Ráno nalezlo Seva v posteli omotaného kolem Francesky v složité spleti paží a nohou. Nejasně si vzpomínal, že ji zvedl z luxusního koberce a přenesl do ložnice.

S tichým zasténáním se v jeho objetí pohnula a přitiskla se k němu ještě více. Usmál se při pohledu na ni. Šla do postele s vlhkými vlasy a ty se jí nyní neuspořádaně vlnily kolem hlavy.
Jeho úsměv zeslábl, protože si uvědomil, že se jejich vztah minulou noc změnil. Přesáhl to, čím byl dříve. Nějak se přesunul do zcela nové oblasti, o níž netušili, že se tam dostane.

„Kdo mi zalepil oči?“ Přinutila se jedno otevřít. „Páni, jsme v posteli.“
„Vynikající postřeh.“
„Jak jsme se sem dostali?“
„Přenesl jsem tě.“

Francesca zaváhala, vrozená ostražitost se připomněla jako varovné světlo. „Stalo se nám minulé noci něco zvláštního? Mám na mysli něco ještě nezvyklejšího než ta neuhasitelná touha.“
Uchopil do dlaní její tvář a něžně po ní přejížděl konečky prstů. Potřeba zůstat s ní stále ve fyzickém kontaktu se stala touhou, které již nechtěl vzdorovat. Vše spalující touha zvítězila.

„Myslím si, že jsme si oba minulé noci uvědomili pravdu,“ připustil.
Podívala se na něho s pochybami. „A jaká je ta pravda?“
„Že ta naše vzájemná přitažlivost nezmizí.“ Zvedl její levou ruku a zkoumal zásnubní prsten, který na ní měla navlečený. Zdálo se, jako by ve středu diamantu vybuchoval vnitřní oheň, jenž byl nebývale intenzivní.

„Možná bychom měli to naše zasnoubení považovat za trvalé,“ navrhl Sev.
Trhla sebou překvapením a cítila, že se jí zrychluje srdeční tep. „Myslíš to vážně?“
„Domnívám se, že to stojí za diskuzi.“
Úsměv si pohrával s koutky jeho úst a rozšiřoval se, až mu rozzářil celou tvář.

„Je to dobrý nápad,“ přiznala.
Mobil na nočním stolku začal vydávat jemné bzučení a Sev zaklel. „Měl jsem nechat tu zatracenou věc v jiném pokoji.“
Posadila se a rychle ho políbila. „Zvedni to a já se zatím osprchuju.“
„Určitě?“

„Jasně.“
Vyskočila z postele a odběhla do koupelny. Popadl telefon a otevřel jej.
„Tady Lazz. Nemám dobré zprávy. Ve skutečnosti máme potíže. Kdyby ses obtěžoval přijít dnes ráno do práce…“
„Přejdi k věci,“ přerušil ho Sev netrpělivě.

„Vážně, bratře, co, kčertu, děláš a proč tu nejsi?“
„Co se stalo?“
„Je to kvůli Francesce.“
Zaklel a pohlédl ke koupelně. Slyšel vodu a její pobrukování, které znělo šťastně a uvolněně. „V čem je problém?“

„Bloomová se rozhodla podepsat smlouvu s Timeless Heirlooms.“
„To není dobré, ale věděli jsme, že k tomu může dojít. Co to má společného s Franceskou?“
Při zaznění svého jména se objevila ve dveřích. K jeho zklamání své vlasy zkrotila a – dokonce k jeho ještě většímu zklamání – si oblékla jednu z jeho košil. Podívala se na něho tázavým pohledem a zároveň si vyhrnovala rukávy. Zářila štěstím. Po setkání s Kurtem si nemyslela, že se někdy bude znovu radovat. Ale díky Sevovi se to stalo.

„Francesca přesvědčila Bloomovou, aby uzavřela smlouvu s Timeless Heirlooms,“ řekl Lazz.
Sev vyskočil z postele. „Skutečně?“
„Myslím to naprosto vážně. Mám to z dobrého zdroje.“

Sev sklonil hlavu a zíral na podlahu. „Neudělala by to. Chci to potvrdit ještě z jiného zdroje, Lazzi. A nejlépe i z třetího.“
Pak se podíval Francesce přímo do očí. Co uviděl v temnotě jejích očí, způsobilo, že použil slovo, jež normálně v její přítomnosti nepoužíval. „Lazz to nemusí ověřovat, že? Je to pravda.“

Jeho košile na ní visela a Francesca v ní vypadala drobná a křehká. Nebo to možná byla ochranná zeď, za kterou se znovu schovala. Nikdy si neuvědomil, jak jimi byla dříve zcela obklopena. Minulou noc tyto ochranné zdi opustila, což bylo poprvé za dobu, co ji znal.
Francesca zavrtěla hlavou. „Nemusí.“
„Sešla ses s Juliet Bloomovou?“ Přikývla.

