Severo opustil Le Premier, zastavil se ve svém bytě, aby se převlékl, a pak pokračoval za svým dědečkem, který by mu mohl pomoci s vysvětlením toho, co se včerejší noci stalo. Na jeho otázky mohl odpovědět pouze jeho dědeček.
„Prime?“ zavolal, když vstoupil do vchodových dveří.

Přivítalo ho ticho, což znamenalo, že babička Nonna byla venku, a jestliže chce dědečka najít, měl by pokračovat do zahrady za domem. Sev prošel kuchyní v zadní části domu a vstoupil z chladného tmavého vnitřku do osvětlené exploze vůní a barev.

Byl si jistý, že Prima najde, jak pracuje na záhonu s kalifornskými sasankami. Husté šedé vlasy mu unikaly zpod plátěného klobouku a rámovaly aristokratickou tvář. Když se Sev přiblížil, Primo si stoupl, aby se protáhl, a nadával na bolesti způsobené artritidou, která ho poslední léta trápila.

Zadívaly se na něho divoké zlaté oči stejné jako jeho. „Udělej mi laskavost.“ Mluvil italsky, svým rodným jazykem. Jeho italština byla okořeněná jedinečným přízvukem jeho toskánského rodiště. „Popadni jednu z těch tašek s mulčem a přines mi ji. Mé staré kosti ti budou navždy vděčné.“
Sev udělal, co dědeček požadoval. Ohnul se, roztrhl tašku a dal se do práce vedle dědečka. Vzpomínky z dětství se vznášely ve vzduchu, vybavily se mu dny, které se podobaly tomuto, dny naplněné vůní chladného slaného vzduchu a jílovité půdy. Pracovali dlouho, než Sev promluvil.

„Mám náladu na příběh, Primo.“
Dědečkovo husté obočí se překvapením zvedlo. „Máš na mysli nějaký konkrétní příběh?“
Sev rozvinul pořádnou vrstvu mulče po záhonu. „Mám.“ Odmlčel se. „Řekni mi, co se stalo, když jsi potkal Nonnu.“

„Á.“ Na tváři starého muže se rozlil úsměv. „Ptáš se jen z akademického důvodu, nebo je za tvým náhlým zájmem něco osobního?“
„Řekni mi o tom.“
Primo se jeho požadavku chraplavě zasmál. „Takže je to osobní. Nakonec jsi pocítil ten spalující plamen, nipote?“

Sev si otřel čelo, než se na svého dědečka zadíval nekompromisním pohledem. „Chci vědět, co se mi, kčertu, stalo a jak to můžu zastavit.“
„Co se stalo, je velmi intenzivní a nekontrolovatelná vášeň, neuhasitelný plamen,“ odpověděl Primo. „Někteří tomu říkají rodinné prokletí, inferno. Já jsem to však vždy považoval za rodinné požehnání.“

Seva znepokojila vzdálená vzpomínka. Připomněl si příběhy, které jim Primo vyprávěl. Jeden z nich byl právě o tomto rodinném prokletí. Nesl tedy v sobě zrnko pravdy. „Vysvětli mi to.“

Primo si zhluboka povzdechl. „Pojď. Příběh se vypráví lépe s pivem v jedné ruce a cigaretou v druhé.“
Vstal a zavedl ho do kuchyně. Chladná, venkovsky zařízená kuchyně měla na podlaze velké kamenné dlaždice a přes omítnutý strop se táhly otesané trámy z borového dřeva. Velký stůl, vhodný pro značně rozsáhlou rodinu, zabíral jeden konec místnosti. Na druhém konci stála kuchyňská linka s nejmodernějšími přístroji. Oba muži se opláchli, vytáhli láhve piva a sedli si ke stolu. Primo vyndal cigarety. Když si jednu zapálil, opřel se o židli a pohlédl na svého vnuka.

„Snažil jsem se tě varovat,“ začal.
„Nevnímal jsem to jako varování. Řekl jsi nám pohádku, když jsme byli dětmi. Proč bych měl věřit něčemu tak nepravděpodobnému?“
„Ten příběh byl skutečný. Ty jsi mu však nechtěl věřit.“ Tichá slova obsahovala zcela zřejmé odsouzení jeho chování.

