Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.
Přesto se trauma raných gymnaziálních let i strach z matematiky do mě zažraly jako mor. Dodnes si pamatuji prozvracená rána a proplakané večery, ale hlavně tu strašlivou úzkost před vysvědčením – pocit, že můj život definitivně skončil, že s takovými známkami domů prostě přijít nemůžu.
Coby extrémně humanitně vyprofilované dítě jsem disponovala antitalentem k přírodním vědám. V případě každého jiného by se nad tím snad mávlo rukou. Ne tak u mne. Nebyla jsem totiž anonymní školačkou, ale sestrou jednoho z nejnadanějších studentů v historii našeho gymnázia, geniálního matematika a fyzika, vítěze mezinárodní studentské olympiády, který se vydal na dráhu úspěšného vědce.
Většina pedagogů přírodovědných předmětů měla mého bratra v živé paměti. Někteří z nich se s faktem, že geny matematické a fyzikální geniality jsem nepodědila, smířili, jiní brali moji antipatii k exaktním vědám jako schválnost, kterou se snažím odlišovat od davu ostatních studentů.
Situace se paradoxně vyřešila téměř bez mého přičinění. Ve třetím ročníku došlo k výměně učitelů, do rozvrhu přibyla spousta volitelných humanitních předmětů a mezi mnoha jedničkami se najednou nějaká ta čtyřka ztratila. Dva roky nato jsem úspěšně odmaturovala a já se časem dostala k tomu, co jsem milovala nejvíc – k divadlu, scenáristice a dramaturgii. A taky k pedagogice.
Učila jsem celkem devět let, z toho pět let na gymnáziu. Ty nešťastné zážitky z dob vlastních studií mě samozřejmě ovlivnily. Řekla jsem si, že nikdy nedopustím, aby některé dítě před mou hodinou i před vysvědčením hrůzou zvracelo. Pochopila jsem, že musím mít stejně ráda studenty, kteří v mém předmětu vynikají i propadají. Neponižovat je, nestresovat, nedeptat. Že je pro své předměty musím nadchnout a zapálit, ne jim literaturu a češtinu nadobro znechutit. V hlavě mi jako varovné světlo blikala konkrétní situace z prváku…
Jeden z profesorů totiž teprve po několika měsících mé gymnaziální docházky zjistil, kdo vlastně jsem. Jednou o přestávce mě vyvlekl na chodbu před naši třídu. Vedle dveří visela obrovská nástěnka s nápisem „O našem úspěšném studentovi“. Z fotografie na ní se díval můj bratr, obklopen rozličnými diplomy, které si za svoji studentskou vědeckou kariéru vydobyl. „Znáš tohoto člověka?“ zahřímal výhružně pedagog. „No, to je můj brácha,“ nechápala jsem otázku v jeho hlase. „Proč se podle toho neřídíš?!“ lamentoval dál profesor.
A zatímco mi vykládal, jak mohu být tak sobecká a dělat inteligentnímu bratříčkovi ostudu, uzrával v mé ponížené a zraněné duši plán. Ukážu všem, že i já jsem skvělá a výjimečná. A jednou tu budou muset pověsit nástěnku s mou fotografií!
Teoreticky se mi to povést mohlo, z kategorie „nepříliš úspěšná studentka“ jsem se skutečně probojovala do kategorie „úspěšná absolventka“. Ale výzdoba gymnázia se změnila a z chodby zmizela i inkriminovaná nástěnka.
Po letech mě dokonce vyzvali, abych k výročí založení gymnázia napsala a zrežírovala slavností akademii a do jubilejního almanachu napsala vzpomínku na svá studia. Nechtěla jsem lhát, a tak jsem popsala i výše zmíněný příběh. Po akademii za mnou onen profesor přišel a za extempore u nástěnky se mi upřímně omluvil. A já pochopila, že mi tenkrát na chodbě nechtěl ublížit. Jen se mě snažil motivovat.
Přeji všem rodičům i pedagogům, aby se jim jejich děti a studenty dařilo motivovat poněkud bezbolestněji. Zároveň bych zpětně chtěla poděkovat všem svým učitelům, kteří to uměli i dokázali.
Vemte si příklad z manželů Žirafových
Existuje nějaký návod, jak přežít vysvědčení, zvlášť když je plné špatných známek? Jak své dítě správně motivovat či pochválit, odpovídají MUDr. Nikol Přibilová a Mgr. Tereza Přádná.
Máte univerzální radu, jak přežít špatné vysvědčení – pro rodiče i pro děti?
Tereza: Doporučuji pobavit se s prarodiči, jsou-li ochotni a schopni zavzpomínat s dávkou nadhledu na známkování svých dětí – současné generace rodičů. V případě nadhledu a smyslu pro humor si mohou vzít k ruce stará vysvědčení a žákovské knížky svých potomků. Mohou se pak rozpomenout, jak vnímali z rodičovského pohledu známkování před lety, a promluvit o tom, jak se proměnil od té doby jejich pohled na své, teď už dospělé děti.
Nikol: Ano, ideálním řešením je přístup maminky a tatínka v bajce Miloše Macourka Žirafa. Malá žirafa má samé jedničky, ale z tělocviku má pětku, protože neumí udělat kotrmelec, ať dělá, co dělá, nedaří se jí. Je moc smutná a pětku z tělocviku má i na vysvědčení. Žirafa přijde domů s pláčem, rodiče se podívají na vysvědčení, odejdou do pokoje a za chvíli se vrátí se svým vysvědčením, kde mají oba také pětku z tělocviku. Z manželů „Žirafových“ by si všichni měli vzít příklad.
A pokud to není možné?