„Poradila jsi jí, aby uzavřela s Timeless Hierlooms smlouvu,“ konstatoval.
„Ano. Zaručila jsem se, že neprodělá, jestliže to udělá. Že jí to přinese prospěch.“
Zvedla bojovně bradu a podívala se na něho rozvážným pohledem, jenž Sevovi prudce zvedl krevní tlak.

„Vysvětli mi to,“ požádal ji tiše.
„Timeless Heirlooms vlastní návrhy, do kterých je Juliet Bloomová zblázněná. Ty, jež jsem vytvořila. Chce je mít ve svém dalším filmu. Dantes plánují koupit Timeless Heirlooms a dál jej rozvíjet, takže firma přetrvá bez ohledu na majitele. Jakmile bude Timeless Heirlooms bezpečně zpátky pod křídly firmy Dantes, budete mít prospěch z toho, že je tváří firmy někdo, jako je Bloomová.“

„Jestli se nám podaří odkoupit Timeless Heirlooms,“ opravil ji. „Jestli.“
„Ujišťoval jsi mě, že se to co nevidět stane, a to bez ohledu na mě, Fontaineovy, nebo dokonce Juliet Bloomovou.“ Zvedla obočí. „Lhal jsi mi, Seve?“
„To nebyla lež.“

„V čem je potom problém?“ Vyšla z koupelny a byla dostatečně ostražitá na to, aby se od něho držela dál. Chytrá žena. „Zajistila jsem tak, že dodržíš smlouvu, kterou jsme podepsali, a zaplatíš Fontaineovým férovou cenu za Timeless Heirlooms. Když nyní Bloomová souhlasila, že bude tváří firmy, Kurt a Tina budou zase spolu. Jestliže chtějí podepsat smlouvu, nemají jinou možnost. Znáš Tinu stejně dobře jako já. Nedovolí maličkosti, jako je nemanželská dcera, aby stála v cestě obchodu tohoto významu.“

„Nicméně potom pro nás bude obtížnější Timeless Heirlooms získat.“
„To asi ano,“ připustila. Raději ustoupil dozadu, aby nepodlehl pokušení uškrtit ji. „Ale dojde k tomu. A až ten den přijde, bude Juliet Bloomová pracovat pro Dantes, a tak s ní budu moci spolupracovat. Přeje si rozšířit současnou kolekci, již jsem pro ni navrhla, a zřejmě bude chtít vytvořit také další kolekce. Jestliže Timeless Heirlooms nekoupíte, pravděpodobně od nich odejde a stane se tváří firmy Dantes, protože pro ni nyní pracuju.

Podle mě z toho všichni vyjdou vítězně.“
„Kromě tebe.“
„O čem to mluvíš?“ Poprvé se v jejím hlase objevil záblesk nejistoty.

„Mluvím o faktu, že mám buď možnost tě vyhodit, a v tom případě nebudeš moci v naší branži pracovat další dva roky, nebo tě můžu přeložit do některé z našich poboček. Ať tak či onak, Bloomová již nebude tvůj problém.“
„Co tedy zamýšlíš udělat?“

Francesca mu tu otázku položila tak klidně, že kdyby ji neznal, myslel by si, že je jí to jedno, ale věděl, že navrhování šperků je její součástí jako její srdce nebo duše. Ve skutečnosti to byla její duše. Nemohl ji o to připravit bez ohledu na to, jak moc ho její jednání zranilo.
Již to nebylo o obchodu. Projevila nemilosrdnost, již téměř obdivoval. Choval se stejně nemilosrdně, když ji donutil, aby u nich přijala práci. Bylo to osobní. Cítil, že je to osobní.

„Myslím, že je pro tebe volné místo v New Yorku. Okamžitě zařídím tvé přeložení.“
Trhla sebou, jako by jí dal facku. Zírala na něho nekonečně dlouho svýma velkýma zraněnýma očima. Potom se beze slova otočila, přešla bytem a posbírala přitom své věci. Sev tiše čekal, až se obleče a odejde.