Sev připustil: „Tedy nyní, dejme tomu, věřím, že ty a Nonna jste se jednou na sebe podívali a byla to láska na první pohled. Láska vyvolaná touto… touto vše spalující touhou.“
Jeho dědeček zavrtěl hlavou. „Tak to nebylo. Podíval jsem se na tvou babičku a byla to neovladatelná touha na první pohled.“

Studoval hořící konec cigarety a jeho hlas se snížil do chraptivého šepotu: „A potom jsem se jí poprvé dotkl. V takovou chvíli je zažehnut velmi intenzivní a nekontrolovatelný plamen touhy. Tehdy je vytvořeno pouto, které trvá celý zbytek života. Ať tomu chceš, nebo nechceš uvěřit, prožívá to naše rodina tak dlouho, co existují Danteovi.“

„Je to jako blesk z čistého nebe, láska na první pohled, okamžitá přitažlivost.“ Sev pokrčil rameny. „To vše označuje stejnou věc. Čím se váš příběh liší od tisíců jiných? Čím je jiný od přitažlivosti mezi většinou milenců?“
Primovi trvalo dost dlouho, než odpověděl. Když začal mluvit, odbočil nejprve od tématu. „Tvá babička patřila jinému muži. Věděl jsi to?“ Sladkohořké vzpomínky se odrážely v jeho očích. „Byla s ním zasnoubená.“

„To nebylo dobré.“
„To vůbec nevystihuje situaci,“ řekl Primo suše. „Musíš pochopit, že všechny ty roky před zasnoubením byly závazné jako manželské sliby, alespoň na naší malé vesnici. A tak jsme utekli ze země a přišli sem.“

„Litoval jsi toho někdy?“ zeptal se Sev.
Primův vášnivý výraz zdůrazňoval jeho výrazný římský nos. „Nikdy. Litoval jsem jen bolesti, kterou jsem způsobil tomu druhému muži. Tomu, s nímž byla zasnoubena.“ Jeho ústa se sevřela a potom zvedl pivo, aby se dlouze napil. „Byl to mio amico. Nejen můj přítel, byl to můj nejlepší přítel…

Jakmile však tato touha ovládne člena naší rodiny…“ Pokrčil rameny. „…neexistuje nic, co by ho mohlo zastavit. Nic, co by nemohli překonat dva lidé, kteří poznali toto vzplanutí. Nic neuhasí toto šílenství než udělat tu ženu svou. Je to tvá spřízněná duše. Tvá druhá polovina. Jestliže člověk odmítne být s touto ženou, která je mu předurčena, nepřinese to nic jiného než zármutek, jak ke svému neštěstí zjistil tvůj otec.“

Sev chtěl vyvrátit dědečkova slova, pustit je z hlavy jako fantazii starého muže, ale váhal říct cokoli, když se Primo zmínil o jeho otci. To ho přinutilo být zticha. Vše, co Primo řekl, přesně sedělo na jeho reakci minulé noci, kvůli níž nyní stál před těžkým rozhodnutím. Měl s Franceskou plány – jiné plány, než ji vzít do postele. Chtěl, aby obnovila firmu Dantes v její dřívější slávě, a tak neměl jinou možnost, než ji odloudit od Fontaineových.

„Když jsi poprvé viděl Nonnu – než ses jí dotkl – jaké to bylo?“
Primo zaváhal, když nad tím uvažoval. Zaryl kostnaté prsty do své pravé ruky a masíroval si dlaň. Během let byl Sev svědkem tohoto gesta vícekrát, než dokázal spočítat. Pozoroval ho u dědečka dlouho před tím, než měl artritidu nebo nějaké jiné fyzické potíže. Nyní věděl, že toto gesto je spojené s neodolatelnou touhou. Sám se během několika právě uplynulých hodin přistihl, že ho napodobuje. Dokonce nyní sotva potlačoval naléhavou touhu masírovat si prsty dlaň.

„Byl jsem pryč na univerzitě a vrátil se na zásnubní večírek. V okamžiku, kdy jsem uviděl Nonnu, jsem si uvědomil, že jsme spolu navždy spojeni. Jako by nás k sobě připoutalo neviditelné pevné pouto. Čím blíže jsme se k sobě dostali, tím silnější to bylo. Když jsme se dotkli, pouto zesílilo a bylo pevnější než ocelové lano. Spojovalo nás dohromady tak těsně, že jsme již nedokázali rozlišit tlukot jednoho srdce od druhého. Jako bychom od té doby měli společný tlukot srdce.“

Příběh ovlivnil Seva více, než byl ochoten přiznat, pravděpodobně tomu bylo proto, že zazněl s takovou upřímností. Ať to byla pravda, nebo ne, Primo zjevně věřil každému slovu. Počátky milostného vztahu jeho prarodičů Sevovi však pomohly s jeho současnou prekérní situací. Dobře, tak cítil toto spojení, šok a vzplanutí, když se dotkli. Vzniklo mezi nimi toto pevné pouto touhy – ale pouto může být přeseknuto.

