Francesca si pamatovala jen velmi málo z toho, jak přešli z balkonu k recepci hotelu. Každé slovo slyšela jakoby z dálky, vše se odehrávalo jako ve snu a pod vlivem kouzla. Od okamžiku, kdy dala svou ruku do Sevovy, ji šílenství, které ji zaplavilo již dříve, ohromilo s ještě větší intenzitou. Poté, co si vyzvedli kartu a udělali krátkou zastávku v obchodě, ji zavedl k soukromému výtahu, jenž je vyvezl přímo do střešního apartmánu. Když vstoupili dovnitř, zvítězila na chvilku ta trocha zdravého rozumu, co jí ještě zbyla.
„Možná bychom si mohli dát skleničku a více se poznat,“ navrhla. „Trochu zpomalme.“
K jejímu překvapení se nepřel. Možná, že cítil totéž co ona, a také zoufale toužil znovu získat pevnou půdu pod nohama.
„Pojďme se podívat, co mají k dispozici.“ Zkoumal výběr vín a zasmál se hlubokým sytým smíchem. Zvedl jednu z láhví. „Podívej se. Je zde něco, co by ti mohlo chutnat. Ve skutečnosti nese vinětu mé rodiny z Itálie.“
„Ty jsi vinař?“ zeptala se překvapeně.
„Část mé rozsáhlé rodiny patří k vinařům.“ Usmál se uvolněně a srdečně. „Mám velmi rozsáhlou rodinu, pravděpodobně nemůžeš zmínit jedinou oblast, kde by mí příbuzní neobchodovali.“
„A co obchod se šperky?“ vtipkovala. Protože byl na přehlídce Timeless Heirlooms, musí mít nějaké spojení s obchody se šperky, usoudila.
Podíval se na ni zvláštním pohledem. „Zvláště obchod se šperky.“
Předtím, než mohla položit další logickou otázku – proč byl přítomný na přehlídce – jí podal víno. Jejich prsty o sebe zavadily. Zalapala po dechu a v její tváři se odrážela dychtivá reakce na jeho dotyk. Křehké sklo, které svírala v ruce, se třáslo. Velmi pomalu zvedla hlavu a její pohled se setkal s jeho. Čas se zastavil.
Jak je to možné? Jak v ní mohl tak intenzivní pocit vyvolat muž, o němž nic nevěděla? Vždy byla velmi obezřetná a rozvíjela své předcházející vztahy pomalu a s velkou opatrností. Emocionální odstup sliboval bezpečí, toto – ať to bylo cokoli – slibovalo vzrušení, ale také to hrozilo nebezpečím.
Kdyby strávila noc se Sevem, změnilo by ji to a ovlivnilo nesmazatelným způsobem. Přestože to věděla, zaplavovala ji neovladatelná touha a kolovala jí v žilách. Byla to touha, které se již neměla sílu bránit. Bylo to jako by bojovala s vlnami, jež se snažily dostat co nejdál na pobřeží.
Vzdala tento boj. Nechala se obejmout a pocítila nesmírnou úlevu, což ji překvapilo. Trvalo chvíli, než rozpoznala příčinu - uvědomila si, že se cítila špatně, protože byla od něho vzdálena. Potřebovala se ho dotýkat a potřebovala, aby se on dotýkal jí, protože jinak se cítila osamocená a neúplná.
Beze slova mu pomohla sundat sako. Těžké ticho přerušovalo pouze šustění hedvábí. Pak mu uvolnila kravatu a pustila se do knoflíků na košili. Cítila se zvláštně, když stála před ním a chovala se k němu tak důvěrně. To by mělo být potěšení manželky. Nebo milenky. Ona nebyla ani jedno. Nebo ji tato jedna noc pasovala na jeho milenku?