Ničilo ho, když ji tak viděl. Další odmítnutí. Další zavřené dveře. Další odchod do chladného neznáma. Dal hlavu do dlaní. Spalovala ho touha po ní, potřeba jít za ní. Být s ní. Vzít ji zpátky do náruče a znovu se s ní milovat. Sevřel pevně čelisti. Kčertu s tím. Byla to jen další překážka. Sice velká, ale jistě se mu ji podaří překonat.

Vstupní dveře se otevřely a tiše zavřely. Sev vyrazil do obývacího pokoje, ale byla pryč, nic po ní nezůstalo. Když si sedl ke krbu, zahlédl zásnubní prsten, který jí dal. Přešel pokoj a sebral jej.
Možná to byla jeho představivost, ale přísahal by, že oheň hluboko uvnitř diamantu zeslábl.

Francesca seděla u stolu ve své newyorské kanceláři, jež se moc nelišila od té v San Franciscu. Byla unavená kvůli nekonečné řadě bezesných nocí. Pobývala v New Yorku teprve měsíc, ale zdálo se jí, jako by to bylo celý život. Promnula si oči a snažila se soustředit na návrhy, které mohly být popsány přinejlepším jako průměrné. Z nějakého důvodu již do práce nevkládala srdce.

Jak by mohla? Několik uplynulých týdnů bylo zcela jistě nejtrýznivějších a nejobtížnějších v jejím životě, mnohem horších než cokoli, čím prošla v pěstounské péči. Bylo to horší než otcovo odmítnutí. Udělala velkou chybu, když se setkala s Bloomovou.

Proč ji nenapadlo, že když pomáhá Fontaineovým, zrazuje Dantes, a zvláště muže, jehož miluje? Byla tak zaneprázdněná zmírněním svého pocitu viny kvůli odchodu z Timeless Heirlooms, že nikdy ani nepomyslela na to, jak její rozhodnutí ovlivní Seva nebo že on kvůli jejich vzájemným citům nebude hodnotit její jednání z pozice obchodníka, ale jako osobní zradu. Reagovala na to, co vnímala jako neférovou situaci, a bohužel, vzala věci do svých rukou.

To však stále nevysvětlovalo, proč nezareagoval na návrhy, které mu dala jejich poslední společnou noc. Doufala, že pochopí, co znamenají. Doufala, že si uvědomí, že i když domluvila smlouvu Bloomové s Timeless Heirlooms, jemu nechala něco mnohem cennějšího.
Opět ji naplnila dobře známá touha. Dokonce i po té dlouhé době mezi nimi existovalo nerozdělitelné pouto, bylo sice plné napětí, ale drželo s neuvěřitelnou houževnatostí.

Telefon na stole začal pronikavě zvonit, zvedla jej a k jejímu překvapení se ozvalo: „Ciao, sorella. Tady Marco.“
Při zvuku jeho hlasu se potěšení smísilo se zklamáním. Potěšení, že slyší Danteho, vystřídalo zklamání, že to není ten správný Dante. „Ráda tě slyším,“ odpověděla, „ačkoli jsem překvapená, že někdo z vás chce se mnou mluvit.“

„Byla bys překvapena, kolik z nás je na tvé straně. Omlouvám se, že si teď s tebou nemůžu dlouho povídat. Volám, abych se zeptal na chybějící návrhy. Sev by rád věděl, co se s nimi stalo. Ve tvé staré kanceláři nejsou. Nepředpokládám, že sis je vzala s sebou do New Yorku.“
Zamračila se. „Nerozumím tomu. Dala jsem je Sevovi.“
„Kdy, Francesko?“

„Tu noc –“ Zarazila se. Tu noc, kdy se naposledy milovali. „Tu noc před tím, než jsem odletěla do New Yorku. Přinesla jsem je Sevovi do jeho bytu.“
„Tvrdí, že je nemá.“
Pokoušela si vše vybavit. „Tu noc, kdy jsem mu dala návrhy, pršelo a já jsem byla zcela promočená. Matně si vzpomínám, že je hodil na zem.“ Matná vzpomínka jí probleskla myslí. „Domnívám se, že spadly pod tu nádhernou starožitnou skříň, již má u vstupních dveří. Víš, kterou myslím? Možná si toho nevšiml.“

