„Pojď, odstěhujeme se. Najdeme si nějaký byt, tohle se přece nedá vydržet,“ naléhám na manžela, ale ten mě jen konejšivě obejme. „Nemůžeme nechat tatínka samotného. Vždyť není schopen si sám uvařit ani vyprat. Celý život byl zvyklý, že tyhle práce dělala máma.“

Takže uklízím, vařím, peru a žehlím i pro tchána, jenže vděku se nedočkám. Žádné jídlo nechutná tak dobře jako od nebožky. Prádlo není dost bílé. Pokoj je nedbale vyluxovaný. Košile špatně vyžehlené.

Jednou jsem to už nevydržela a vyjela na něj, ať si tedy všechno dělá sám, ale on se tak rozčílil, že mu stoupl tlak a manžel ho musel odvézt do nemocnice. Pak se muž zlobil na mě - prý bych měla na tatínka brát víc ohledy a nebýt takový pruďas. Vždyť přece vím, jak na mamince lpěl. A je to teprve rok, co umřela.

Teprve rok? Pro mě celá věčnost. Od smrti tchyně prožívám hotové peklo. Muž se s otcem domluvil, že jeho byt pronajmou a on se přestěhuje k nám. Na můj názor se neptali, postavili mě před hotovou věc.

Namítala jsem, že to nebude dělat dobrotu, že tchánovým nárokům určitě nebudu stačit. Manžel mě ale uklidňoval, že nejde o nic osobního, jediná žena, kterou kdy miloval, byla tchyně.

A jaká byla tchyně?

Žádná jí nemůže sahat ani po paty. Dělala vždycky všechno, co mu na očích viděla. Dokonalá manželka a matka. Nikdy nechtěla nic pro sebe. Byla tak skromná, že nosila jeden kabát 10 let a ještě to považovala za přednost! Zato tchánovi kupovala kvalitní košile, dbala, aby byl vždy dobře oblečený a nedělal jí ostudu. Vždycky tvrdila, že muž je obrazem své ženy.

Uťápnutá šedá myška. Mě kupodivu snášela, i když jsem její pravý opak. Taky jsem ji měla ráda, přestože jsme se názorově neshodly, ale naštěstí jsme se respektovaly, takže nedocházelo k žádným vážnějším neshodám. Možná i proto, že jsme bydleli odděleně a jen jsme se navštěvovali.

Měla moc hezký vztah k našemu dnes pětiletému synkovi. Mrzí mě, že ztratil v tchyni hodnou babičku, ale stejně a možná i víc je mi líto, že nenašel hodného a laskavého dědečka.

Tchán totiž nemá rád ani jeho. Pořád ho jen peskuje, něco mu vytýká, kluk se ho bojí a vyhýbá se mu. Jednou, když mi tchán zase u večeře dělal přednášku na téma, jak neumím vařit, se mě synek zastal: „Dědo, mně to moc chutná a ty jsi na ni zlý!“ A víte, co udělal tchán? Vzal talíř se svým jídlem a celý ho hodil do odpadkového koše. A vnukovi řekl, že skončí stejně, řekne-li mu ještě jednou, že je zlý! „Takový spratek patří do odpadků,“ křičel na něj.

Kluk utekl s pláčem z kuchyně, jídlo ani nedojedl. Čekala jsem, že se nás muž zastane, že otce usměrní, ale místo toho ho poplácal po zádech se slovy: „Tatínku, dáme si spolu kávu a bude zase dobře!“

Byla jsem samozřejmě hodně rozhozená, jenže manžel mě jako obvykle utěšoval, že mám mít trpělivost a že se všechno časem srovná. Uvažuju o tom, že se i se synkem odstěhuju ke svým rodičům.

Jenže manžela mám ráda a jinak spolu vycházíme dobře. Co mám dělat?

Květa

Květa

"Od smrti tchyně prožívám hotové peklo. Muž se s otcem domluvil, že jeho byt pronajmou a on se přestěhuje k nám. Mě se nikdo neptal!"