Jeho kvalitní bílá košile se rozevřela a odhalila snědou kůži. Chvíli váhala, zda se ho má dotknout, ale potom přiložila dlaně na pevné nahé tělo, což vytvořilo zvláštní kontrast její krémově zbarvené pokožky na jeho snědé kůži. Roztáhla prsty a vnímala teplo, které jeho tělo vyzařovalo. Přesunula ruce nahoru a stáhla mu košili z ramen. Jejími žilami vířila touha a zaplavovaly ji vlny příjemného potěšení.
„Nádhera,“ zašeptala.
„Plánoval jsem to udělat hezčí.“
Zasmála se. „Nevšimla jsem si toho dříve, ale teď slyším, že máš přízvuk.“
Také se zasmál a tento smích změnil jeho oči na oslnivé zlato. „Dokonce i když jsem se já i mí bratři narodili a vyrostli v San Franciscu, naším rodným jazykem byla italština.“
Chtěla se zeptat na další věci, aby se o něm dozvěděla co nejvíce, ale naléhavější potřeba měla přednost. Neschopna si pomoci, začala ho líbat na pevnou čelist. Nestačilo to. Ani trochu ne. Propletla prsty jeho tmavými vlasy, přitáhla si jeho hlavu dolů a našla svými ústy jeho.
Se sténáním se vnořila dovnitř a ochutnávala jediný hlt vína, který vypil předtím, než je zaplavila další vlna touhy. Dráždil ji sérií jemných polibků odlišných od toho, jak ji líbal dříve. Tyto polibky ji pokoušely a nabízely jí úchvatný příslib horkých vášnivých nocí a nekonečného potěšení. Přitiskla se blíže k němu a těžká prsa zakrytá hedvábím přitiskla k jeho holému hrudníku. Sáhla na zip jeho kalhot, právě když se ozvalo neodbytné zvonění mobilu, který měl strčený v kapse. Překvapilo ji to a rychle ustoupila dozadu.
„Počkej.“ Sev vytáhl mobil, nastavil hlasovou schránku a hodil jej na blízký stolek. Minul a mobil hlasitě dopadl na podlahu.
„Nebudeš jej potřebovat?“ zeptala se.
„To byl jen můj bratr. To může počkat do rána.“
Trochu se zamračil. Kdysi bral Marcovy telefonáty bez ohledu na okolnosti. Cítil, že je nutné, aby si s bratrem promluvil, ale důležitější než tento rozhovor pro něho teď bylo utišit svou touhu. Z nepřijatého telefonátu zanedlouho zbyl jen nepříjemný pocit, že měl něco nutně udělat, ale i ten brzy zeslábl.
Nic takového se mu nikdy předtím nestalo. Za to může ta bláznivá touha. Nikdy nezanedbával obchody kvůli sexu. Nikdy tak nespěchal a nebyl tak zoufalý, aby co nejdříve udělal ženu svou. Od okamžiku, kdy se políbili, pro něho neexistovalo nic jiného než zoufalá potřeba, již toužil co nejdříve uspokojit.
„Zapomeň na telefonát.“ Položil jí horkou dlaň na zátylek, jemně si ji přitáhl blíže a potom zabořil prsty do jejích hebkých vlasů. „Zapomeň na vše kromě toho, co je právě zde a nyní.“
Uvolnila se a v tlumeném světle se jí vlasy jemně leskly. Její tmavé oči ukrývaly tajemství, která chtěl prozkoumat. Našel zip jejích šatů a zcela jí je rozepnul. Povzdechla si, když se látka rozevřela. Centimetr po centimetru klouzalo hedvábí z jejích ramen, a tak postupně odkrývalo jemnou světlou kůži. Šaty odhalily ňadra, pak se snesly kousek níž a zastavily se na jejích bocích. Jediné popostrčení je poslalo dolů na koberec. Zůstala stát oblečená pouze do podvazků, punčoch, kalhotek a bot na vysokých podpatcích. A svých třpytících se šperků.