„Díky, Francesko.“ Zaváhal. „Jsi… Jsi v pořádku?“
Ne. Vůbec ne. „Je mi dobře.“
„No…“ V jeho hlase slyšela ironii. „Asi tak dobře jako Sevovi, hádám.“
Francesca zavřela oči. „Musí mi být dobře,“ zašeptala. „Nám oběma. Není jiná možnost.“

„Nemusíš jít se mnou,“ oznámil Sev Marcovi. „Jsem schopný podívat se pod svou vlastní skříň.“
„Půjdu, abych tě přinutil vidět skutečnost.“
„Vždy vidím skutečnost.“
„Ne pokud se to týká Francesky.“

Sev vsunul klíč do vstupních dveří a otočil jím tak prudce, že se kov málem zlomil. „Co je s tebou Marco? Nedokážeš si přiznat, že nás zradila?“
„A kolikrát jsi ty zradil ji?“ nedal se bratr. „Vím. Ty jsi měl pádné důvody. Snažil ses chránit Dantes. Tak mi odpověz, proč je tvé jednání v pořádku a její ne? Chránila svou rodinu stejně jako ty.“

Tato otázka Seva trápila. Jak mohl bratrovi vysvětlit, že už nejde o obchod? Jak mu mohl vysvětlit iracionální přesvědčení, že tu zradu vnímal osobně? Že tentokrát dovolil svým emocím, aby ovládly jeho zdravý rozum? Poprvé v životě on, jenž byl hrdý na své chladné uvažování a logiku, které určovaly všechna jeho obchodní rozhodnutí, je nebyl schopný použít.

Pokud se něco týkalo Francesky, řídily ho emoce a nechoval se logicky. Samotné pomyšlení na ni v něm vyvolalo spalující touhu.
Marco vešel za Sevem do jeho bytu, sklonil se a sáhl pod skříň. Vytáhl velkou tlustou obálku. „Zde to je. Právě tam, kde řekla, že to bude.“ Zamával balíčkem Sevovým směrem. „Šťastný? Jsi rád, že jsi ji neobvinil z prodání návrhů konkurenci?“
Sev sebou trhl. „Nikdy by –“ řekl automaticky.

„Máš pravdu, nikdy by to neudělala.“ Marco se na něho upřeně díval. „Máš vůbec představu, jaké máš štěstí? Máš představu, co bychom my ostatní dali za to, abychom cítili takovou touhu k ženě jako ty k Francesce? Chtěli bychom sdílet život se ženou jako ona místo toho, abychom toužili po něčem, co nikdy nebudeme mít. Nikdy jsem si myslel, že ti to řeknu, ale jsi blázen, Severo Dante.“
Sev beze slova roztrhl obálku, vytáhl návrhy a začal si je letmo prohlížet. A ztuhl. „Marco…“

„Copak?“ Postavil se vedle Seva a tiše hvízdl. „Jestliže potřebuješ důkaz, jak moc tě miluje, zde je.“
Sev přikývl. Stránka po stránce odhalovala ty nejneuvěřitelnější návrhy šperků, jaké kdy viděl – návrhy ideální pro expanzi firmy Dantes v budoucnosti. Nebylo třeba moc přemýšlet, aby pochopil, co udělala nebo proč.

Chápal příliš dobře, proč mu předala tyto návrhy, které byly zcela jasně vytvářeny během mnoha let. Jednou rukou dala Timeless Heirlooms smlouvu s Bloomovu a druhou Dantes všechny své návrhy, aby to bylo spravedlivé. Dantes však dala mnohem více než jen kompenzaci za Timeless Heirlooms.

Dala mu jedinečný dar. Dar, jenž ho přiměl, aby si uvědomil, že v jeho životě může od této chvíle být jen jedna priorita - a nebyl to Dantes.
Tímto vzácným darem nebyly návrhy v jejím náčrtníku. Dala mu své srdce.

Od Francesčina rozhovoru s Marcem přešel měsíc. Měsíc bolesti, smutku a zklamání. Během těch týdnů si uvědomila, že Sevovy city k ní jsou skutečně mrtvé, že už k ní necítí tu spalující touhu jako ona k němu.

Když dostala instrukce, aby se vrátila do San Francisca, nebyla schopná nalézt více než jiskřičku naděje. Zázraky přece neexistují. To zjistila už ve věku osmi let, kdy byla poslána pryč lidmi, o nichž doufala, že jednoho dne budou její adoptivní rodiče. Už tolikrát se zklamala. Než ji Sev poslal do New Yorku, dal jí to jasně najevo – již nepatří do Danteovy rodiny.