Tereza: Zeptat se sebe sama na to, co pro mne v životě znamená hodnocení zvnějšku a zdali mám odstup. Nezapomenout také na své nenaplněné ambice a zaměřit se na fakt, zdali je dítěti nepodsouvám formou přání. Jako rodič mohu dítě vést ke zdravému odstupu ke známkám. Povzbudit ho a s láskou pojmenovat, co na něm vidím dobrého. Vyjádřit vše takovým způsobem, že to zastíní všechny cifry, papíry a poznámky v žákovské knížce a otiskne se hlouběji do duše (a nejlépe s jistou pravidelností – nejen dvakrát za rok).
Vnímáte to, Nikol, jako psychiatrička podobně?
Nikol: Nejdůležitější je určitě dobrá komunikace v rodině, vzájemný respekt i důvěra rodičů k dětem a stejně tak dětí k rodičům. Pak se dítě může rodiči svěřit již během školního roku, že mu některý předmět nejde, má z něj špatné známky a neví si rady, problém potom mohou řešit společně. Nenastane situace, že by na vysvědčení byly známky, o kterých rodiče neví, a je to pro ně šok. S tím souvisí i komunikace rodiče se školou.
Školní znalosti prý upadají, ale přitom jsou na děti kladeny stále větší a větší nároky…
Tereza: Děti dnes žijí v éře rychlých, ale často povrchních informací. Rozevírají se nůžky v kvalitě škol, ve výuce a u kantorů. Kdo si umí a může vybrat školu či typ výuky, může lépe zpracovat i negativní fenomény doby a vytěžit kvalitu. Přístupné alternativy dnes jsou a stále vznikají nové a nové základní školy. Často i jako projekty původně vybudované z nadšení pro věc – rodiči, nespokojenými s formou vzdělávání. Z některých klasických učebnic mám dojem, jako by vrávoraly mezi potřebou přiblížit dětem praktickou stránku věci a nakladením nepřiměřeného množství informací, a to ještě místy až jazykem právních předpisů.
Jak tedy mají rodiče své potomky motivovat k dobrému výsledku?
Tereza: Tak, aby z něj dítě mohlo mít radost a nemuselo být na dobrém výsledku závislé. Potěšit se společně úspěchem, ale nepředřadit ho na vysoké místo v žebříčku hodnot. Stačí nabídnout dobré podmínky ve škole i doma (což je ideál), vše pak jde lépe. A chválit nikoli slepě, ale zdůrazňovat momenty, které u dětí bereme jako samozřejmost, a přitom samozřejmostí nejsou. Tím pak můžeme vyvažovat případnou (negativní) kritiku, která mívá často „setrvačník“.
Může si školák vypěstovat úzkostnou poruchu jen na základě neadekvátních reakcí rodičů?
Nikol: Samozřejmě, záleží na tom, jak kdo umí zpracovávat negativní zážitky. Jsou lidé, kteří si i z velkého neúspěchu nic nedělají, a naopak takoví, pro které drobný neúspěch může znamenat velké trauma. Pokud se neúspěch opakuje, dochází u dotyčného k trvalému strachu, který je až ochromující, a to může vést k dalším špatným výsledkům i řadě psychosomatických příznaků, jako jsou časté bolesti hlavy a břicha před odchodem do školy, anebo dokonce k odmítání školní docházky vůbec.
Co si myslíte o odměnách a trestech za vysvědčení?
Nikol: Já jsem rozhodně pro odměny. Na každém vysvědčení se jistě dá najít něco, za co je možné pochválit, i kdyby to mělo být jen to, že jsme zase všichni ve zdraví přežili další školní rok.
Tereza: Pokud vůbec na tuto „hru“ přistupovat, tak pouze způsobem, že si dítě udělá svou pomyslnou stupnici míry snahy a domluví se na odměně. Rodič by také měl dítě podpořit, pokud by se při obtížnějším úkolu podceňovalo. A to i v případě podprůměrného výkonu, dojde-li k němu v těžkém období dítěte nebo i rodiny. Nikdo neví lépe než dítě samo, kolik úsilí to skutečně stálo.
Terezo, vaše matka je vysokoškolská pedagožka. Dokážete se díky tomu lépe vcítit do pocitů unavených a frustrovaných učitelů?
Tereza: Někteří učitelé si také říkají o psychoterapeutickou péči, takže o jejich práci něco tuším a přijde mi nesmírně cenné znát oba pohledy – jak dětí a dospívajících, tak i dospělých – učitelů. Co se týká vysokoškolských kantorů, vnímám jako tristní a do očí bijící obraz naší společnosti, která nedoceňuje vzdělanost a která přehlíží jejich pedagogické kvality. Stav frustrace je pochopitelný, naštěstí většinou neovlivňuje úroveň výuky.
A vy, Nikol?
Nikol: Můj muž tvrdí, že si vzal spíš učitelku než psychiatričku a že se pedagogické geny nezapřou. Ale teď vážně. Chápu, že pozice dnešních pedagogů je o mnoho složitější než za dob mého dědečka, který byl ještě ze staré školy. Respektovali ho nejen žáci, ale i rodiče. Nyní je situace jiná, nároky na učitele i žáky jsou větší a vzdělávací systém je chaotický, což je dáno zrušením osnov. Dnes každá škola učí podle svého programu. Ale jako v každé profesi, záleží vždy na konkrétním člověku, jak se s danou situací vypořádá. Kvalitní učitel je cennější než všechny reformy. Nejtěžší pro odpovědné rodiče je takového pedagoga najít.
Mgr. Tereza Přádná (*1976)
Klinická psycholožka a psychoterapeutka, věnující se práci s dětmi i dospělými v ambulancích klinické psychologie.
MUDr. Nikol Přibilová (*1984)
Pracuje jako dětský a dorostový psychiatr v Dětské psychiatrické nemocnici Louny a coby ambulantní pedopsychiatr ve společnosti INEP.