Vzal do dlaní její boky. Sklonil se a sérií pomalých žhavých polibků se jí dotýkal od perleťových prsů po břicho. Sundal jí boty a odhodil je. Potom svou pozornost zaměřil na punčochy. Trvalo mu pouze chvilku, než ji zbavil tenoučkých silonek a stáhl je po nekonečně dlouhých nohách poté, co je odpojil od svůdných podvazkových pásů.
Kčertu, byla naprosto dokonalá s úzkými kotníky, pěkně tvarovanými lýtky a pevnými stehny. Zastavil se tam, kde fialové hedvábí tvořilo její poslední obrannou baštu, a na tomto místě ji políbil. Třásla se pod jeho dotekem a prohýbala se v jeho objetí.
„Už ne,“ řekla s lapáním po dechu. „Mám na mysli…“
„Vím, co máš na mysli,“ odpověděl.
Vstal a ona ho chytila za opasek, rychle rozepnula nejprve jej a potom i zip. Couval s ní k ložnici a zatímco bojovala s jeho páskem, po celou dobu ji nenasytně líbal. V chodbě skopl boty a vystoupil z kalhot a pak ji popadl do náruče.
Sev se třemi krátkými kroky dostal k posteli a tam postavil Francesku na nohy. Vzal do dlaní její tvář a potom se zaměřil na překrásný náhrdelník, který měla ještě stále na sobě. Cítil chladné drahé kameny pod svými rozehřátými dlaněmi, což dovolilo jeho zdravému rozumu, aby se mu na chvilku vrátil, alespoň na tak dlouho, aby si uvědomil, že je třeba ochránit drahé šperky před poškozením. Zručně sundal náhrdelník, náramek i náušnice a položil je opatrně na noční stolek.
Spokojený vrátil svou pozornost k Francesce a pomalu ji položil na matraci. Ležela na tmavé přikrývce a její smetanově bílá kůže k ní vytvářela okouzlující kontrast. Vytáhl krabičku s ochranou, již koupil v obchodě, a položil ji na noční stolek. Potom se připojil k Francesce na posteli. Nezakrytými okny naproti posteli pronikala do místnosti světla z města a bojovala se stíny pokoušejícími se před nimi skrýt.
Vrcholky nahých ňader odrážely tlumené světlo, zatímco tma halila část jejího břicha, jež zakrýval poslední kousek oblečení. Když ji pohledem pečlivě zkoumal, ležela tiše a bez hnutí. Okouzleně se na něho dívala a na její tváři se mísilo světlo a stín, který ji zahaloval tajemstvím. Měsíc vysílal pás záře přes zralou plnost jejích červených úst. Její hluboké oči, sytě hnědého odstínu hořké čokolády, před ním zůstaly skryty.
Pokoušel se proniknout stínem a pátral po tajemstvích, která skrývala tma. Zavřela oči a to ho naplnilo intenzivní zvědavostí poznat vše, co se snaží skrýt. „Na co myslíš?“ zeptal se.
„Divím se, jak se stalo, že jsem zde.“ Zachvěla se pod jeho dotekem a trvalo jí minutu, než pokračovala dál. „V jeden okamžik se chovám rozumně a další jsem tak zmatená, že nedokážu jasně myslet.“
„Pak nemysli. Jen vnímej.“
Políbil ji na ústa. Nebránila se, když se zuby zmocnil jejího plného spodního rtu a velmi jemně za něj tahal. Odměnou mu bylo hluboké bezmocné zasténání, které jí uniklo z pootevřených úst.
„Udělej to znovu,“ naléhala.
Znovu jí dráždil rty, lehkým dotykem ji laskal, což slibovalo mnohé, ale nestačilo to k jejímu úplnému uspokojení. K jeho pobavení nenasytně pronásledovala jeho putující ústa. Nakonec ji nechal, aby ho chytila, potěšený způsobem, kterým si vyprosila hlubší polibek. Její ústa mu přinášela uspokojení a splňovala vše, co jen naznačil. Nedokázal se nasytit její chuti, úžasné jemnosti jejích úst a jejich laškovného kousání.