Prohlížela si v zrcadle své šaty. Sevova asistentka ji výslovně požádala, aby si oblékla červenou, která se bude hodit k tématu, jež bylo vybráno pro tuto večerní oslavu. O jaké téma šlo, to se jí však nikdo neobtěžoval vysvětlit. A tak si Francesca vzala ty nejzářivější červené šaty, jaké našla.
Živůtek se třpytil korálky a šifonová sukně spadala od boků k podlaze ve vrstvách látky, která se zvedala a vířila, jako by si s ní hrál neviditelný větřík.

Vlasy se rozhodla nechat rozpuštěné. Cítila, jak dopadají přes holá ramena na výstřih šatů.
Firma jí poslala šperky, jež si měla tento večer vzít. Nikdy dříve tyto kousky neviděla, ale byly nádherné. Náhrdelník a náušnice byly romantické, elegantní a zdobily je ty nejkrásnější ohnivé diamanty, jaké kdy viděla. Protože měly stejný design jako zásnubní prsten, který tak krátce nosila, vsadila by se, že to jsou také Primovy návrhy.

Když se naposledy zkontrolovala v zrcadle, přinutila se odejít z relativního bezpečí apartmá dříve, než pro ni Sev někoho pošle. Sjela výtahem do vestibulu a přešla ke schodům vedoucím do sálu. Na jeho prahu zaváhala a snažila se najít přátelskou tvář. Najednou ji zaplavily záchvěvy touhy. Otočila hlavu a uviděla Seva.

Jak si kdy mohla myslet, že ta neuhasitelná touha zmizí, když se rozejdou, nebo že se její láska časem zmenší? Potřebovala jít k němu, dotknout se ho, políbit ho, milovat se s ním. Touha stále sílila a ona nemohla dělat nic jiného než poslechnout její tichý rozkaz. Udělala několik kroků Sevovým směrem. Uslyšela šepot, který postupně slábl, až nastalo ticho.

Její kroky znejistěly a když se rozhlédla kolem, uvědomila si, že zatímco ona je oblečená do červené, všichni ostatní jsou v černé a bílé. Jen jediná další osoba měla také červenou, i když jen její kousek. Kapesník v Sevově kapse byl sytě rubínový, takže v kontrastu s jeho černým oblekem a bílou košilí působil velice nápadně. Cítila na sobě pohledy všech lidí v sále, ale přesto držela hlavu nahoře a došla až k Sevovi.

Uvítala ho chladným kývnutím hlavy, ale v jejím nitru hořely plameny vášnivé touhy. „Pane Dante.“
Na rtech mu pohrával úsměv. „Slečno Sommersová, šla byste se mnou?“
Vedl ji na malé pódium a přistoupil k mikrofonu. „Chtěl bych poděkovat vám všem, kteří jste dnes večer přišli na prezentaci nové kolekce Dantes.

Vedle mě stojí tvůrkyně této kolekce, její srdce a duše, Francesca Sommersová.“
Ztuhla v naprostém šoku. Toužila sevřít Sevovu ruku, aby se měla o co opřít, a požadovat po něm vysvětlení. Otočila se k němu a všechny myšlenky se jí z hlavy vypařily kromě jediné. Stále miluje tohoto muže. Zcela a naprosto. Bude ho milovat až do konce svého života.
„Co se děje?“ žádala odpověď.

„Úsměv, miláčku,“ zašeptal, „Jsou tu všichni pro tebe.“
„Ale… proč?“
Přistoupil znovu k mikrofonu. „Prosím užijte si tento večer a také naši kolekci…“
Ukázal rukou k balkonu. „Danteovo srdce.“

Z balkonu vyšly modelky, které měly na sobě šperky, jejichž návrhy Francesca předala Sevovi tu poslední noc před tím, než pustila San Francisco. Návrhy, na nichž pracovala celé desetiletí. Nikdy předtím nebyly realizovány, dokud neotevřela srdce lásce. Sevově lásce.
Začala se třást. „Ty jsi použil mé návrhy na rozšíření Dantes do ostatních oblastí obchodu se šperky?“ zeptala se překvapeně.
Proč to udělal? Co to znamená?

