Povečeřel. Zdá se, že chutná večeře se sebou samým u stolu jej dnes moc neuspokojila. Smetl se stolu pár drobků, narovnal ubrus. Jen letmo zkontroloval, že troubu s dopečeným masem opravdu vypnul. Pomalým a líným krokem jde do pokoje, zmáčkne tlačítko u televize tak, jako každý večer. Reklamy vlastně vůbec nevnímá. Nevnímá ani nabídku večerních programů, obsah upoutávek mu uniká. Vnímá jen hlas, zvuky, které ta rozsvícená bedýnka pouští do prostoru velkého pokoje.
Se sklenicí červeného vína se postavil k oknu a cítí se spokojen. Zdánlivě spokojen s plným břichem, lahodným vínem, cizím hlasem z televize. Jeho prsty začnou najednou poklepávat nejasný rytmus o sklenici, oči se úží a pocit spokojenosti je v tuto chvíli ohrožen. Ohrožen pocitem, který zná už dlouho, ale nechtěl si jej přiznat.
Hluboce vzdechl. Neví. Co se to děje? On neví…..
On, který je se svým životem léta spokojen, On, kterému vlastně nic neschází, On, který má svůj klid, přátele… On miluje. Kolik lásek mu prošlo životem, to nespočítá. Ani nechce. Byly intenzivní, opravdové, vášnivé, krátké i dlouhé. Ale nikdy zavazující. Prostě byly. On i jeho lásky žily svůj život bez přemýšlení o tom, co bude zítra. Zvykl si, že si sám určuje, kdy bude trávit čas ve dvou, kdy bude sám. Rád se vracel domů z bujarých večírků tu a tam se společností, většinou však sám. Smál se sám sobě, když dlouho jeho klíč hledal ten správný otvor ve dveřích.
Usmál se, nalil si další sklenici vína a pokračuje ve svých vzpomínkách. Začíná ho to bavit. Baví ho vzpomínání na prosby bývalých lásek, kdy vztah pro něj už neměl smysl, kdy už cítil, že je čas se rozejít. Vždy od lásek odcházel On. Bylo to jakési hrdinství. Vnitřní pocit, že je to On, který si určuje svůj život a směr. Přátelé jej znali jako muže s bohémským životem, muže, který má v životě úspěch a vše na co si vzpomene. On nemá problém.
Na jeho čele se objevila vráska, úsměv zmizel. Jak naložit s pocitem, který v sobě nosí…jak naložit s láskou, kterou cítí. On miluje. Miluje celým svým srdcem. Je takřka posedlý myšlenkou, že po těch všech letech volnosti a přelétavosti, potkal ženu, se kterou chce být stále. Ve dne i v noci. Vlastně obráceně – v noci, i ve dne. Ano. To je ta změna, kterou cítí. Jak s ní naložit, neví. Neví, zda není příliš zvyklý na svoji volnost, neví, jestli má změnit svůj život větroplacha za život ve dvou. Cítí lásku. Není to svazující? Bojí se sám sebe. Bojí se vlastního rozhodnutí. Rozhodnutí. To je to, k čemu nemá dostatek odvahy. Něco změnit je těžké.
Další sklenice vína je nalitá. Za okny svítí pouliční lampy, jsou vidět hvězdy mezi stromy. On čeká odpověď na svoje váhání. Čeká, že hvězdy napoví. Čeká, odpověď nepřichází. Na hrudi cítí zvláštní tlak, v žaludku šimrání, prsty opět vyťukávají do sklenice jakýsi rytmus.
Ručičky na hodinách oběhly jednou ciferník, televize stále hraje. V lahvi zbývá ještě trochu vína. Lahev vína v pokoji, modré světlo z mlčících hvězd a On se svojí váhavostí. Měl by jít spát. Ví, že svým rozhodováním se bude zabývat ještě dlouho. Sám, jen on sám si odpoví na otázku. Ví, že ať si odpoví jakkoliv, odpovědnost, pocity a další dny, budou jiné. Budou odlišné od těch předchozích. Něco získá, něčeho se vzdá. Rozhodnutí má nadpis „Ztráty a nálezy“.