Jeho vzrušení se rozhořelo ještě silnějším plamenem a požadovalo okamžité uspokojení. Sev se mu však bránil, nechtěl spěchat. Francesca si zasloužila více, a proto chtěl postupovat pomaleji. Chtěl prozkoumat každý centimetr jejího svůdného těla, políbit každou přitažlivou vyvýšeninu a prohlubeninu. Uložit si ji celou do paměti a potom vše zopakovat pro případ, že by něco opomněl nebo minul.
„Proč jsi přestal?“ zašeptala udiveně a její zmatek se projevil v rostoucím napětí v jejích ramenou a zádech. „Je něco špatně?“
„Nepřestal jsem,“ uklidnil ji. „Jen jsem zpomalil.“
„Chceš mě přivést k šílenství.“
Tiše se zasmál. „Chci nás oba přivést k šílenství.“
Už necítila žádnou nesmělou nervozitu, byla zde jen žena plná touhy. Seva napadlo, že možná opravdu trápí sám sebe, protože toto zpomalení ho určitě zabije.
Její dlouhé půvabné paže mu přejížděly od ramene k bokům a prozkoumávaly jeho tělo se zjevným potěšením. Navzdory její dychtivosti vnímal určitou nejistotu každého doteku, nevinnost, která jasně mluvila o sladké nezkušenosti. Dobře, možná ne zcela nezkušenost. Nalezla balíček, jejž dal stranou, otevřela jej a opatrně mu nasunula kondom. Nedokázal se udržet další sekundu, a tak ji přetočil pod sebe.
Její tělo mu poskytovalo vše, co jen ženské tělo může. Přizpůsobilo se jeho tlaku a vášnivým dotykům. Měsíční svit se posunul a zcela ji odhalil jeho pohledu. Velká pevná prsa lákala k mazlení a bradavky již byly napjaté touhou. Věnoval jí celou svou pozornost. Každý pohyb jazyku a ruky způsoboval, že dýchala přerývaně, vzdychala a srdeční tep se jí zrychloval. Posunul se níže, aby věnoval pozornost bříšku.
Potom jí pomalu stáhl kalhotky z boků a přes dlouhé nohy. Jejich cestu doprovázela řada polibků. Když jí tento kousek hedvábí a krajky zcela svlékl, odhodil ho na podlahu za sebou. Potom už mezi nimi nezůstalo nic jiného než vzduch plný vášně. Husté medové kudrliny stínily vrchol jejích stehen.
Přesunul tam svou pozornost, putoval jedním prstem po vlhké štěrbině a s potěšením vnímal dráždivé chvění zoufalé touhy.
Zachytil náznak obavy, kterou se snažila ze všech sil ovládnout.
Rychle se ji snažil uklidnit. „Neboj se, nebudu spěchat. Můžeš mě zastavit, jestliže budu dělat něco, co se ti nebude líbit.“
„Nezastavím tě.“ Její oči potemněly touhou. „Nemůžu.“
„Ulevilo se mi, že to slyším.“ Odsunul jí pramen vlasů z očí, jeden z těch blonďatých pramenů, jež jí rámovaly andělský obličej. „Pomalu a uvolněně, miláčku. Otevři se pro mě,“ naléhal. „Dovol mi vejít.“
K jeho úlevě neotálela. Její stehna se odtáhla, zvedla, a odhalila tak její nejsoukromější tajemství. Velmi jemně ji na tom citlivém místě dráždil, přejížděl palcem přes samotný střed jejího potěšení. Napjala se jako tětiva a dech jí unikl z plic v zasténání plném čiré rozkoše. Když ucítil, že balancuje na samotném okraji vyvrcholení, opatrně se vsunul mezi její nohy a vnořil se do ní.
Byla horká, vlhká a těsná. Snažil se ovládnout a jednat obratně, i když byl ovládán instinktem, který ho podněcoval vzít si ji co nejrychleji a rozbít útokem její obranu jednou provždy. Ale nemohl se chovat takto barbarsky. Zasloužila si více. Pomalu vnikal dovnitř. Kdyby mu neřekla o předcházejícím milenci, přísahal by, že je nedotčená.