„Jak se toho zbavím?“ dožadoval se odpovědi.
Primo dopil poslední lok piva a položil prázdnou láhev na stůl tak prudce, že sklo zazvonilo na protest. „Nezbavíš,“ řekl jasně. „Proč bys to chtěl?“
„Protože je to pro mě špatná žena. Jsou zde určité komplikace.“

Primo se hlasitě zasmál. „Větší komplikace, než že patří tvému nejlepšímu příteli?“ Mávl rukou do vzduchu a po tomto gestu zůstaly ve vzduchu stopy kouře z cigarety. „Je nemožné toto pouto přerušit – nezáleží mu na čase, místě ani komplikacích. Ke vzniku tohoto pouta dochází tak dlouho, jak dlouho jsou Danteovi. Buď přijmeš dar a budeš se těšit z toho, co nabízí, nebo ho odmítneš a budeš trpět důsledky.“

Sev ztišil hlas: „Jakými důsledky?“
„Ignoruješ tuto touhu na své vlastní nebezpečí, nipote.“ Předklonil se a každé jeho slovo znělo jako tvrdý kámen. „Jestliže se k ní otočíš zády, nikdy nepoznáš skutečné štěstí. Podívej se, co se stalo tvému otci.“

„Ty si myslíš, že ho ta touha zabila?“ zeptal se Sev posměšně. „Jsi tak pověrčivý?“
Primův výraz se stal přívětivějším. „No, Dominica nezabila touha, ale protože se rozhodl poslechnout hlavu místo srdce a vzal si tvou matku místo ženy, která mu byla předurčena, nikdy nenašel skutečné štěstí. A naše firma tímto rozhodnutím velice trpěla.“ Bodl cigaretou Sevovým směrem. „Varuji tě, Severo Dante. Jestliže půjdeš v otcových stopách, taky poznáš jen prokletí a nikdy ne požehnání.“

Tina Fontaineová se rázně vrhla na židli vedle místa, kde stála Francesca u svého kreslicího prkna, zatímco Kurt zůstal ve dveřích vedoucích do malé kanceláře. Jeden pohled na jejich výraz Francesku varoval, že její nerozvážnost z předcházející noci způsobila, že její kariéra je teď vážně ohrožena.
„Měla bys mému drahému manželovi pěkně poděkovat, protože mě zastavil, abych minulou noc nevolala policii,“ začala Tina chrlit slova.

Francesca zděšeně zírala. „Policii?“
Tina se naklonila a vůbec se nesnažila zakrýt svůj vztek. „Byla to tvá velká noc. A ty jsi zmizela s celým jměním v drahých kamenech kolem krku, aniž by ses obtěžovala někomu říci, kam jdeš. Co jsi čekala, že udělám?“

„Omlouvám se. Skutečně. Netušila jsem, že se mi to přihodí,“ pronesla Francesca upřímně.
Zřetelná pravdivost její reakce způsobila, že se příval naštvaných slov na chvilku zastavil. Pak však Tina pokračovala: „Kam jsi, kčertu, šla?“
„Myslím, že to mohu uhodnout,“ vložil se do toho Kurt. „Zalezla někam, kde svírala koš na odpadky, že?“

Francesca na něho nešťastně zírala. Neměla jinou možnost. Nedovedla lhát. Musela přiznat pravdu a přijmout jakékoli potrestání, které zvolí, i kdyby to znamenalo ukončení její kariéry u Timeless Heirlooms. „Ne, ve skutečnosti jsem…“
Kurt za zády Tiny varovně na Francesku zavrtěl hlavou. „Ale byla jsi strašně nervózní, předpokládám?“ Než mohla Francesca odpovědět, pokračoval:

