Jsem vdova, mám desetiletého syna Adama a bydlíme spolu v obecním bytě. Měli jsme moc milou sousedku, starší paní. Anna byla laskavá, přívětivá, velmi spolehlivá.

Pes, který štěká, nekouše!

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu, Praha 12

  • Vím, že Květuši tahle pravda moc nepomůže, ale její nový soused není nic neobvyklého. Takových „veselých kop“ je v populaci střízlivým odhadem víc než opaku, tedy laskavých a spolehlivých Aniček. Sám se nepochybně domnívá, že je nejen bodrý a vtipný, ale navíc i neodolatelný.
  • Věřte, že pro podobné Mirky téměř bezezbytku platí úsloví o štěkajících psech. Také oni zpravidla nekoušou! Bylo by možná zajímavé sledovat jeho reakci na výzvu, že zítra je přece středa, tak ať se večer staví. Je téměř jisté, že by najednou nemohl pozvání přijmout. Nepředpokládám však, že by zrovna Květa na takovou hru přistoupila.
  • Zároveň by ale bylo pošetilé, kdyby se mu snažila oplácet stejnou mincí. Nebyla tak vychována, chybí jí potřebný slovník, možná i pohotovost. A hlavně – proč by se měla snížit k něčemu, co právem považuje za jednání „pod úroveň“? Příliš efektivní bohužel nebývá ani důsledné ignorování takovýchto neomaleností. Neradil bych ani metodu party urostlých vyhazovačů, kteří by Mirka za dvě láhve rumu patřičně srovnali. Namísto „veselé kopy“ by pak nejspíš měla za souseda „zákeřného záškodníka“.
  • Za pokus by možná ale stálo pozvat Mirka „na naše vlastní hřiště“, čímž myslím styl komunikace. Někdy příště se s ním na chodbě zastavit, počkat, až mu dojde slovní zásoba, a pak mu povědět své. „Nezlobte se, pane XY, už mockrát jsem vám chtěla říct, jak mi jsou některé vaše projevy nepříjemné. Já vím, je to možná můj problém. Přitom bych byla ráda, kdybychom se mohli normálně pozdravit, třeba i prohodit pár slov, aniž bychom se navzájem uváděli do rozpaků. Tedy, aniž byste uváděl do rozpaků vy mě. Opravdu bych vám byla vděčná, pokud byste to pro mě mohl udělat. Teď už ale musím jít, mějte se hezky.“ Nelehké, ovšem často překvapivě účinné!