Proč jsme oslovili zrovna admirálku MOPA? (Mimochodem admirálka je proto, že tábor Eskulap Pořešín v malebné zátoce na Malši je provozován jako přístav a MOPA proto, že přezdívky mají všechny námořnické hodnosti složenou ze jména a příjmení. V praxi to například znamená, že v kuchyni se ohánějí stewardi nebo že oddíly nemají vedoucí, ale kapitány:-)...

Důvodů, proč se ptát na tábory právě zkušené Moniky, je asi tak tisíc. K těm nejhlavnějším patří, že tábor Eskulap je provozován přes třicet let. Nabitý tradicemi, spoustou her, vodáckým výcvikem, legrací, táboráky, zkrátka vším, co ke správnému táboru patří. Tři desítky let se sem vracejí okouzlení námořníci a nepláče se při odjezdu TAM, ale mnohdy při návratu ZPÁTKY. Tomuhle táboru se dá naprosto propadnout. Monika si nemůže stěžovat, jak s úsměvem tvrdí. Varování dostala. "Než jsem poprvé jela na tábor, řekl mi můj kamarád, který mi tenhle tábor doporučil: “Paterko, kdo pozná Pořešín, je blázen“! No a já asi blázen jsem!"

Podívejte se, jak to na táboře Eskulap vypadá, a z rozhovoru s Monikou načerpejte vodítka, která vám pomohou vybrat z obrovské nabídky na trhu vhodný tábor i ve vašem okolí.

Podle čeho by se rodiče především měli řídit při výběru tábora?

Rodiče by výběr tábora měli posuzovat podle toho, aby měl tábor dostatek informací o místě konání tábora, kvalifikované vedení, o zaměření tábora, o zdravotním zabezpečení, posoudit program. Dobrý tábor by měl mít všechny tyto informace na svých www.stránkách na internetu. Musí být uvedeno také dobré spojení na provozovatele, který rodičům vždy může telefonicky nebo přes e-mail poradit. Ze své zkušenosti vím, že od odeslání přihlášek v lednu musím být skoro 24 hodin na „příjmu“, protože rodiče hodně volají nebo píší o informace. Vždy je ráda a s ochotou odpovím a snažím se vyjít vstříc.

Jaké dítě, podle tebe, na tábor nepatří?

Na tábor nepatří děti, které jsou citově velmi závislé na svých rodičích. Stýská se jim a nejsou schopny se zapojit do jakýchkoliv her. Večery propláčou a dělají vše pro to, aby pro ně rodiče přijeli. Píšou srdceryvné dopisy a mají-li mobil, je to ještě horší. Naštěstí je takových dětí málo, ale zkušenosti s tím už máme. Na běžný tábor by také neměli posílat rodiče děti, které jsou nějak vážněji nemocné. Třeba u děti s epilepsií, kdy je velké nebezpečí při koupání. Proto vyžadujeme potvrzení lékaře, že se může dítě zúčastnit běžného tábora. Rodiče by měli znát dobře své dítě, jeho zvyky a požadavky a nenutit ho jet na tábor. Také jsme už měli případ, že rodiče odjeli na dovolenou k moři a dítě poslali na tábor. To potom mělo pocit, že tam je za trest. Takovému dítěti nikdo nic nevysvětlí a tábor mu nelze nikterak zpříjemnit.

Jak mohou rodiče odjezd dítěte nebo jeho fungování na táboře pozitivně ovlivnit a jaké dělají nejčastější chyby?

Rodičům doporučujeme, aby dětem psali co nejčastěji. Je jim potom líto, že kamarádovi chodí každý den pohled nebo dopis a jemu ne. Při loučení u autobusů jsou někdy „statečnější“ děti než rodiče. Vždy je dobře dítě povzbudit, případně hned seznámit osobně na místě s jeho vedoucím a doporučit mu, aby se vždy na vedoucího obrátil se svým problémem nebo žádostí. Také zavazadla dávají rodiče zvláště malým dětem obrovská. Přímo při balení by měly být hlavně i menší děti, aby věděly, co je v kufru a jak mají co použít, třeba pytel na špinavé prádlo.