„Působím ti bolest?“ Hrdelní tón jeho hlasu ho šokoval. Slyšel syrový hlas muže, jenž se stěží ovládá. „Chceš, abych přestal?“
„Ne, potřebuju…“ Její výraz v měsíčním světle odhalil její zranitelnost. Obtočila kolem něho paže a nehty zarývala do jeho zad. „Více, prosím.“
Nepotřeboval žádné další povzbuzení. Udělal vytoužený pohyb. Její výkřik plný rozkoše byl vše, co mohl žádat. Pohybovala se s ním, snadno našla společný rytmus a oba se teď divoce řítili bouří nekontrolovatelné vášně. Potom pevně uchopil její zadeček a nasměroval ji tak, aby jí mohl poskytnout tu největší rozkoš.
Bouře zintenzivněla, burácela s každým pohybem. Rozum zmizel kdesi v dáli a zůstala jen naléhavá touha vzít si tu ženu, udělat ji svou. Nerozlučným poutem ji spojit dohromady s ním od tohoto okamžiku po celou věčnost. Nyní mu patřila, stejně jako on patřil jí. Nic tento fakt nemohlo změnit. Nic nešlo vrátit.
Bouře dosáhla svého vrcholu. Dokonce i během tohoto šílenství, dokonce i během jeho nejzběsilejší části se Sev nepřestával soustředit na Francesku. Na její potřeby. Její touhy. Připoutala ho k sobě, hnala ho kupředu, dávala a přijímala. Její jedinečná ženská vůně, vůně vášně, naplnila jeho nosní dírky. Cítil, že se Francesca blíží k vyvrcholení, a přimkl se svými ústy k jejím. Když dosáhla vyvrcholení, prohnula se vzhůru a on byl omámen jejím výkřikem extáze, jako by to bylo to nejsladší víno.
Teď přišla řada na něj, jeho uvolnění bylo nejlepší, jaké kdy zažil. To způsobila ona. Pro něho. S ním. Poznamenala ho nesmazatelným způsobem. Naprosto se mu odevzdala, poskytla mu něco, co nikdy s jinými ženami nepoznal.
„To bylo… nečekané,“ zašeptala poté. Stále ještě přerušovaně dýchala.
„Velmi.“ Tak nečekané, jako to bylo nezapomenutelné.
Snažil se uklidnit svůj dech. Přetočil se s ní, aby jí ulevil od své váhy, a potom si ji k sobě pevně přitiskl. Schoulila se k němu s kočkovitým půvabem a propletla své nohy s jeho. Se sladkým povzdechnutím uspokojené ženy usnula.
Byl ještě dlouho vzhůru a držel ji v náručí. Jejich spojení ho mělo uspokojit, nasytit silné vzrušení, které rozpalovalo jeho krev a nutilo ho, aby tuto ženu udělal svou. Ale nestalo se tak. Za jiných okolností by byl plamen vášně uhašen na pouhou jiskřičku. Nyní nebyl. Bouře pokračovala a šířila se jako ničivý požár. Místo uhašení plamene vášně jejich milování prohloubilo pouto mezi nimi. Toto pouto bylo těsné a nerozlučitelné. Ať to věděla, nebo ne, tato noc je navždy spojila.
Francesca se pohnula pod laskavými paprsky slunečního světla časného rána.
Bože, cítila se úžasně. Uvolněná. Šťastná. Nevěděla, co způsobilo takový báječný pocit, ale vzhledem k tomu, jak pomíjivý takový pocit může být, nechtěla se pohnout pro případ, aby nezmizel.