„Šperky pro současnou ženu.“ Položil ruce na její ramena a shlédl k ní zářícíma očima. „Ty jsi Danteovo srdce, má lásko. Přinejmenším toto Danteovo srdce.“
Uslyšeli potlesk a vzrušené hlasy, když shromáždění hosté poprvé uviděli novou řadu šperků. Slzy naplnily Francesčiny oči. „Miluji tě, Seve, víc než si dokážeš představit. Je mi to tak líto…“

Zastavil její slova zavrtěním hlavy. „Neomlouvej se. Nikdy jsem tě neměl dostat do takové situace. Už se to nikdy nestane. Od této chvíle jsi a navždy budeš v mém životě na prvním místě.“
Ukázal pohybem hlavy k lidem obdivujícím její šperky. „Slyšíš?“
Řekla první věc, kterou si uvědomila. „Tleskají.“

Usmál se. „Jak by mohli netleskat? Jsi svědkem něčeho mimořádného.“
Propletl své ruce s jejími a něco hluboko uvnitř ní se osvobodilo. Zdi, které si vytvořila, když byla vystrašené pětileté dítě, zmizely. Na jejich místě teď vnímala pouto mezi sebou a Sevem. Pouto, jež sílilo a rostlo.

„Pojď se mnou. Musíme si promluvit.“
Podívala se ke dveřím, které vedly na balkon. „Znám dokonalé místo.“
Sestoupili spolu z pódia s úmyslem utéct na klidné místo. Nebylo to však snadné. Nejprve je obklopila rodina. Nejprve ji srdečně objal Primo a pak Nonna. Marco k objetí přidal i polibek na ústa, zatímco Lazz ji políbil na tvář. Nakonec ji Nicolo políbil na hřbet ruky s galantností starých časů.

Pak jim zabránili dostat se dál přátelé a spolupracovníci. Básnili o kolekci a používali slova, která Francesku šokovala svou emocionálností. Tvrdili, že její šperky jsou velkolepé, nepřekonatelné a jedinečné.

Sevovi a Francesce se podařilo dostat se dál pouze o pár kroků, když se Francesca setkala tváří tvář s Fontaineovými. Sev ji okamžitě objal a nabídl svou sílu a ochranu. Stiskla jeho ruku v nevysloveném vzkazu, že ačkoli je potěšena jeho podporou, chce se pokusit tuto konfrontaci zvládnout sama.
„Tino, Kurte,“ usmála se na ně. Neviděla na nich nervozitu, ani se od nich nedočkala zdvořilého odmítnutí.

Překvapilo ji, že ji přivítali srdečným upřímným úsměvem.
„Řekl ti Sev tu novinu?“ zeptala se Tina.
Francesca pohlédla ve zmatku od Seva zpátky k Fontaineovým. „Jaká novina?“

Sev zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že se s vámi setkáme a že jí to budete moci říci sami.“
Tina se usmála. „Nakonec jsme vše vyřešili kompromisem. Timeless Heirlooms je nyní přidruženou společností Dantes. Sev souhlasil, že jej stále můžeme vést. Museli jsme provést jen několik změn.“
„Například se teď Dantes stará o přijímání nových návrhářů a došlo k několika finančním úpravám, na které dohlíží Kurt.“

Tina mávla rukou. „Se značkou Dantes za zády a naší smlouvou s Juliet Bloomovou, je zaručeno, že Timeless Heirlooms se rychle dostane na vrchol.“
Jako pravá obchodnice ještě dodala: „Kdykoli budeš chtít, můžeš za námi zajít se svými návrhy, má drahá. Rádi tě uvidíme.“
Sev Tině připomenul: „Myslím, že byste chtěla Francesce říci ještě něco jiného.“

Tina si povzdechla. „Dlužím ti omluvu. O tvém vztahu s Kurtem mi neřekl Sev. Byl to soukromý detektiv, kterého si Sev najal. Ten muž se pokoušel zdvojnásobit svůj zisk tím, že prodal ty informace i mně.“
„Už jsem se o to postaral,“ dodal Sev.
Tón jeho hlasu nenechal Francesku na pochybách, že detektiv bude hořce litovat toho svého rozhodnutí.