Návštěva rodičů na táboře ano nebo ne?

Na návštěvu rodičům NEDOPORUČUJEME jezdit. Zakázat jim to ale nemůžeme. Zvlášť u malých dětí je pak problém, dítě by chtělo odjet a nebo je celé „rozhozené“. Ostatním je potom líto, že návštěvu nemají a nic dobrého třeba nedostanou.

Jsou lepší kratší nebo delší táborové turnusy? Váš tábor trvá tři týdny, které dříve byly docela běžné, ale momentálně jsou tábory obvykle kratší.

Já na třítýdenní turnusy nedám dopustit, ale tohle asi opravdu musí posoudit rodiče sami - jak dlouhé odloučení by dítě zvládlo a jaký plánuje rodina program. Máme proti kratším termínům větší výhodu, že je na vše dost času. Jako správní námořnici jezdí děti několikadenní Expedici na Vltavě. To je pro ně velký zážitek, ale ještě stihnou na táboře všechny možné táborové hry, které jim dokonale vyplní všechny další dny. Mají bohatý večerní program a také se mohou naučit námořnické dovednosti, které vyvrcholí zkouškou a dalším získáním hodnosti na svou námořnickou čepičku. Pokud je tábor kratší, tak podle mě natolik bohatý program zkrátka nestihnete.

Kde se vzala myšlenka provozovat Eskulap jako přístav?

Tábor Eskulap býval kdysi tábor zdravotníků OÚNZ Praha 1. Tábor se začal budovat v roce 1975 a v roce 1979 byl zahájen provoz jedním turnusem. Myšlenku zaměření tábora provozovat ho jako přístav vnesl jeden z hlavních vedoucích pan Dušek. Ten už měl podobné zkušenosti z jiných táborů. Samozřejmě hodně pomohl fakt, že tábor leží přímo na břehu řeky Malše. Tak vznikly místo chatiček kajuty, jídelna je podpalubí, hlavní budova má palubu. Děti jsou námořníci a získávají hodnosti svými znalostmi a dovednostmi. Někteří to za několik let pobytu „dotáhly“ až na hodnost kapitána - vedoucího oddílu. Hlavní vedení tábora je admiralita v čele s admirálem. Udržujeme hodně zvyků jako na opravdové lodi. Největší kouzlo spočívá v tom, že se snažíme po celou dobu, co tábor existuje, všechny zvyky dodržovat a „naše děti“, které jsme vychovávali, v současné době dospělí, přivádějí své potomky a s úžasem zjišťují (někdy i se slzou v oku), že se na táboře nic nezměnilo. To je také to, co nás v naší nelehké práci posiluje. Já jsem přijela na tábor poprvé jako vedoucí v roce 1982 a můj životní partner Jirka v roce 1983. Při odjezdu jsem si potají říkala, že bych ráda jela alespoň zase příští rok. Od té doby tam ale jezdím rok co rok.

Co by sis pomyslela třeba v roce pětaosmdesát, kdyby ti někdo řekl, že jednou bude Pořešín "váš"?

Tehdy mě to vůbec nenapadlo, ale po roce 1989 se všechno začalo privatizovat a rozpadat a hrozilo, že skončí i tento tábor. Rozhodli jsme se s Jirkou, že tábor koupíme. Bylo to nádherné rozhodnutí, ale také velmi zavazující. Naštěstí jsme do dnešní doby obklopeni lidmi, kteří mají tábor rádi a pomáhají nám s provozem, a máme hodně dětí, které si nedovedou představit, že by na tábor nejely.

Měli jste někdy pocit, že jste si ukousli příliš velké soustu?

To snad ani neměli, hlavně vzhledem ke zkušenostem a praxi, kterou jsme získali. Jen nás někdy přepadla trochu bezmoc. Hlavně se to stalo v roce 2002, kdy nás dvakrát smetla ta obrovská povodeň. Tábor byl v troskách a my chodili bezmocně okolo břehů se slzami v očích. Naše silná vůle a láska k tomuto místu nás ale posílila tak, že jsme tábor do roka postavili znovu a 1.července 2003 jsme znovu přívítali děti na prvním turnusu.