„To je jediná omluva, kterou Tina může přijmout, že miláčku? To pochopí, protože se jí to taky stalo během její první přehlídky.“
Tina podrážděně pokrčila rameny. „Ano, dobře. Stalo se mi to, když jsme otevírali náš první obchod se šperky. Příliš mnoho nervů, příliš mnoho šampaňského a příliš málo odvahy.“ Vrhla na Francesku rozzlobený pohled. „Tak to bylo?“

Francesca váhala, než přikývla navzdory tomu, že ji téměř přemohla vina. „Je mi to líto. Vyděsil mě ten dav a rozhodla jsem se předčasně odejít.“ Dívala se na Tinu a zachytila slabé Kurtovo přikývnutí na znamení souhlasu. „Slibuju, že se to už nikdy nestane.“
„Doporučuju ti, aby tomu tak bylo, protože jinak tě příště vyhodím,“ pokračovala nesmlouvavě Tina. „Jak se ti však podařilo vyhnout bezpečnostní službě? Potřebuju to vědět, aby v budoucnosti naši návrháři a modelky nemohli provést stejný kousek.“

Francesca se upřeně dívala na svůj stůl. „Je zde východ z balkonu,“ zašeptala. „Jeden z hostů mě doprovodil.“
„Pokračuj.“
Francesca polkla. „Ohledně šperků… Nedokážu říci, jak mě mrzí, že jsem vám způsobila starosti… Přísahám, že jsem se postarala, aby byly v bezpečí.“ Nebo spíše Sev, ona byla v tu dobu příliš mimo, aby věnovala byť jedinou myšlenku tomu, jakou škodu může způsobit jejich milování jemným šperkům.

„Toto jediné ti zachránilo práci,“ řekla Tina příkře. „Kdyby se šperkům cokoli stalo, strávila bys nějakou dobu ve vězení.“
Objevila se Tinina asistentka a než mohla Tina říci cokoli dalšího, naklonila se ke Kurtovi. „Volají vám,“ informovala svého šéfa. „Je to manažerka Juliet Bloomové.“

Tina prudce vstala ze židle a vyletěla ke dveřím. Na poslední chvíli se však zastavila a otočila se. „Varuju tě, Francesko. Nelíbilo se jí, když jsem jí tě včera v noci nemohla představit. Jestliže volá, aby zrušila naši dohodu, protože jsi nebyla schopná dělat svou práci, máš padáka.“
Francesca se snažila popadnout dech a už viděla, jak se jí její kariéra rozplývá před očima kvůli jedné noci naprostého bláznovství. „Rozumím.“

„A na lince tři je hovor pro tebe, Francesko,“ dodala asistentka se zábleskem sympatie.
„Omluv mě na minutu,“ zamumlala Francesca ke Kurtovi. Zvedla telefon a ani v nejmenším ji nepřekvapilo, když uslyšela hlas Severa Danteho, jak odpovídá na její pozdrav. „Jak ti můžu pomoci?“ zeptala se ho co nejrozhodnějším tónem.

„Hm.“ Udělal pauzu, jako by se nad tím vážně zamýšlel. „Nejsem si jistý, jak na to odpovědět. Většina možností, které mě napadají, by byla zajímavými obměnami tématu včerejší noci.“
Neodvážila se na tuto poznámku odpovědět. Již riskovala kvůli Sevovi docela dost. „Jsem nyní skutečně moc zaneprázdněná. Mohla bych se vrátit ke své práci?“

„Můžeš se k ní vrátit, kdykoli chceš. Volám ti, protože se s tebou chci v jednu setkat na obědě ve Fruits de Mer.“
Zahlédla Kurtův krátký znepokojený pohled.

„To není možné.“
„Jsi v pěkné bryndě?“
„Ano.“
„Potom se sejdeme zítra.“
„Je mi líto, ale není to možné.“

„Zařiď si to, nebo přijdu do tvé kanceláře a ty budeš muset Fontaineovým objasnit mou přítomnost. Nebo ještě lépe – vysvětlím jim to sám.“
Bože. Kdyby to udělal, vyhodili by ji zcela jistě. Bolestivě si uvědomovala, že ji poslouchá její otec, a proto obezřetně volila slova. „Ty jsi takový… džentlmen.“

