. Trénoval jsem na to a nakonec to nějak šlo. Člověk musí být soustředěný a pořád připravený, že přijde nějaká nerovnost, protože něco trasér nahlásí, ale zase úplně všechno přeci jen hlásit nemůže.“

Závody s Honzou běhá většinou Jarda, který s ním má nejvíc zkušeností. „Na takových závodech, jako je třeba Pražský půlmaraton, kde startuje kolem 12 tisíc lidí, to totiž není sranda. Není nic příjemného, když na někoho šlápnu nebo když do někoho strčím. Vykolejím já jeho a rozhodím sám sebe." Podle Honzy je rozdílné, jestli běží s mužem nebo ženou, trasérky podle něj vysvětlují emotivněji, ale s traséry běhá také rád.

První opravdu drsnou sportovní zkušeností byla pro Jana Bauera expedice „Poslepu na Gerlachovský štít.“ Na tandemových kolech vyrazili v loni v září tři nevidomí sportovci se třemi vodiči z Prahy do Vysokých Tater. Trasu z Prahy do Liptovského Mikuláše, dlouhou přes 585 km, ujeli za čtyři dny. V Tatrách na ně čekala dvoudenní pěší túra pod vrchol nejvyšší slovenské hory. Cesta sem byla pro účastníky natolik fyzicky a psychicky vyčerpávající, že k výstupu na vrchol se z trojice nevidomých odhodlal pouze Bauer. „Celé čtyři dny na kole nám propršelo a být v jednom v kuse mokrý nikomu příliš nepřidá. Než jsme se vůbec ke Gerlachu dostali, bolely nás nohy tak, že před samotným výstupem to nevidomí kluci vzdali a nahoru jsem lezl jenom já. Hnalo mě vědomí, že nechci zahodit šest dnů neskutečné dřiny, ale bylo to opravdu náročné,“ vzpomíná.

Jako nevidomý přelézal balvany doslova po čtyřech, takže měl okopané holeně, krvavá kolena a sedřené prsty na rukách. Dokonce přemýšlel, že se vrátí - když visel na laně ve vzduchu a hledal rukama a nohama ve skále místo, kde se zachytit. Cesta nahoru trvala sedm, dolů pak osm hodin. „Jsem rád, že jsem to nevzdal a na vrchol se vyškrábal. Lezl jsem s trasérem Honzou Joštem a když jsem se ho zeptal, co vidí, řekl, že mám být v klidu, že taky nic – bylo totiž mlhavo. Sestup byl mnohem horší a sáhnul jsem si na dno jak fyzicky, tak psychicky,“ přiznává Honza Bauer.
Expedice Honzu nabíjí - což říká i lidem, kteří k němu chodí na masáž. „Problémy s krční páteří jsou ve většině případů důsledkem dlouhodobého stresu, kterého je dnešní doba plná. Člověk si musí najít nějaký ventil. Někdo začne pít nebo fetovat… Podle mě je tím nejlepším ventilem sport. Já se potřebuji neustále posouvat, vylézt z ulity, a to jak ve sportu, tak v osobním životě i v práci,“ dodává Jan Bauer.

O roztroušené skleróze

Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé onemocnění centrálního nervového systému, jehož příčina není doposud známa. Toto onemocnění propuká většinou v mladším věku, častěji postihuje ženy. Pro RS je typické střídání období záchvatů (atak) a období zdánlivého klidu. Tento proces je nepředvídatelný, a proto i léčba či prevence je těžká. V současné době v tuzemsku podstupuje biologickou léčbu přibližně 9 000 nemocných s RS.
Na celém světě RS trpí 2,5 miliónů nemocných. Nemoc se vyskytuje hlavně ve středních a chladnějších zeměpisných šířkách. Rizikovými faktory nemoci jsou kromě genetické dispozice EB virus, kouření a nedostatek vitaminu D. Podle epidemiologických průzkumů se v ČR nejvíce vyskytuje RS na severu Čech. Lékaři to přisuzují zhoršenému životnímu prostředí v této oblasti. Informace o roztroušené skleróze lze nalézt na portále www.rskompas.cz