Silná mužská ruka přejížděla dolů podél její páteře, potom se přesunula na její zadeček a láskyplně ho poplácala. „Mmm. Pěkné.“
Co se to, probůh, děje? Francesca rychle otevřela oči a se zděšením zírala na úžasného muže blízko sebe. Sluneční světlo dopadalo na postel a otevřeně laskalo muže, jehož stavba těla odhalovala mužskou tvrdost, ale zároveň i přitažlivost tak, že se člověku sbíhaly sliny. Husté vlasy černé jako eben rámovaly hezký obličej s vysokými lícními kostmi a aristokratickým nosem. Ospale se usmál a jeho široké smyslné rty v ní vyvolaly vzrušující vzpomínku na místa, která jeho ústa políbila. Začaly se jí vybavovat obrazy ze včerejší noci a přemohly ji svou intenzitou.
Co to udělala? Spíše by se měla zeptat na to, co neudělala? V krátkém čase, jejž spolu strávili, se několikrát milovali. Samozřejmě si užívala každou minutu. Sev se ukázal jako vynikající milenec. Romantická iluze ovlivněná zářícím měsíčním světlem však bledla pod nelítostnou realitou paprsků ranního slunce. Měla minulou noc v La Premier odvést svou práci, ale místo toho…
Francesca se rychle posadila v posteli v naprosté panice. Její práce! Kčertu. Co to udělala? Jak mohla být tak pošetilá. Fontaineovi ji zabijí, až přijde do kanceláře. Dala si hlavu do dlaní.
To nebylo dobré. Co jim, proboha, řekne? Jak by jim mohla vysvětlit, co si včera v noci zvolila místo přehlídky Timeless Heirlooms? Potřebovala se okamžitě dostat domů a zavolat jim. Nejprve však musí vrátit šperky, které měla na sobě minulou noc, a to dříve, než se Tina nepříčetně rozzuří. Jestli se to už nestalo.
Francesca se zoufale podívala po hodinách skrz změť kadeří, jež jí padaly do tváře, a vzdychla, když přečetla zářící číslice, které ji upozorňovaly, že má přesně půlhodinu, aby se dostala do Timeless Heirlooms a vysvětlila Fontaineovým své chování.
„Kam jdeš?“ zeptal se Sev ospalým hlasem. Chytil ji kolem pasu a stáhl ji zpátky do svého objetí. „Znám skvělý způsob, jak začít takové krásné ráno.“ Na jeho tváři se rozlil pomalý úsměv. „Legrační je, že to znamená zůstat právě tady.“
Snažila se mu vykroutit z objetí. „Ne. Prosím, pusť mě. Nerozumíš tomu.“
„Mmm.“ Reagoval na její pohyby způsobem, který ji před pár hodinami velice těšil. „To zní dobře.“
„Musím se dostat do práce.“
Sevřel ji ještě pevněji, tiskl ji k sobě od břicha po stehno. Když jí včera večer vášeň zatemnila rozum, vůbec nepomyslela na to, že si může zničit kariéru kvůli jedné noci, kdy udělá hloupost. Touha v ní oživila divokost, jež ji samotnou překvapila. Jak to bylo možné? Zavřela oči. Proč ji ta touha musela ovládnout právě během včerejší noci, která pro ni byla tak důležitá? A proč doba, již spolu strávili, tuto nepolevující touhu neuspokojila?
Jednu věc věděla jistě. Jestliže bude otálet ještě další sekundu, nedostane se v dohledné době z postele. Zhluboka se nadechla a položila obě ruce na jeho hrudník – bože, pomoz mi, poprosila – a odstrčila ho. Kupodivu se jí podařilo osvobodit se. Jednu minutu ji obklopovalo jeho teplo a další stála vedle postele nahá, byla jí zima a cítila se nesvá. Sev se zvedl na lokti a studoval ji pozornýma přivřenýma očima. Prostoupilo ho napětí a naznačilo v jeho výrazu něco nebezpečného, dravého a vyčkávajícího.
