Co vás přivedlo ke specializaci stomické sestry?

37 let pracuji na chirurgii. Pacienti s vývodem dlouho neměli odpovídající pomůcky. Do roku 1990 byl standardní pomůckou Jánošíkův pás – gumový opasek s plastovou přírubou a s igelitovým sáčkem. První moderní stomické systémy k nám byly dovezeny v polovině 80. let pro VIP skupinu pacientů. Měli jsme k dispozici jen jeden typ podložky a sáčku, ale oproti Jánošíkovu pásu šlo o neskutečný rozdíl!

Jaký?

U Jánošíkova pásu nebyl sáček ničím fixovaný ke kůži. – Obyčejný igelitový sáček v přírubě, do kterého padaly výměšky – podle typu vývodu. Pacient si nasadil přírubu se sáčkem na stomii a při pohybu těla se celý pás posunul mimo. Vše vyteklo mimo sáček. To pacienty velice společensky omezovalo, nebylo možné zabránit zápachu a mnohým dalším komplikacím. Zlom nastal počátkem 90. let, kdy se k nám začaly dovážet stomické produkty světových firem. Nyní máme k dispozici produkty od devíti firem – jedno- i dvoudílné systémy, které vypadají podobně, ale stejné nejsou. Každý má svá specifika.

Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Jsou z materiálu, kterému se říká hydrokoloid, v tom se neliší. Všechny jsou přilnavé, dobře drží na kůži, rychle se přilepí a současně kůži okolo stomie chrání. Ta široká nabídka typů je právě kvůli individualitě každého člověka, aby bylo možné zvolit typ systému, který kompenzuje problém se stomií s ohledem na pacientovy tělesné proporce apod. Důležité je mj. zvolit správný tvar podložky a velikost sáčku, naučit pacienta ovládat vypouštění u výpustného sáčku a vysvětlit mu funkci pachového filtru. Ale to je jen minimum, které musíte při výběru zohledňovat.

Jak dlouho po operaci vidíte člověka poprvé?

Já ho přece musím vidět pořád! Už když ho chirurg objednává na operaci. Vysvětlí mu záležitosti kolem operace, rizika, následky, i to, že eventuálně může mít vývod. Pak přichází pacient ke mně. Ukážu mu maketu stomie, dostane edukační balíček s několika stomickými sáčky „na hraní“, včetně speciálních nůžek a DVD o ošetřování. Vše musím pacientovi a jeho blízkým dobře vysvětlit. Záměrně zmiňuji i poučení blízkých, protože nemocným pomáhají, podporují je a je dobře, mají-li i oni dostatek informací. Některé věci musím opakovat a hlavně si ověřit, že mě všichni pochopili. Většinou má pacient dostatečně dlouhou dobu do operace a čas situaci psychicky „zpracovat“. Samozřejmostí je i kontakt na pacientskou organizaci ILCO nebo na psychologa. Před vlastní operací zakresluji na břicho pacienta značky, kde by mohl vývod být – aby byl dobře ošetřitelný a nebyl umístěný např. v kožní řase nebo v místě, kde by se sáček obtížně nalepoval. Může to vypadat jako maličkost, ale důležité je, abychom zohlednili všechno, co napomůže k tomu, aby stomie pacienta obtěžovala co nejméně. Například zjišťuji a volím umístění i s ohledem na to, jak se pacient obléká a jaké nosí spodní prádlo.

Jak důležitý je psycholog?

V některých případech velmi. Loni jsem měla v poradně mladého muže před operací kolorektálního karcinomu. Absolvoval edukaci před operací, ale později mi zavolal, že na ni zřejmě ani nenastoupí, že raději „všechno ukončí sám“. Naštěstí se nechal přesvědčit k návštěvě psychologa, kterou jsem okamžitě zajistila. Dnes má sice trvalý vývod, ale zjistil, že může fungovat normálně jako muž, manžel, otec a také jako „drsný motorkář“. Vše je o čase, který na pacienta máte. Mám velkou podporu od vedení kliniky a managementu nemocnice – bez toho to nejde. Když edukuji pacienty, nikdo mi nevyčítá, že se s nimi „jen tak vykecávám“. Víte, ono každé slovo, každý projev zájmu a sounáležitosti má svůj význam.

Proč taková péče není běžná i jinde? Proč v některých nemocnicích dostanou pacienti jeden nevyhovující pytlík, a nashledanou?

Nevím. Nemohu a nechci to komentovat. My od roku 2011 vedeme s kolegyní akreditované certifi kované kurzy pro zájemce z celé republiky. Kurz úspěšně absolvovalo na 110 kolegyň a kolegů. Zdravotnická zařízení je k nám posílají, investují do získání jejich odbornosti čas i peníze. Je ale na nich, zda jim potom tu pozici vytvoří, jak dokážou zúročit znalosti a zkušenosti, které jim předáme, ve prospěch pacientů v jejich zdravotnickém zařízení.

Obracejí se na vás pacienti z jiných nemocnic?

Ano, a často. Ale musím je odmítat. Jakkoli bych chtěla, opravdu není v mých silách věnovat se pacientům jiných zdravotnických zařízení. Jsem tu především pro ty z naší nemocnice.

Z čeho mají pacienti největší obavy?

Že budou páchnout. Že jim sáček podteče. To je velmi častý problém těch, kteří nemají dostatečnou péči nebo vhodný typ pomůcky. Individuálně vybraný stomický systém je nutnost, která kompenzuje problém.

Hodně stomiček mívá doslova paniku z úniku plynů. Když je dnes k dispozici pachový filtr, není i něco jako tlumič?

Ne. Toto lze ovlivnit jen stravováním. Také větší vrstva oblečení zvuky ztlumí. Asi 20 procent našich pacientů s kolostomií naučíme irigovat – jednorázově si vypláchnou střevo pomocí speciální soupravy – a pak mohou lepit jen krytky nebo minisáčky. Střevo několik dalších dní neodvádí stolici ani neprodukuje plyny, což je už komfort. Edukace irigace má standardní postup, ale výrazně posouvá pacientovi kvalitu života. Irigující pacient se nikdy nevrací zpět k sáčku. Mám v poradně i právníky, lékaře, zubaře a další pacienty, kteří jsou velmi kontaktní, a nikdo, s kým přicházejí do styku pracovního i společenského, o jejich vývodu neví.

Dovedete si představit, že byste měla stomii?

Ne. Nikdo si neumí představit, jak zareaguje, když se probudí a ví, že už „to“ tam má. Jedna věc je znát, hovořit, vysvětlovat, ale neumím si představit, jak bych jako člověk reagovala. Psychika působí u každého jinak. Řeči o tom, že to nic není, jsou hloupé. Kdyby to přišlo, těžko říci, co by u mě nastalo. Možná bych „vyváděla“, nebo také ne. Říká se, že zdravotník je nejhorší pacient – tak nevím, co bych svým kolegyním předvedla.