Steve Buscemi je obrazu filmové hvězdy vzdálen víc než většina z nás, průměrných smrtelníků. Nejenže je malý, nehezký a celkově přehlédnutelný. Je také mrtvolně bledý, má podivně vypouklé oči a zuby, před nimiž by většina hollywoodských zubařů nejspíš s hrůzou uprchla. (Pro Buscemiho filmové hrdiny je ovšem nevábný chrup už natolik typický, že když mu jeho zubař navrhoval, že mu dá zuby do pořádku, odpověděl: „To byste mě připravil o živobytí.“)
Steve Buscemi: Výběr z rolí
Podle toho také vypadá výběr jeho filmových rolí. Jeho specialitou nejsou ani akční hrdinové, ani fešáci z romantických komedií, nýbrž... ti ostatní. Drobní kriminálníci, kteří se jen jaksi nedopatřením zapletou do velké sítě zločinu (Fargo). Osamělí sběratelé starých krámů (Ghost World). Ukecaní gangsteři (Gauneři). Celoživotní alkoholici (Trees Lounge – jeho režijní debut). Ze světa „malého“ zločinu vyrostl i jeho nejnovější hrdina, irský mafián Nucky Thompson, kterého si zahrál v seriálu HBO Impérium a za jehož ztvárnění získal před pár dny Zlatý Glóbus.
Steve Buscemi
Jak se stát hercem?
Steve Buscemi je skromný člověk. Na rozdíl od mnoha hvězd nikdy netrpěl představou, že je pro filmové plátno „předurčen“ a že by svět o něco přišel, kdyby se náhodou nestal hercem. „Když jsem se v devatenácti rozhodl přestěhovat na Manhattan a stát se hercem, pořád jsem měl pocit, že bych se na to měl vykašlat, že si nezasloužím, aby mě někdo poslouchal, protože nemám moc co říct a ani nemám žádný zajímavý úhel pohledu.“ Ostatně, v době jeho dětství se sebevědomý postoj „můžeš se stát, čímkoliv budeš chtít,“ moc nepěstoval. Vyrůstal v domě své babičky, ve kterém žilo všech pět jejích dětí se svými početnými rodinami; Steve, jeho rodiče a tři jeho bratři obývali dohromady dvě malé místnosti. „Když mi bylo osmnáct, devatenáct, každý večer jsem ležel v posteli a zoufale přemýšlel, jak to udělat, abych se mohl stát hercem. Jevilo se to dočista nemožné.“ Přes den pracoval jako obsluha benzínové pumpy nebo řidič zmrzlinářského auta a až sedm hodin denně trávil v barech. Ani s děvčaty neměl velké štěstí: „Vycházel jsem s nimi skvěle, uměl jsem jim dobře naslouchat, jenže mě braly spíš jako bratra, někoho, komu se mohly svěřit. A navíc jsem se hrozně styděl.“
Z životního trápení ho nakonec vysvobodil jeho otec. Přestože nepodporoval Steveovy sny o tom, aby se stal hercem, pomohl mu získat od města odškodné šest tisíc dolarů za to, že Stevea kdysi srazil městský autobus. A sám mu navrhl, aby tuto sumu použil na studium na herecké škole. „Byl jedním z těch studentů, u kterých člověk nechápe, proč se vlastně chtějí stát hercem. Jestli se v něm uvnitř něco dělo, navenek to vidět nebylo,“ vzpomíná jeho učitel herectví John Strasberg ze slavného Actors studia Lee Strasberga.
Steve Buscemi
Gauner a spol.
V polovině osmdesátých let Steve pracoval jako hasič, po večerech vystupoval s komickými skeči a stále hledal způsob, jak se u herectví uchytit naplno. Jeho zevnějšek byl velkou překážkou: „Potřebujeme někoho hezčího,“ říkali mu na všech konkursech. Přesto se mu začalo dařit získávat tu a tam malé, drobné role. Průlomem se ale stali až Tarantinovi Gauneři v roce 1992: budoucí hvězdný režisér ho obsadil do role pana Růžového, protože měl dojem, že Buscemi vypadá jako skutečný zločinec. Přesto nikdy nehraje chladnokrevného lotra, spíše jednoho z nás, jak by to s námi dopadlo, kdybychom se dali na dráhu zločinu: například ve filmu Fargo jeho hrdina skončí uboze v drtičce na dřevo.
A žili šťastně až do smrti?
Díky tomu, že žije stranou Hollywoodu, má Steve Buscemi šťastný, dlouholetý a paparazzii nerušený rodinný život. Se svou ženou, umělkyní Jo Andres, má -náctiletého syna Luciana a společně žijí v idylickém třípodlažním domě v tiché části Brooklynu. Potkali se dávno předtím, než se mu podařilo odstartovat hereckou kariéru: jemu bylo dvacet šest, jí skoro třicet. Byla tehdy úspěšná choreografka, která pracovala v zámoří, získávala granty a skvělé recenze. „Naprosto mě fascinovala tím, jak vypadala, jak se usmívala. A když jsem pak navíc zjistil, že je talentovaná a úspěšná...“ Následovalo opravdové a pohádkové „a žili šťastně až do smrti“. Dnes je jejich nejoblíbenější zábavou hrát Scrabble u kuchyňského stolu. „Nic převratného, žádná senzace,“ ujišťuje Buscemi. Možná, že ale právě to je samo o sobě docela senzační.