Srpnový podvečer mě sevřel do svých dlaní a hýčká mě, jako by dával najevo svoji účast s mými nejtajnějšími pocity.

Sedím s nohama opřenýma o stůl. To můžu, jsem sama. Hlavu zvrácenou dozadu na opěrku sedačky, oči zavřené. Nespím. V ruce cigaretu, na stole konvice s čajem.

Večerní rádio hraje melodie, které svádí k tanci ve dvou, navozují myšlenky a pocity, které ani nechci. A přeci. Jsou tu a měla bych si s nimi poradit.
Za zavřenýma očima se mi promítá můj život. Můj současný život. Ne, nic výjimečného. Jen ty pocity kolem jsou zvláštní. Uvědomuji si, že jsem ta, která je silná, jsem oporou v dobách zlých, jsem ta, která nepokazí legraci, ta, která vymýšlí komické situace jen proto, aby byl slyšet kolem smích. Mám ráda smích, mám ráda spokojené lidi kolem sebe. Spokojené a šťastné. I já jsem spokojená a šťastná. Jsem? Jsem.

Ne, vždyť je to lež. Lež? Ano…. Vždyť jsem dostatečně silná, abych přirozené city zahnala kamsi do kouta a brala na vědomí jen to, co je třeba…ale…

Někde uvnitř se občas ozývá „ta druhá“. Není to často, ale dává o sobě vědět. Našeptává, škemrá o pohlazení, touží po druhé ruce, chce slyšet „scházíš mi“ a „miluji tě“… Nemám ji ráda. Ta druhá mi dělá starost. Její našeptávání mi vhání slzy do očí a já najednou nevím, co s tím. Co s těmi slzami, co s pocity. Mé okolí tu druhou nezná. Vlastně ji neznám ani já. Jen vím, že má tvář podobnou té mé, ví o mém životě všechno, proto útočí. Ne, neznám ji. Snad chce zvítězit nad tou, která myslí racionálně, možná chce vstoupit do mého života a být jeho součástí. Ne, my dvě se přeci nemůžeme dohodnout co je v životě to důležité, co má na žebříčku priorit první místo. Povinnost nebo cit? Kde je slyšet věty, které mi vhání do očí slzy?

Ticho. Na mé otázky neodpovídá. Ta druhá neví. Nevím ani já. Jak se tedy máme dohodnout?

Cigareta dohořela, čaj už dávno není horký. Jsem tady zase sama, žádné otázky, žádné odpovědi. Ta druhá odešla, otvírám oči a jsem v realitě. Sama.