Samozřejmě nepřešlapovali kdesi na peroně spolu s lidem obecným. Vysokorodí pasažéři už od počátku „ajznbónu“ nacházeli soukromí v „hofsalonech“ čili dvorních salonech. Ty původně sloužily téměř výhradně pro císaře a příslušníky jeho rodiny, případně nejvyšší klér.
Nejstarší takové čekárny proto najdeme v hlavních městech zemí c. a k. monarchie. V Praze se zachovaly tři salonky určené pro hlavy státu: na dnešním Hlavním nádraží, na Masarykově nádraží a ve stanici Praha-Dejvice.
Zmizet už však dávno musela císařova socha v nadživotní velikosti (její kopie dnes stojí ve Františkových Lázních), stejně jako socha amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, jež se nyní dost komplikovaně zase vrací. Staniční kronika se čte jako Who’s who osobností 19. a první poloviny 20. století.
Nádražní salon zažil slavné časy návštěv spřátelených hlav států i světoznámých umělců. Ale také chvíle tragické: odtud odjížděl prezident Emil Hácha do Berlína, aby potupně vložil osud českého národa do rukou říšského kancléře. Nezlomnost toho národa ovšem zase může doložit 7. červen 1942, kdy z Hlavního nádraží zvláštním vlakem odváželi rakev se zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem.
Na promoci či na večírek?
Po 2. světové válce železnice přestala mocným a slavným lidem vyhovovat: letadla jsou rychlejší a pohodlnější. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat exoti, kteří i pak dávali vlakům přednost a zavítali do pražského „hofsalonu“ – byl to třeba severokorejský diktátor Kim Ir-sen, jenž měl z létání panický strach.
Salonky se slavnou minulostí však neupadly v zapomnění. Pražská „velká trojka“ je dnes restaurovaná a kromě akcí spojených se železnicí slouží i všem dalším zájemcům. Hodinový nájem prostor prosáklých duchem velkého starého světa vyjde zhruba na 1 000 až 2 000 Kč.