Zasmál se. „Ty nejsi sama, že?“ Odpovědí mu bylo ticho. Rychle dodal: „Mluvím vážně. Musíme si promluvit. Přijdeš zítra?“
„Vypadá to, že nemám jinou možnost. Budu tam muset přijít.“ Skončila rozhovor a zavěsila sluchátko do vidlice. „Je mi to líto, Kurte.“
Prohlížel si ji příliš pronikavým pohledem. „Předpokládám, že to byl ten mladý muž ze včerejší noci.“ Zvedl ruku, než mohla odpovědět. „Letmo jsem tě viděl odcházet spolu s tajemným mužem, a proto jsem se neznepokojoval ohledně tvého zmizení tolik jako Tina. Pamatuju si, jak divoké to bylo na naší první schůzce. Přesto ti doporučuju, abys v budoucnosti nemíchala obchod s potěšením.“

Rudá barva rozpaků zalila Francesčiny tváře. „Doufám, že víš, že jsem obvykle… Já ne…“
Mávl rukou. „Pomohl jsem ti z problému, protože abych byl upřímný, tě potřebujeme. Potřebujeme, abys pracovala pro Timeless Heirlooms. Ale znovu ti z nesnází pomáhat nebudu, to si zapamatuj.“

„Rozumím.“ Rozhodilo ji, že musela vést tento rozhovor se svým otcem. Doufala, že získá jeho uznání a také přátelství, místo toho jí pomáhal lhát své ženě. Dal však jejich vztahu ještě šanci. „Jak jsem řekla Tině, znovu se to nestane.“

„Poslouchej, Francesko.“ Sedl si na židli, kterou uvolnila Tina. „Tvoje šestiměsíční smlouva s Timeless Heirlooms je téměř u konce. Tina i já jsme nadšeni tím, co jsme dosud viděli. Také je důležité, že s tebou rádi pracujeme.“
Usmála se upřímně potěšena. Dostat takový velký kompliment od svého otce pro ni znamenalo velmi mnoho. „Děkuju. Také já s vámi ráda pracuju.“

Jakby ne? Žila svůj sen, který chtěla uskutečnit více než cokoli jiného. Díky detektivovi, jehož si najala, byla schopná vypátrat svého otce v okamžiku, kdy promovala na univerzitě. Pak se k němu přiblížila, aniž by si to uvědomoval. Ke své radosti zjistila, že sdílí její vášeň pro šperky. Byla neskutečně šťastná, když ji Tina najala jako návrhářku, i když to bylo jen na zkušební dobu.

„Tina a já jsme uvažovali, že bychom ti po vypršení zkušební doby dali smlouvu na neurčito. Po poslední noci však o tom nemůže být řeč. Nemůžeme teď takto riskovat. Chápeš naše rozhodnutí, že?“
Úsměv jí zmizel z tváře. Během posledních šesti měsíců se snažila ukázat jako špičková návrhářka a také jako žena, kterou by hrdě prohlásil za svou dceru. Vše šlo tak dobře… do poslední noci. Nyní vše zničila.

„Chápu,“ přinutila se říci. „Kurte, nemůžu tobě a Tině dostatečně poděkovat za to, že jste mi dali příležitost zde pracovat. Přísahám, že vám to vynahradím.“
„O tom nepochybuju.“ Pomalu se usmál. Po tomto úsměvu svého otce Francesca vždy toužila. „Dáme ti možnost, abys nám to během několika dalších měsíců dokázala. Možná jakmile budeme mít smlouvu s Julií Bloomovou, budeme se cítit klidněji a nabídneme ti u nás stálé místo.“

Francesca se snažila potlačit slzy. Tato situace ji přiměla učinit důležité rozhodnutí. Bez ohledu na to, co to bude stát, nalezne způsob, jak získat otcovo uznání, stejně jako trvalou práci u Timeless Heirlooms. I kdyby to mělo znamenat, že po obědě se Sevem, ke kterému ji přinutil, se mu už napořád bude vyhýbat. Protože nic nebylo důležitější než mít možnost poznat svého otce, i kdyby mu nikdy nemohla říci pravdu o jejich vztahu.
„Děkuju za další příležitost,“ řekla s co největším klidem, jehož se jí podařilo dosáhnout. „Nebudete litovat,“ slíbila upřímně.

