V malé chalupě se tísnilo asi dvacet rodin s dětmi, každé dítě mělo jiný slovník (rozuměj hladinu řevu), každé chodilo jinak spát v jinou dobu, společné koupelny byly obsazeny snad v každé chvíli. Když tedy vypukla vlna úplavice, raději jsme odjeli, naštěstí nepostiženi.

Ó, jaká pohoda byla tady oproti krkonošskému dětskému penzionu! Výhled z dřevěného balkonku na koně v ohradě, na lesy a hory – a v penzionu jen jedni sousedé, které jsme neslyšeli my, a oni nás snad také. I když náš Honzík se děsně bál koupelny. Ne místnosti jako takové, to on zase se rád cachtal ve vodě. Ale že tam „hučí“. Prostě když jste zapnuli světlo, spustilo se automaticky odsávání, a zrovna tohle mu vadilo. A koupejte dítě potmě. Co si na nás nevymyslí, ti malí vydřiduši.

Celý týden jsme s manželkou přemýšleli, jak si splnit sen a vyrazit na Boubín. Problém tkvěl v tom, že Honzík ještě nechodil, ale nechal se milostpán vozit v golfkách. Kdo nemá děti, to jsou takové ty dvě tyče, mezi nimi látka, na které dítě sedí, má to čtyři malá kolečka – sice jde o lehké vozítko, ale na rovnější tratě.

A tak jsme probrousili okolí, kam se s golfkami zajet dalo – do Lenory se podívat na pec a most, do Vimperka, prošli okolí, kde všude se dalo po silnici nebo sjízdnějších cestách.

Musím přiznat, že mne Šumava příjemně překvapila – šlo o mou první návštěvu. Přitom jsem ji měl rád už delší dobu – ať z působivých knih kněze Františka Hobizala, nebo ze zajímavých příběhů „železničáře z Volar“ Romana Kozáka.

  • Nečekal jsem však, že Šumava má svou duši, že je zcela jiná než všechny ostatní hory, taková zadumčivá, přemýšlivá, občas i temná, a přesto přinášející poklid na duši.

Ve čtvrtek mezi mnou a ženou došlo k hádce o Boubín. Navrhoval jsem, aby aspoň jeden z nás vyrazil, a druhý zůstane s Honzíkem. Na což žena podrážděně reagovala tím, že jediným, kdo má v téhle rodině orientační smysl, není bohužel ona a je jí naprosto jasné, kdo by vyrazil a kdo zůstal. Nepůjdeme nikam. A v sobotu se mělo ráno odjíždět. Zbýval tedy jediný den, pátek.

  • Šli jsme spát oba naštvaní, brblali si každý pro sebe a nadávali na druhého, jak je omezený.

Druhý den ráno žena vstala, šla na balkonek se podívat na oblohu, a i když nevěstila nic dobrého, řekla:
„Sbal golfky, Honzíka a jedem.“
„A kam?“
„Na Boubín!“ řekla pevně žena moje milovaná. Asi vzala Boubín jako výzvu. Jako K2 nebo Matterhorn. Nějaký kopeček nás nepokoří, ne ne, nic takového! I přes zataženou oblohu se pevně rozhodla a nemínila se vzdát – půjdeme všichni. Statečná to žena.

A tak jsme vyrazili. První etapa se vydařila – do kopečka po asfaltce se šlo příjemně a když se slunci nedařilo prorazit ani jeden mrak, ani jsem se nezapotil. Ano, samozřejmě, že tím, kdo před sebou vlekl golfky s Honzíkem, jsem byl já.

  • Honzík si seděl jako mocipán, div neuděloval rozšafná pozdravení davu, ale pak ho zaujala větvička a následně šiška a jal se v tomhle minikočárku oboje cupovat na kousky.

Druhá etapa však již vedla lesem na jedné straně a polem na druhé – pokud jsme si nechtěli zajít dva tři kilometry navíc. Polní cesta samý kamínek však měla být jen drobným tréninkem před tím, co nás čekalo. Když jsme objevili altánek s lavicemi a nucenou obcházku, ještě jsme měli veselou náladu. Na lavici se příjemně posedělo, Honzík se po ní plazil a mohl si vlézt i pod stůl. A obcházka vedla zase po silnici.

