Mému synovi je 15 let, letos končí základní školu. Až do loňského roku to bylo normální dítě, neměla jsem s ním výchovné problémy.

Nebo jsem je snad jen nevnímala? Když to tak zpětně zkoumám, nějaké náznaky, že není všechno v pořádku, tu byly. Často se zavíral ve svém pokoji, býval zamlklý nebo se na mě naopak utrhoval. Pokud ho něco tížilo, nesvěřil se mi. Ale není právě tohle typické pro puberťáky?

Změna v rodině

Asi jsem měla být pozornější a zamyslet se nad nenápadnými signály, které Robin svým chováním vysílal, ale pro samou práci jsem to neudělala. V podniku probíhala reorganizace a já si musela zuby nehty práci udržet, když jsem s klukem po rozvodu zůstala sama. To se mi sice povedlo, ale neztratila jsem syna?

Bylo mu sotva 13 let a býval často doma sám až do večera, večeři si ohříval v mikrovlnce. Taky se ptám, jak se na jeho chování podepsal rozvod. Nějak určitě, i když jsme se s bývalým mužem domluvili bez hádek a tahanic a snažili se situaci i naše rozhodnutí Robinovi vysvětlit.

Měl dokonce možnost volby, u kterého z rodičů chce žít. Vybral si mě, za tátou pak jezdil každý druhý víkend a jednou týdně spolu chodili na fotbal.

To se ale před rokem změnilo. Robin se najednou zatvrdil a že za tátou už jezdit nechce. Odmítal mi sdělit důvod, vůbec se o tom se mnou nechtěl bavit. S bývalým mužem jsme to probírali, ale ani on na nic nepřišel. Možná mu vadila jeho nová přítelkyně, tu však viděl jen dvakrát a ještě krátce. Otec mu ji nijak nevnucuje.

Situace se zhoršovala. Syn začal chodit za školu, kouřit, zanedbával své povinnosti.

Protestuje proti autoritám, říkala jsem si, je to v jeho věku normální a patří to k profilování osobnosti, ale copak k němu patří i to, že začne mě, svou matku, urážet? Prý ničemu nerozumím, neumím uvařit ani pořádnou večeři a že on je ve škole za pitomce, protože mu nekoupím ani solidní iPod!

Posledně na mě začal křičet, že jsem blbá a neschopná, a tudíž se tátovi vůbec nediví, že od nás odešel! Došlo to tak daleko, že mi říká, jak jsem tlustá a hnusná a dokonce stará! Je mi 40 let a jsem docela k světu. I syn to ví, ale dělá mu dobře se do mě navážet a vytáčet mě.

Nahlásila jsem ho

Veškeré moje snahy promluvit si s ním vyšly naprázdno. Zavřel se v pokoji a nekomunikoval. Když jsem mu za trest, že je drzý, neučí se, kouří a neuklízí si pokoj, snížila kapesné, začal dokonce krást! Našla jsem mu v jeho věcech v pokoji předměty, na které si rozhodně z kapesného neušetřil.

A taky karton cigaret a alkohol! Uhodila jsem na něj, ale on mě obvinil, že šmíruju, lezu mu do věcí a chovám se jako estébák. Hrozně jsme se pohádali. Nakonec utekl z domova. Byl pryč dva dny. Měla jsem o něj hrozný strach, a tak jsem to po dohodě s bývalým manželem ohlásila na policii. Pěkně jsem si naběhla, kluk mi to asi nikdy neodpustí!

Radila jsem se i se školní psycholožkou, ale ani to nepomohlo. Doporučila mi rodinnou terapii, tu ovšem Robin zatvrzele odmítá. „To ty potřebuješ doktora, protože jsi cvok, já jsem úplně normální,“ zaútočil na mě a od té doby mě úplně ignoruje.

Milena

Mladý testuje, co vydržíte

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Dnešní osud se mohl také jmenovat Můj syn si neví rady sám se sebou. I když respektujeme, že puberta je náročná životní etapa, přesto se jednání Milenina syna vymyká normě. Nabízelo by se sice vysvětlení, že za mnohé může rozvod rodičů, ale spousta dětí z podobných rodin pubertou také prochází a nemá tak intenzivní problémy.
  • Mladík je nyní vůči okolnímu světu v opozici. Vždyť se vlastně zatvrdil i vůči otci, už za ním nechce jezdit a odmítá sdělit důvod. Tátova pozice je však snazší - synkovo jednání ho může mrzet, ale tím, že nesdílejí společné teritorium, nedochází k přímým konfrontacím. Milena je na tom podstatně hůř. To ona nyní s Robinem vede každodenní válku. Válku, v níž ještě dlouho nebude vítězů, jen poražených. Pomalu už by bylo na čase, aby začala chránit také sama sebe! U jejího syna zřejmě teď k žádnému pozitivnímu posunu nedojde. Pokud by byla řeč s bývalým manželem, měl by si ho vzít na určitou dobu k sobě. Není vyloučeno, že by se nic nezměnilo, ale co kdyby...
  • A nyní úvaha, jež se asi mnohým nebude zamlouvat. Synek totiž testuje, co vše si může dovolit! Možná tak trochu spoléhá i na to, že ho dospělí nenechají padnout. Tu ostudu, kdyby měl skončit v nějakém výchovném ústavu, by přece nepřežili!
  • Bylo by proto docela na místě, aby se aspoň v tomto předpokladu mýlil. Ohlášení jeho útěku na policii byl první krok v daném směru, který se navíc nedal neudělat. Další kroky by měly následovat. Jsou totiž potomci, kteří skutečně potřebují dopadnout až na dno. Dříve se nedokážou odrazit a zase stoupat vzhůru!