„Dobrá,“ prohlásila Francesca v okamžiku, kdy se připojila k Sevovi ve Fruits de Mer. „Vydíral jsi mě, abych sem přišla. A teď řekni, co chceš?“
Sev ji dlouho tiše pozoroval. Kdyby pronesl jediné slovo, působilo by to jako obrana. Od okamžiku, kdy vstoupila do restaurace a zahlédla ho, vyhýbala se setkání s jeho pohledem. Dokázal uhodnout proč. Viděl ji nahou. Držel ji v náručí a miloval se s ní, ne jednou nebo dvakrát, ale třikrát během jedné noci, a pokaždé to bylo vášnivější než předtím. Tato skutečnost by mezi nimi měla zajistit snadnou komunikaci. Možná by tomu tak bylo, kdyby neexistoval jeden podstatný problém.

Před čtyřiceti osmi hodinami byli naprostí cizinci.
„Očekávala jsi, že se situace vyvine jinak,“ řekl.

Podívala se na něho. Temné hlubiny v jejích očích vytvářely překvapivý kontrast k její bledé pleti a medově blonďatým vlasů. Snažila se soustředit na to, co řekl. „Myslíš dnes?“ Zahlédl bolestivou zranitelnost skrytou v jejím pohledu. „Dejme tomu, že jsem doufala, že to bude jinak.“

Od jejich společně strávené noci se změnilo její chování vůči němu a on dokázal uhodnout proč. Nyní znala jeho totožnost, a proto se rozhodla, že vztah mezi nimi ukončí – to bylo něco, co odmítal dovolit. „Doufala jsi, že naše reakce jeden na druhého se nyní, když víš, kdo jsem, a já vím, kdo jsi ty, změní. Že se změní, protože pracuješ pro Timeless Heirlooms a já vlastním Dantes. Myslela sis, že tento fakt zastaví to, co k sobě cítíme.“

„Ano.“ Lehce se zamračila. Rychle pohlédla k blízkým stolům a ztišila hlas do šepotu. „Musím ti něco vysvětlit. Nevím, kdo byla ta žena před dvěma dny. Já jsem nikdy…“ Zhluboka se nadechla. „Neomlouvám se.“
„Samozřejmě že ne.“ Rozuměl všemu příliš dobře. „Ale to na skutečnosti nic nemění.“

Odtáhla se od něho, zchladila napětí a touhu s takovou rychlostí, že ji podezříval, že v tom má mnoho let praxe. „Pokud se týká toho, co se stalo mezi námi, byl to jen takový úlet, nic víc, je to přirozené, stává se to.“
Naklonil hlavu na jednu stranu. „Protože si to přeješ?“ Nedokázal se ubránit smíchu. „Děláš si legraci? To není něco, co bys mohla vypnout pouhým pohybem vypínače.“

„Myslím, že je.“
Okamžik ji pozoroval, aby zhodnotil její pravdomluvnost. Uspokojilo ho, že skutečně věří nesmyslu, s kterým se vytasila. Položil ruce na stůl a posunoval je centimetr po centimetru po plátěném ubrusu. Když se jeho ruce dostaly nedaleko jejích, tiše zasténala.

„Dobře,“ řekla a rychle stáhla ruce ze stolu. „Možná to je…“
„Přitažlivost? Touha?“ Zvedl obočí. „Chtíč?“
Mávla rukou. „To jsou jen různé odstíny stejné věci.“

„A ty stále prožíváš každý z těchto odstínů, stejně jako mnoho dalších mezi nimi.“
„Ať je to cokoli, nemá to vůbec přirozený průběh, že?“ zeptala se.
„Ne, ani trochu.“ Masíroval si prsty oblast na pravé dlani, kde cítil vzrušující chvění. „Dokázal jsem vycítit tvou přítomnost.“

Její obočí vyletělo nahoru.
„Když jsi vešla do místnosti, neviděl jsem tě, ale přesto jsem věděl, že jsi vešla. Vycítil jsem to.“
„Tomu nerozumím. Jak je to možné?“

Neodpověděl. Nemohl odpovědět. „Je to u tebe stejné? Polevilo to od té noci?“
Chtěla lhát, ale on dokázal vyčíst v těch velkých bezbranných očích záblesk zoufalství. „Možná ano.“ Navlhčila si rty. „Jsem si jistá, že to není tak špatné jako tu noc.“

„To je snadné říci.“ Znovu natáhl ruku přes stůl. „Pokračuj. Dotkni se mě.“
Francesca zaváhala, než roztáhla prsty a spojila je se Sevovými. Při kontaktu zalapala po dechu a ztuhla šokem. Další okamžik v ní vše roztálo a uvolnilo se. Ponořila se do těžko popsatelné euforie. Potom ji zasáhla další vlna a zaplavil ji horký příliv nekontrolovatelné touhy.

