Helena Dvořáková (32) a Martin Stropnický (54) mají na začátek dobrou zprávu pro všechny, kdo se těžce loučí s mordpartou ze seriálu Kriminálka Anděl: služba jim zatím neskončila, neboť už je natočena i třetí série. A možná že ani ta nebude poslední! Jak je patrné z následujících řádků, téma boje se zločinem oba dva herce pořádně chytilo.

Máte vůbec čas se během natáčení osobně více poznat?

Helena: Já jsem v té naší partě jediná ženská, až ve třetí sérii mi přibude kolegyně, tak ani nevím, jestli kluci někdy zašli po práci na pivo. Ale nejde jenom o nás, jsem ráda za setkání s řadou kolegů v dalších rolích, s nimiž jsem se dříve neznala. Navzájem jsme se zvali do divadel, takže jsem díky nim viděla několik skvělých představení, na která bych se asi jinak nedostala.

Martin: Přesně tak - nestojí za nimi síla, ale slabost. My „civilové“ děláme chybu, když si a priori představujeme násilníka jako horu svalů nebo úchyláka coby křivě narostlého šilhavého chudinku. Není to totiž pravda, vesměs jde o lidi, kteří na pohled nevybočují z průměru…

Nicméně ta moje historka s vykradeným autem má ještě pointu: večer před představením mi zavolal příjemný mužský hlas, že našel v koši rozpáranou aktovku s mými doklady a že mi je klidně doveze. Za chvíli stál před divadlem docela sympatický mladík s hezkou holkou, já jim dal pětistovku jako poděkování, oni se ani formálně nežinýrovali ji přijmout, rozloučili jsme se, načež se za nimi dívám, jak odcházejí, a v tom mi to došlo:

Vždyť to jsou oni! Protože si neodnesli nic pořádného z auta, přišli mě okrást podruhé. U obou bych si přitom tipnul, že možná chodí na vysokou školu. Proto to celé vyprávím. Nebuďme hloupí a nedávejme na první dojem.

Přejděme k dalšímu tématu, které vás vedle Kriminálky Anděl spojuje: oba jste žili určitou dobu v zahraničí. Připadáte si tady opravdu doma?

Helena: Čím dál tím víc si uvědomuju své české kořeny. Narodila jsem se tady, asi tu mám tedy něco pochopit, něčemu se naučit a něco tomuto místu vrátit. Necítím potřebu někam odcházet, třebaže mě spousta věcí rozčiluje.

Na druhou stranu se učím radovat z drobností, které jsou na západ od našich hranic samozřejmostí - když někomu stojí za to obejít blok, aby roztřídil odpad, když staré paní pomůžou s taškou do tramvaje… anebo se třeba stačí usmívat a nemračit se.

Martin: Doma je pro mě tam, kde jsem prožil dětství. Mám ale problém, že jsem to předškolní strávil napůl tady a napůl v Itálii, takže u mě není tenhle pocit extrémně silný. Ovšem čím jsem starší, tím častěji se do těch let vracím ve vzpomínkách. Stačí vyrazit na natáčení v exteriérech v Praze a téměř pokaždé vykřiknu: „Tady jsem bydlel!“

Stalo se mi to už asi na dvanácti místech, což není v pořádku, jsem prostě starej. (smích) Takže bez vztahu k místu nejsem, ale nejde o vysloveně pevné pouto k rodné hroudě. Mám dojem, že pokud můžu být s lidmi, které mám rád, a dělat práci, která mě baví, vydržím skoro kdekoli.

A ještě jedno máte společné: aktivní a výraznou součástí vašich životů byla muzika. Nechybí vám?

Helena: Chybí a cítím to jako velký dluh vůči sobě. Zpívala jsem nejrůznější žánry, nejbližší mi je jazz, tomu jsem se věnovala nejvíc. Ráda bych se potkala se šikovnými muzikanty a třeba i něco natočila, ale divadlo je pro mě na prvním místě, bere mi veškerý čas.

Martin: Zrovna mám u nás v Divadle na Vinohradech před premiérou hereckého muzikálu Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!, u kterého se režisér Vladimír Morávek rozhodl, že ze mě použije všechno, co se dá, takže jsem si musel znovu začít brnkat na kytaru a jsem za to moc rád.

Kdy jste si naposledy zazpívali jen tak pro sebe ze samé radosti?

Helena: Já dneska na ulici. Zpívám si takhle za chůze poměrně často. Když mě míjeli nějací Japonci, usmáli se na mě a já na ně…

Martin: Tak to já jsem na tom se zpěvem mimo jeviště mizerně. Nedávno jsem si uvědomil, že když jsem se vrátil z Itálie, což je osm let, zpíval jsem si v koupelně každé ráno. Druhý rok už jednou týdně, třetí jednou měsíčně a teď se maximálně podívám do zrcadla a řeknu si: „Co tu na sebe čučíš? Běž do práce!“ Ve zpěvu mám prostě rezervy, musím jít do sebe. (smích)

Helena Dvořáková (32)

  • Vystudovala JAMU. Z angažmá v Městském divadle Brno přešla do pražského Divadla v Dlouhé. Její zatím poslední premiéra na domovské scéně je drama Paula Claudela Polední úděl.
  • Zahrála si např. ve filmech Stínu neutečeš a Zasaženi bleskem. Věnovala se také hudbě, zpívala ve sboru, s folkovou i jazzovou kapelou.
  • Získala Cenu Alfréda Radoka za roli Faidry a posbírala několik nominací na další prestižní herecké ceny.