Ulici Shijia East Street v tchajwanském městě Taichung se přezdívá Ulice sázek na smrt. Je dlouhá asi jen 200 metrů, přitom však na ní sídlí více než 20 hororových sázkařských spolků.

Ročně se v jejich sázkách na smrt protočí miliarda nových tchajwanských dolarů, v přepočtu přes 60 milionů Kč! Další města na Tchán-wanu i v kontinentální Číně prý také provozují tento byznys, jen méně otevřeně.

Doktor stanoví kurz

Jako se jinde sází na vítězství koně v dostihu, tady jde o délku zbývajícího života těžce nemocného člověka. Legální to moc není, proto se sázkaři skrývají pod činnost „společenských klubů“, „spolků důchodců“ a dalších nenápadných institucí.

Aby bylo učiněno zákonu zadost, musejí sázející do těchto sdružení vstoupit a zaplatit symbolické členské příspěvky. To je samo o sobě velký byznys – podle odhadů je pouze v Taichungu a jeho okolí na sto tisíc registrovaných „sázkařů smrti“.

Když se utvoří „klub“, vyrazí jeho agenti (touto profesí se živí stovky lidí) po okolních nemocnicích a hledají těžce nemocné osoby. Přednost mají pacienti v posledním stadiu rakoviny. Zdravotní personál je na sázení zvyklý a také doktoři často sami (za drobnou úplatu) nabízejí své pacienty „do hry“. Ošetřující lékař rovněž stanovuje základní kurz sázek.

Vše probíhá víceméně otevřeně, obvykle s vědomím příbuzných pacienta. Ti za to získají jistotu 10 procent ze všech vložených peněz (určitá částka jde samozřejmě i na úplatky úředníkům a policii). Nezřídka si na osud svého předka sami vsadí. „Vlastně tak dobrovolně platíme chudým umírajícím lidem pohřeb. Jejich pozůstalí nám za to děkují!“ podotýkají sázkaři. „Nahrazujeme tak sociální péči nebo státní příspěvky pro nemajetné.“

Díval se na mě a říkal: ta mrcha neumře!

Charita ale samozřejmě není cílem sázkařských sdružení. Tím je zisk, a ne malý. Po nalezení vhodného objektu sázkaři organizují jeho obhlídku přímo v nemocnici. Zainteresovaní na ni chodí, jako se chodí na normální návštěvu k pacientovi. Nikomu z personálu nepřipadá nezvyklé, když se za půl dne u lůžka umírajícího vystřídá třeba 200 návštěv. Všechny zajímá jediné: kdy umře?

Většina pacientů je srozuměna s tím, že se stali předměty neobvyklého sázení. Jejich příbuzní jim vysvětlili, že tak přijdou k troše peněz. Sázkaři tvrdí, že mají souhlas příbuzných vždy. Není to ale pravda.

Čas od času se proto odehrají děsuplná setkání neinformovaných pacientů a jejich „andělů smrti“. Jistá paní trpící rakovinou prsu tak třeba tchajwanskému listu The Next Magazine vylíčila největší šok svého života: „Probudila jsem se z chemického spánku a vidím, že na mé posteli sedí nějaký neznámý mladík, zblízka si mě prohlíží a vztekle říká: ‚Ta mrcha jen tak brzo neumře!‘“

V jiných případech zase docházejí sázkaři k nemocným domů a „taktně“ se jich vyptávají: „Jak se cítíte? Jak dlouho asi ještě budete žít?“ Rodinní příslušníci se prý při tom chovají jakoby nic a „hostům“ nabízejí čaj.

Na délce dožití pacientů samozřejmě závisí výhra či prohra gamblerů. „Herní plán“ je dost jednoduchý. Pokud nemocný člověk zemře v období do jednoho měsíce od uzavření sázky, peníze sázejícího propadají. V případě, že se dožije jednoho až šesti měsíců, získává sázející trojnásobek svého vkladu. Při ještě delším přežití se výhra zase postupně snižuje. Po roce (když pacient stále žije), všechny sázky zanikají a vklady se vracejí.

Moje pojistka na život

Mezi sázejícími nejsou jen běžní gambleři, nýbrž i lékaři, zdravotní personál, úředníci, policisté a spousta známých nemocného „předmětu sázek“. Samozřejmě se objevila řada spekulací o tom, že nešťastným lidem občas někdo pomáhá na onen svět. Prý i s jejich vědomím – když potřebují umřít včas, aby sázkaři vyhráli! Zní to velmi tvrdě, ale rozhodně to nelze vyloučit.

Podle svědectví, která se objevila v tchajwanském tisku, také v některých případech obcházejí organizátoři hororových sázek rodinné příslušníky a nabízejí jim bonusy, pokud nechají své nemocné příbuzné odpojit z přístrojů či jinak ukončí jejich léčbu. Tady už se nepočítá se souhlasem nemocného, rozhodují za něj budoucí pozůstalí. Samozřejmě jde o zločin. Zatím ale ještě neskončil žádný takový případ u soudu, jen se o nich spekuluje.

Že je „sázení na smrt“ zrůdné a vyšinuté? Jistě ano, v této končině světa ale je, pokud se týká sázek, možné všechno. Chytří lidé dokonce vymysleli jakousi „sázkařskou životní pojistku“. Dotyčný se při ní vsadí s bookmakerem, že když se dožije třeba 80 nebo 90 let, dostane od něj x-násobek vložené částky. Podle písemně uzavřené smlouvy přitom bude většina vysoké částky ihned po dožití rozdělena mezi příbuzné „sázkařského pojištěnce“. Tím si zajistí, že se o něj budou lidé uvedení ve smlouvě co nejlépe starat.

Tedy aspoň do těch 80 či 90 let. Pak si mohou pro změnu vsadit na jeho smrt…