Staré české kroniky také obsahují popisy několika příběhů samovznícení. Takto drasticky prý skončil v 17. století jakýsi bednář v Praze a o století později třeba koňský handlíř u Jihlavy.

Doboví autoři podle svého naturelu přiřazovali samovznícením dvě možná vysvětlení: buď šlo o trest boží (zásah neviditelným bleskem – uhořel tak prý i jeden neřestný farář přímo u oltáře!), nebo o vzplanutí těla prosáklého kořalkou; občas také o obojí současně.

Jak ovšem čas a věda prokázaly, nedá se ani jedna z těchto hypotéz vzít za bernou minci. A to přestože pijáckou variantu propagovalo mnoho spisovatelů (znal ji i náš Jaroslav Hašek). V případech samovznícení však nejde jen o literární dílka či ne zcela věrohodné příběhy z dávných časů.

Například v 80. letech minulého století se jich jen ve Velké Británii prokazatelně odehrálo pět! Jedno měly společné: zasažená část těla shořela, zatímco okolí a případné nezasažené části (nohy, ruce) zůstaly zcela neporušené. Jedna osoba takto shořela v garáži hned vedle otevřeného kanystru s benzinem.

Ani líh, ani blesk

„Ve druhé polovině minulého století se uskutečnilo několik studií, které měly prověřit takzvanou alkoholovou teorii,“ říká milovník záhad ing. Jaroslav Dřízhal.

„Zjistilo se ale, že živočišná tkáň takto neshoří. U živých organismů to je vůbec nemožné, protože by dříve než uhořením zemřely na otravu alkoholem. Nejde to však ani u mrtvých tkání: kus masa neshořel ani po několikadenním naložení v lihu. Na první pohled je navíc patrné, že tak obrovský žár, jaký devastuje postižené nebožáky, obyčejný hořící alkohol ani není schopen vyvinout!“

Má tedy pravdu novější teorie, podle níž jsou v těchto případech lidé zasaženi zvláštní formou kulového blesku? „Tuto možnost, stejně jako kulový blesk sám, lze jen velmi těžko zkoumat,“ říká záhadolog. „Tady nelze použít opakované experimenty a měřicí přístroje. I tak se zdá, že lidé, kteří prokazatelně byli zasaženi ‚normálním‘ kulovým bleskem, utrpěli popáleniny jiného charakteru než oběti samovznícení.“

Zatím nejreálnější se proto jeví vysvětlení, které samo vychází z dosud nepříliš objasněného jevu – lidské aury. „Vycházíme z toho, že každý člověk má kolem sebe sovu jedinečnou auru, jakýsi neviditelný oblak vyplněný jeho energií,“ dozvídáme se od Jaroslava Dřízhala.

„Je pravděpodobné, že tato energie je uzavřena do nějakého druhu obalu: už jen z toho důvodu, že by v opačném případě mohlo docházet k nečekaným a nechtěným prolnutím energií několika osob. Z nějakých zatím nevysvětlených důvodů se ale tento obal občas může poškodit. Na místě ‚díry‘ pak volně uniká velké množství energie, jež se za nepříznivých podmínek okamžitě promění v oheň!

Tím se vysvětluje, proč v některých případech došlo k samovznícení nevelké intenzity jen na určité části těla, zatímco jindy člověk shořel za pár okamžiků. Rozhoduje rozsah poškození obalu aury a množství energie, kterou právě skrývá. U velmi slabých a starých osob totiž k samovznícení téměř nedochází.“