Syn chce na výběrovou školu. Podle mě na to nemá.

Vážená redakce,

Zaujalo mě, že se k problémům vašich čtenářek se vyjadřuje i psycholog, a to je důvod, proč se na vás obracím. Myslím, že v m současné situaci je nestranný pohled odborníka přesně to, co potřebuji. Jde o mého syna. On chce jít v životě cestou, na kterou dle mého mínění nemá. Jeho otec ho v tom navíc vehementně podporuje, a já nevím, jak mu jeho rozhodnutí vymluvit, aniž bych mu ublížila, nebo ho poštvala proti sobě.

Petr, můj čtrnáctiletý syn, velice rád a dobře maluje a rozhodl se pro střední uměleckoprůmyslovou školu. Vím, že má talent, ale nejsem si jistá, že tak výjimečný, aby, jak si on přeje, mohl pokračovat na UMPRUM. Už se vidí, jak za deset let bude otevírat svou výstavu v světové výstavní síni. Jeho otec, po kterém zdědil umělecké sklony, ho v tom podporuje, protože si tak kompenzuje vlastní nesplněné touhy. Historie se v našem případě opakuje. Jeho matka mu umělecký obor nedovolila, a on je přesvědčen, že díky tomu se nestal sochařem. Což jí dodnes neodpustil.

Abyste si nemysleli, že se o syna bojím, když bude mít takové nejisté povolání. Vzala jsem Petrovy práce známému akademickému malíři, který mi potvrdil, že Petr sice talent má, ale nijak veliký na to, aby se dokázal výrazně prosadit. Prý by mohl být dobrým restaurátorem, nebo grafikem, ale na víc to nevidí. Jenže to není to, po čem Petr touží, a bojím se, že pak bude v životě nešťastný.

Je tu ještě jedna věc, proč nechci, aby šel na uměleckou střední školu. Nejen že dobře maluje, ale paradoxně je výborný i v matematice. Na uměleckých školách se matematice věnují jen okrajově, a kdyby za čtyři roky změnil názor a chtěl jít dělat nějaký technický obor nebo přírodní vědy, se svou „uměleckou“ matematikou se tam nikdy nedostane. Děti na gymnáziích toho proberou třikrát tolik. Moc by ztratil. Chtěla bych ho proto přesvědčit, aby šel na gympl a malování se intenzivně věnoval po škole. Jsem ochotná mu platit soukromé hodiny. Ale o tom nechce slyšet.

Poraďte mi, jak ho mám přesvědčit, abych ho neranila (kdybych mu řekla pravdu o tom, že na to, být malířem, nemá), aniž bych mu něco nakazovala, nebo abych způsobila rozkol v rodině, protože manžel ze svého přesvědčení, že syn bude světoznámým malířem, neustoupí. Nebo ho mám nechat jít jeho vlastní cestou a doufat, že vše dobře dopadne? To mi ale přijde nefér, protože přání být umělcem má spíš z manželovy než ze své hlavy.

Děkuji, vaše nadšená čtenářka Věra H., Praha 7