„Děkuju ti za vyjasnění, Tino.“
V Kurtově modrých očích se objevila nervozita. „Přemýšleli jsme… já a Tina jsme přemýšleli… možná bys s námi zašla některý večer na večeři. Rád bych poznal svou dceru. Samozřejmě jestli budeš chtít.“ Viditelně ztuhl. „Po všem, co se stalo, pochopím, jestli odmítneš.“

Francesca cítila, že jí docházejí síly. Jen Sevova přítomnost jí dodávala sílu, aby dokázala odpovědět: „Ráda. Velmi ráda.“
Tina objala Francesku. „Nikdy jsem nechtěla děti. Neumím to s nimi. Ale mít dospělou nevlastní dceru má své kouzlo. Můžeme… Nevím… spolu poobědvat nebo něco takového. Jít nakupovat…
Francesca se na ni skrz slzy usmála. „Dobře.“

Tina byla celá nesvá a odkašlala si. „Je teď, Francesko, všechno v pořádku?“
Francesca se zasmála. „Ano.“
Když Fontaineovi odešli, uchopil ji Sev za loket a směřoval ji na balkon. Noc byla příjemně teplá. Došli k sloupkovému zábradlí a opřeli se o něj.

Pozorovali jasné hvězdy, které nad nimi zářily jako koberec plný diamantů.
„Zde jsem tě viděla poprvé,“ zašeptala Francesca.
„Tady jsem se do tebe zamiloval.“ Otočil ji k sobě. „Omlouvám se, Francesko. Měl jsem věřit svým instinktům hned od začátku. Měl jsem ti věřit. Tak dlouho jsem se snažil chránit svou rodinu a Dantes před vším, co by je mohlo ohrozit.“

„A mě jsi viděl nepochybně jako hrozbu…“
„Největší hrozbu, protože jsi byla jediný člověk, který byl schopný mě přinutit, abych zapomněl na povinnosti a zodpovědnost.“
„Nikdy jsem nežádala, abys to dělal,“ protestovala. „Chtěla jsem jen, aby mi otevřel své srdce a nechat mě dovnitř vejít.“
„Je otevřené doširoka, lásko, a jen čeká, až překročíš práh a vstoupíš dovnitř.“

„To z tebe mluví ta vše spalující touha, která nás spojuje?“
„Možná ano. Možná právě ona ví, kde leží naše srdce, a nutí tvrdohlavé muže, aby viděli pravdu. Protože pravdou je, že jsi mé srdce a duše a vždy tomu tak bude. Také chci, abys byla mou manželkou.“

Celý život věřila, že stojí venku a dívá se dovnitř. Nyní si uvědomila, že to není pravda. Nikdy to nebyla pravda. Strach jí bránil, aby se přestala otevřenými dveřmi jen dívat, udělala poslední krok a vešla dovnitř. Vždy tomu tak bylo, ale byla příliš zaneprázdněná snahou ochránit se před dalšími zraněními, a tak dovnitř dosud nevstoupila.

Udělala ten krok nyní a opřela se o Seva - jeho ruce se kolem ní ovinuly. Potom ji políbil a beze slov řekl, jak moc ji miluje. Uplynuly dlouhé minuty, než se od sebe odtrhli.
Sáhl do kapsy a vytáhl známou krabičku na šperky ozdobenou logem Dantes. Otevřel ji a vytáhl prsten. Byl to ten zásnubní prsten, který navrhl Primo.

Možná to byla jen jeho představivost, ale zdálo se mu, že plamen v ohnivém diamantu zesílil. Jakoby v něm zuřila jeho vlastní vše spalující touha a vášeň.
Navlékl Francesce zásnubní prsten na prst. „Chceš si mě vzít, Francesko, tentokrát doopravdy?“

Nadšeně přikývla a zvolala: „Ano, ano, ano!“
Pak ji znovu políbil, hojil stará zranění a nabízel kouzelnou budoucnost. Později Francesca spočívala v Sevově náručí a hlavou se opírala o jeho rameno. Zářila štěstím. Dívala se do sálu. Pak v jeho náručí ztuhla. „Seve, podívej.“

Pohlédl směrem, který ukazovala, a pokrčil rameny. „To je Marco.“
„Podívej, co dělá s rukama.“

Sev se upřeně podíval daným směrem a přimhouřil oči, aby to lépe viděl. Marco právě bavil hosta jednou ze svých historek, a když mluvil, masíroval prsty levé ruky dlaň pravé. To mohlo znamenat jen jediné.
„Můj bože,“ zamumlal. „Marco taky propadl vše spalující touze.“

Zalíbilo se vám v romantickém světě? Podívejte se, které další knihy Harlequin jsou právě k dostání na trhu ZDE. Info také na www.harlequin.cz.