Na chvíli dokonce vykouklo sluníčko. Žena poskakovala nedočkavě vepředu a pořád se na nás dva s Honzíkem ohlížela, kde jsme. Zpotil jsem se, golfky s Honzíkem se po těch pár kilometrech přece jen provezly. Žena však tvrdila, že jde o kapky vody, neb jsme vstoupili do mraků.

  • A skutečně, po sluníčku najednou ani stopy, zato jsem měl hlavu v oblacích. Nu, aspoň jednou v životě.

A pak přišla ta odbočka z příjemné silničky do lesa. Chviličku se pěšinka mezi stromy vlekla skoro rovně, bez zádrhelů. Posléze však přibyly kaluže, následně bahno a ke konci kořeny. Tlačil jsem golfky a vyhýbal se překážkám skutečně jako nějaký trucker při závodech.

Potom však přišlo stoupání do vrchu za nezměněných podmínek. Zatnul jsem zuby, ale přece jenom po necelém kilometru jsme se se ženou rozdělili – jeden z nás chytil dítě, jak to šlo, a druhý golfky – také jak to šlo. Stoupali jsme směrem k rozcestníku co noha nohu mine a učili malého chodit za pochodu. Učil se rychle a statečně, ale málo platné, dlouho nevydržel. Ještě na závody do vrchu nebyl uzpůsoben.

Poslední výstup k rozcestníku jsem tedy Honzíka naložil opět do golfek a jakýmsi vyschlým vádím po tekoucí vodě či potůčku jej vyvezl v úhlu skoro dvacetiprocentním nahoru.

  • Nemusím připomínat, že lidé, kteří již na Boubín vylezli a nyní se vraceli, na nás hleděli velmi překvapeně, otáčeli se a jedni japonští turisti, kteří sem kdovíjak zabloudili, na nás vyčerpali veškerý týdenní příděl filmů, karet do foťáků i kazet do videokamer.

Ale zvládli jsme to. Od rozcestí už se nešlo daleko, navíc relativně po rovince, a tak jsme brzy stanuli na vrcholu hory a na úpatí dřevěné rozhledny, nedávno obnovené či snad dokonce nově postavené.

Posilnili jsme se biskitem, podívali se na rozhlednu a v té chvíli nám s manželkou došlo, že oba trpíme závratěmi. A to i na židli půl metru nad zemí.

  • „Tak to ne!“ vykřikla odvážně žena a vrhla se první na schody. „Když jsme dorazili až sem, lezem nahoru!“

S třesoucími se koleny jsem alespoň já vystupoval po schodech a snažil se statečně usmívat na lidi, kteří scházeli dolů, aby nic nepoznali. Cesta nahoru ještě ušla, kolem schodů přece jen stála jakáž takáž dřevěná stěna, i když dírami bylo vidět dolů, kde jsme zaparkovali golfky. Předpokládali jsme, naštěstí moudře, že se nikdo nepovleče na vrchol Boubína, aby zde ukradl rovnou kočárek.

Na větrné rozhledně už se mi stálo hůř a posunoval jsem se bezpečnostním šouráním se snahou zachytit se co nejvíce pevných bodů a nepřibližovat se moc k zábradlí. Přesto vznikly velmi odvážné fotky z vrcholu rozhledny, na nichž vypadáme velmi neohroženě.

Cesta zpátky už byla brnkačka. Považoval jsem se a profíka a bravurně zvládal zákruty a nástrahy cesty lesem, přes kořeny i kameny, a ledabyle mával překvapeným turistům, stoupajícím vzhůru.

A když jsme stanuli v Kubově Huti na východišti značkových cest, ohlédla se moje žena, po včerejší hádce již dávno ani stopy, a řekla: „A máš to!“

A jaké jsou vaše příběhy z cest? Napište nám do diskuse pod článek. Děkujeme za příjemné počtení u kafe...

Tip Kafe.cz: Kam na výlet

Nový pořad o cestování Kam na výlet bude od soboty 23.4. 2011 vysílat TV Prima. Bára Štěpánová spolu s Janem Antonínem Duchoslavem cestují po České republice a dávají divákům tipy na trávení volného času. Zatímco Bára má ráda lenošení, wellness, kulturu a dobré jídlo, Antonín raději sportuje a vyhledává adrenalinové zážitky. Pořad plný skvělých tipů, humoru a nadsázky můžete sledovat každou sobotu od 10. hodin.