„Musím se dostat do práce,“ vysvětlovala. „Pokud tedy po včerejší noci ještě stále mám práci. Udělala jsem velkou chybu, že jsem s tebou odešla.“
Jeho napětí zesílilo. Připomínal jí ostražitého pantera, který uvažuje, zda se vrhnout na kořist nebo ne. „Co jsi udělala za chybu? Že jsi odešla se mnou, nebo že jsi odešla s Fontaineovými šperky za několik milionů? Obávám se, že Fontaineovi stejně jako tvoje agentura nebudou příliš potěšeni.
Jestli chceš, můžu zavolat pár známým a dostat tě z té situace.“
Francesca se zmateně zamračila. „Jaká agentura?“ zeptala se, ale pak nad tím mávla rukou. „Na tom nezáleží. Důležitější je, kde jsou šperky?“
Sev ukázal na třpytící se diamanty a ametysty na nočním stolku. „Uklidni se. Vše je v bezpečí a nepoškozené.“
„Díkybohu.“
Velmi opatrně posbírala šperky. Protože je neměla kam uložit, měla jedinou možnost, kam je dát, aby byly na bezpečném místě – rychle si je tedy připjala na krk, zápěstí a do uší. Vnímala na sobě Sevův upřený pohled. Jeho touha, jak se zdálo, se prohloubila a způsobila, že si Francesca uvědomila, že před ním stojí oblečená pouze do šperků, které sama navrhla. Napětí naplnilo celý pokoj.
Její práce! Jak mohla zapomenout… Znovu? Tato myšlenka ji popohnala k činu. Zahlédla fialové kalhotky a popadla je předtím, než vyšla z ložnice. K jejímu zděšení šel Sev hned za ní oblečený ještě méně než ona.
V okamžiku, kdy procházeli obývacím pokojem Sevův mobil vydal slabé bzučení zpod konferenčního stolku. Tentokrát jej zvedl a přijal telefonát.
„Cože?“ Podíval se na ni. „Řekni to jméno znovu? Jsi si jistý?“
Letmo na něho pohlédla a uviděla, že se náhle tváří pochmurně. „Co je? Co se stalo?“
Zavřel mobil s hlasitým klapnutím a přistoupil k ní. „Kdo jsi?“ požadoval odpověď.
Oblékla si kalhotky a rozhlížela se po svých šatech. „Už jsem ti to řekla. Francesca Sommersová.“ Spatřila šaty spadlé před pohovkou. Nejasně si vzpomínala, že je Sev hodil na opěradlo. Jasně minul.
Než je mohla popadnout, Sev ji chytil za paži a otočil ji tváří k sobě. „Ty nejsi modelka. Jsi nová návrhářka Timeless Heirlooms.“
Jeho prohlášení znělo spíše jako obvinění. Pustil její paži a ohnul se, aby jí podal šaty. Bylo směšné cítit se rozpačitě po noci, kterou spolu strávili, ale něco ve způsobu, jakým se na ni Sev díval, způsobilo, že si přitiskla šaty pevně k prsům. „Nikdy jsem netvrdila, že jsem modelka. K tomuto závěru jsi musel dojít sám.“ Zamračila se. „Jaký je v tom rozdíl?“
„Navrhli ti Fontaineovi, abys to udělala? Proto jsi za mnou včera v noci přišla na balkon?“ Mluvil rychle a úsečně.
Zírala na něho v naprostém zmatku smíšeném s podrážděním. „Nevím, o čem mluvíš. Vím jen, že jestliže se nedostavím do práce během následujících dvaceti minut, nemám práci. Teď bych chtěla…“
Přerušil ji mávnutím ruky. „Mluvím o zaměstnankyni Timeless Heirlooms, která šla do postele s jedním z majitelů firmy Dantes pět minut po jejich setkání. Mluvím o použití toho nejstaršího triku, jak získat informace pro Fontaineovy.“
Trhla sebou, jako kdyby jí dal facku. „Dantes? Pracuješ pro ně?“
„Miláčku, já vlastním Dantes.“
Jeho překvapivá odpověď ji tvrdě zasáhla. Šaty jí vyklouzly z prstů, které ji nečekaně přestaly poslouchat. „Ty jsi Dante?“
„Severo Dante. Prezident firmy Dantes.“
„Bože,“ vzdechla. „Myslela jsem, že jsi nějaký kupec.“ Pokoušela se sečíst dvě a dvě navzdory tomu, že ji rozum odmítal poslouchat. „Ty jsi byl minulou noc na přehlídce, abys prozkoumal konkurenci, že?“
Rozhlédl se. Našel své kalhoty mezi obývacím pokojem a ložnicí, popadl je a navlékl se do nich. Muž, který nyní stál před ní, se jen málo podobal tomu, jenž se s ní tak vášnivě miloval před pár hodinami.
