I samotní historici si ve svých výzkumech protiřečí. Podle Stanislava Kostky Neumanna byla žena sňatkem svěřena do péče svého manžela, který byl většinou o deset a více let starší. Její povinností bylo ho ctít a milovat. Manžel však tuto povinnost neměl a bylo normální, když jí náklonnost neprojevoval. Měl totiž jiné starosti. Musel se starat o slávu rodu - tedy o živobytí. Klidně ženou pohrdal, jednal s ní bez úcty nebo ji bil. Pokud by si žena stěžovala, mohla být vypovězena nebo dokonce zabita. (Zdroj: is.muni.cz)

S tím ale nesouhlasí slavný historik a spisovatel Vlastimil Vondruška.

Podle něj byl, již za knížete Břetislava v roce 1039, vydán zákon proti domácímu násilí, kterého se dopouštěli jak muži, tak ženy. Kališníci prý také povolovali rozvody a žena měla ve středověké společnosti obrovskou úctu. „Žena měla a má specifické postavení, neboť rodí děti. Všichni muži ve středověku toužili mít potomky. V jednom traktátu naleznete tvrzení, že žena je mnohem statečnější než muž, neboť oběma hrozí smrt. Muž může padnout se zbraní v ruce, když chrání svou rodinu, žena zase při porodu, aby prodloužila existenci svého rodu." (Zdroj: www.marianne.cz)

To však neměnilo nic na tom, že se žena musela o domácnost pečlivě starat. Její povinností bylo uklízet, zpracovávat potraviny, vařit, obdělávat zahrádku a pomáhat na poli. „Existovalo takové úsloví: Na dvoře vládne muž a pod střechou žena," vzpomíná v rozhovoru pro Český rozhlas Vondruška. „Manželé se museli vzájemně respektovat a plnit si své povinnosti. Čím více se do domácnosti dostávaly umělí pomocníci, tím více se ale pozice ženy snižovala," doplňuje spisovatel. (Zdroj: dvojka.rozhlas.cz)

Zajímavostí také je, že se v mnoha vědeckých publikacích dočteme, že žena byla především nástrojem pro plození potomků.

Již zmíněný S.K. Neumann navíc píše, že si „ženy svým mateřstvím nevysloužily žádnou výraznou úctu. Lidé ve středověku neuměli pohlížet na ženu čistě jako na matku či partnerku. Žena byla buď svůdnice, nevěstka a ďáblice nebo naopak neposkvrněná panna, světice. Žena která představuje svatost a nebeskost nemůže být žena, která přišla o své panenství." S tím také Vondruška nesouhlasí a v rozhovoru zdůrazňuje, že tomu bylo právě naopak.

Úmrtnost dětí byla tak vysoká, že lidé byli šťastní, když dítě i matka náročný porod přežily a potomci se dožili dospělosti. „Nesmíme směšovat hysterické výpady církevních teologů s realitou a skutečnými muži. Rytířská kultura je v naprostém rozporu s učením církve a právě tato rytířská kultura byla jen vrcholem ledovce obecného povědomí tehdejší společnosti. Jedna věc tedy byla ta, co hlásali ideologové a co zapsali, jako jedni z mála, kteří uměli psát a jak se lidé doopravdy chovali."

Právě podřízenost ženy vycházela zejména z náboženských předsudků a "prvotního hříchu Evy". Podle svatební smlouvy mělo věno náležet do rukou ženicha a za předpokladu, že žena ovdověla a neměla děti, se vrátilo její rodině. To však platilo jen u urozených lidí, protože v době středověku občané neměli průkazy, rodné listy a další dokumenty z matrik, jelikož jedinou institucí, která měla jakýsi pojem o poddaných, byla církev.

Svatby, či spíše samotný obřad oddání se, se u obyčejných měšťanů nebo vesničanů odbývaly ústně. Mnoho mužů a žen se ale podle Vondrušky oženit nemohlo. Muži neměli postavení, peníze nebo vykonávali nebezpečnou práci jako žoldnéři. Pro svobodnou ženu zase byl problém vydělat si na živobytí, protože především ve městech nenašly uplatnění. Schylovaly se tedy k nejstaršímu řemeslu - prostituci. (Zdroj: is.muni.cz)

Lze tedy konstatovat, že práva a povinnosti žen se oproti dnešku nijak výrazně nezměnily. Stejně jako dnes bylo důležité, jak spolu manželé komunikovali a jak se k sobě chovali. „Na druhou stranu však musíme chápat, že naši předkové nebyli tak přecitlivělí a hákliví na každou maličkost, jako dneska my," doplňuje spisovatel a historik Vlastimil Vondruška.