Mnozí lidé, kteří podstoupili transplantaci některého ze životně důležitých orgánů, trpí specifickými duševními problémy: strachem, depresí, poruchou osobnosti…

Docent berlínské univerzity Bernard Jakoby hovoří v této souvislosti o tzv. rozpolcení vlastního já, jehož jednotlivé části mezi sebou bojují (stejně jako tělo vnímá cizí orgán coby vetřelce, jehož je třeba se zbavit).

Ve své knize Kontakty se zemřelými cituje mladou ženu, jež po zákroku pravidelně vedla vnitřní dialogy s implantovanou ledvinou: „Moje bolest – tvoje bolest. Nebude ti dopřáno zapomenout na násilí, jehož se na mně dopustily pracky v gumových rukavicích, které mě vytáhly z mé domovské schránky. Nikdy se nezbavíš strachu a touhy po klidu. Moje nemoc – tvoje nemoc. Jsem tvůj dech, jsem tvá bolest. Ty obrovité chirurgovy ruce mě vytrhly z mé jednoty a unesly do země za zrcadlem. A ty teď musíš zaplatit výkupné.“

Jsem to ještě já?

Lékaři jsou stále častěji konfrontováni také s jevem, kdy příjemci orgánů přibírají zvyklosti a záliby dárců. To se projevuje např. v oblibě jídel, druhu hudby, sportu a dokonce i v sexuálních preferencích.

Známý je případ Claire Sylvie, která podstoupila transplantaci srdce a plic a po probuzení z narkózy zjistila, že se změnila celá její bytost, jako by někdo hluboce zasáhl do jejího života. Začala proto pátrat po informacích o osobě dárce, jímž byl 18letý muž.

Claire byla odjakživa vegetariánka a po operaci začala trpět nezřízenou chutí na kuřecí nugety a pivo, které jí dříve byly přímo odporné. Když po dlouhém pátrání objevila dárcovu rodinu, zjistila, že to byly jeho nejoblíbenější pochoutky.

Nechtěné vzpomínky

Americký psychoneurolog Paul Pearsall v roce 2002 zpracoval studii, jejímž cílem bylo zmapovat změny osobnosti po transplantaci srdce. Zdokumentoval mnoho případů, například: „Osmileté děvčátko, jež dostalo srdce desetileté zavražděné dívenky, mělo po operaci děsivé sny o muži, který ukončil život dárkyně.

Ten popis byl natolik detailní, že rodiče považovali za vhodné informovat policii. Díky takto získaným indiciím se podařilo vraha vypátrat. Všechny dívčiny údaje o místě činu, o době, kdy k vraždě došlo, použité zbrani i vrahově oblečení se ukázaly být naprosto přesné.“

Tento a další případy jsou výmluvné důkazy toho, že při transplantaci se část energie zesnulého přenáší na příjemce orgánu. Její základní esence je zřejmě zakódována v každé buňce lidského těla. Příjemci jsou tak spolu s orgánem implantovány i další části cizí osobnosti. Otázkou zůstává, jak se s takto nechtěně nabytou identitou žije…