„Chci tě znovu,“ řekl a podíval se na ni vášnivým pohledem. „Chci tě dokonce ještě více než posledně.“
„Nemůžeme to udělat. Ne znovu,“ protestovala Francesca. „Již jsem ohrozila svou práci tím, že jsem s tebou strávila noc. Jestliže Fontaineovi zjistí, že jsi to byl ty, s kým jsem odešla z přehlídky… Že ty jsi byl tím důvodem, proč jsem tehdy zmizela, vyhodí mě. To nechci riskovat. Práce pro Timeless Heirlooms je pro mě příliš důležitá.“

„Chceš mě zastavit?“ Zvedl jejich spojené ruce. „Řekni mi jak, protože bych to rád věděl.“
Naklonila se k němu a rychle ze sebe vychrlila: „Chci vysvětlení toho, co se děje. Možná kdybych tomu porozuměla, mohla bych to zastavit.“

Zaváhal, zda jí má povědět Primův příběh. Toužila po nějaké odpovědi, dokonce i takové za vlasy přitažené, kterou si vyslechl od Prima. Nezáleželo na tom, že odmítal uvěřit, že to, co prožívali, má něco společného s něčím tak prapodivným, ale měla by o tom vědět.

Přinutil se uvolnit její ruce navzdory silné touze obejmout ji a co nejrychleji s ní odejít z restaurace. Více než cokoli jiného chtěl s ní zalézt někam, kde je postel, dvacetičtyřhodinová služba a kufr plný kondomů.

„Podívej, myslím, že ti to můžu vysvětlit, ačkoli vysvětlení bude znít trochu bláznivě.“ Nebyli sice právě na místě, které by si zvolil, aby ženě vyprávěl Primův příběh, ale alespoň mu hlučná restaurace poskytovala iluzi bezpečí. Kdo ví, co udělá, jakmile si plně uvědomí rozsah šílenství jeho rodiny. Pustil se do vysvětlování.

„V Rodině Danteů existuje legenda, o které můj dědeček tvrdí, že je pravdivá. Je o spalující touze, jež se objeví, když se muž z mé rodiny dotkne ženy, která má být jeho.“

Její oči se zúžily, ale alespoň neutekla s ječením z restaurace. „Nemyslím si, že je to ten druh příběhu, který bychom měli přetřásat na veřejnosti.“
„Ne, ani trochu. Můj dům není daleko. Můžeme si tam promluvit, jestliže chceš.“

„Promluvit?“ Začala se smát a hleděla na něho s ironickým pobavením. „To by byla pěkná změna. Nepředpokládám, že můžeš slíbit, že to bude vše, co spolu budeme dělat.“

Zavrtěl hlavou. „To slíbit nemůžu.“ Stáhl se dozadu a nechal jí dost prostoru, aby mohla volně dýchat. Poskytl jim oběma dost místa, aby mohli myslet jasně. „Ale přísahám, že se o to pokusím. Věříš mi dost na to, abys se mnou šla?“

Obrátila na něho ty bezedné tmavé oči a tiše odhadovala situaci. Nikdy nepotkal tak fascinující ženu. Čelila světu s elegancí, silou a ženskou důstojností. Cítil, že to vše je pro ni typické, ale přesto měl také podezření, že se snaží usilovně chránit před možným zraněním.

Často zachytil v jejím pohledu záblesk zranitelnosti a opuštěnosti tak obrovské a hluboké, že ho to překvapilo. Také viděl, že má před sebou pevný cíl, kterého se snaží dosáhnout. Cíl, jenž jí pomáhá procházet životem, který – jestliže správně odhalil vše, co se snažila skrýt – je plný obtíží a objevuje se v něm jen málo radosti.

Chvilku přemýšlela a pak přikývla. „Slíbila jsem, že se s tebou naposledy setkám, než se naše cesty rozejdou, a to dělám. Kromě toho jsem vždy měla ráda pohádky, i když se nikdy neuskutečnily.“ Usmála se, což působilo nesmírně svůdně. Potom ho překvapila, když zvedla ruku a zavolala číšníka. „Ale kdo ví, možná tato bude jiná.“