Měl na sobě jen nezapnuté kalhoty a stále mezi nimi probublávala touha, volala ji dokonce ještě s větší silou než předcházející noci. Mohla by vyslyšet toto volání, kdyby nepoužil jedno slovo, to jediné, strašlivé slovo – Dantes – které ji přimělo běžet opačným směrem, jak nejrychleji ji roztřesené nohy dokázaly nést.
Sehnula se pro šaty a vklouzla do nich. Tak pečlivě si je vybrala na svou první přehlídku, ale nyní se ani nesnažila narovnat pokrčenou látku. Když si je oblékla, mohla mu alespoň čelit s trochu pevnější půdou pod nohama. Dala ruce v bok. „Dobře, vyjasněme si to. Ty si myslíš, že jsem minulou noc jednala tak, jak jsem jednala, abych zjistila tvé plány ohledně Timeless Heirlooms?“ požadovala odpověď. Když přikývl, nevěřícně na něho zírala.
„A co když je to naopak? Co když se ty snažíš přese mě dostat k plánům Timeless Heirlooms? Vím přece, že se snažíš koupit Fontaineovy, nebo ne?“
Pozoroval ji dlouho a tiše a pak pronesl: „Vypadá to, že máme problém.“
„Ne, nemáme,“ oponovala mu rozhodně. Našla své boty pod barem a nazula si je. Ve stejnou dobu si pročísla vlasy prsty ve snaze napravit naprostou katastrofu. „Je to velmi jednoduché. Vyhneme se sobě navzájem za každou cenu a nezmíníme se nikomu o minulé noci. Nikomu,“ zdůraznila. „Kdybych včera večer věděla, kdo jsi, nikdy bych s tebou nešla.“
„Lhářko.“
Zavřela oči a snažila se přiznat si bolestivou pravdu. „Dobře, je to lež, ale nešla jsem s tebou, protože jsi Severo Dante. Bylo to navzdory tomuto faktu.“ Otevřela oči a usilovně se snažila neprozradit, jak silně na ni působí. „Dlužím Fontaineovým víc, než můžu vrátit. Zrada není způsob splacení, který mám na mysli. Takže odteď jsme spolu skončili. Souhlasíš?“
Znovu se k ní přiblížil a zmenšil mezi nimi vzdálenost. Stál tak blízko, že by bylo velice snadné dotknout se ho a znovu se poddat tomu šílenství. Stačilo na to jen pomyslet a její tělo hned zareagovalo v toužebném očekávání. Je to Dante, snažila si připomenout. Předtím tuto skutečnost neznala, a tak se nemohla obviňovat za to, co se stalo předchozí noci. Nyní to však věděla a bylo její povinností, aby se od něho držela co nejdál.
Odsunul jí pramen vlasů z čela. Stačil tento jemný dotek a zcela se jí zamotala hlava touhou. „Vypadá to, že máme problém,“ opakoval.
Byla to pravda. „Stýkám se s nepřítelem.“ Stále se s ním chci stýkat.
Potřásl hlavou. „Je to mnohem komplikovanější, než si myslíš. Ať je mezi námi cokoli, neskončilo to.“ Hladil ji po tváři a jeho prsty po sobě zanechávaly cestičku vzrušení. „Je to jen začátek.“