Už jsem měla všeho dost a tak jsem se rozhodla, že pojedu do mé Italie… Říkám mé, protože se cítím, jako kdybych Italka byla. Několikrát jsem se ptala maminky, jestli na tom nemůže být trocha pravdy, a prý že určitě, protože jsou oba mí rodiče původem z Ostravy:)

Na Itálii miluju úplně všechno - památky, jídlo (které jsem nikdy moc nekonzumovala, takže teď si to náležitě užívám) a hlavně lidské vztahy v italských rodinách. :)To, jak se k sobě s úctou chovají, jak tráví čas celé rodiny pohromadě, od malinkatých dětí po osmdesátileté babičky, je krásné. Myslím, že na rozdíl od Čech tady domovy důchodců nepraskají ve švech… a to jsme od sebe jen 800 km a je to takový rozdíl. Možná je to tím, že tady dodržují siesty. Prostě si jdou po obědě lehnout a pak se na vše dá koukat úplně jinak, když si člověk odpočine. I ten jazyk je pro mě krásný a mám tu výhodu, že ho ovládám. Ve třinácti letech jsem se hlásila na česko-italské gymnázium (státní), kam mě sice nevzali, ale naštěstí je v Praze ještě jedno, soukromé, kam mě vzali. Ještě aby ne, když si berou nekřesťanský peníze za rok. Ale já jsem moc ráda, že mi to maminka umožnila a já jsem se italsky naučila. No každopádně mi je tady dobře a aspoň na chvilku si užívám toho, že mi není špatně, že nic nedělám, protože tady nedělá nikdo nic :) No nic, jdu si dát capuccino a tři porci zmrzliny :)

P.S. Pro toho, kdo si chce zvednout sebevědomí, je Itálie to nejlepší místo, protože když pískají na holku, co je v osmém měsíci a má 12 kg nadváhu, tak to se vám budou klanět.

Ciao tutti!

Vaše Agáta