Prozraďte, proč jste měl kdysi pauzu ve vystupování...

Příčina je prostá – ztrestal mě můj vlastní kůň. Shodil mě a trochu to odnesly obě nohy. Měl jsem toho koně krátce, pořídil jsem si ho, když mi umřel jeho předchůdce. Problém byl nejspíš v tom, že koně ježdění profesionály, což ten můj čtyřroček je, jsou zvyklí na tvrdší zacházení, takže když něco zkusí a dostanou na to jen takovou blátivou reakci ze strany jezdce, tak udělají přesně to, co udělal ten můj se mnou.

Jak se to stalo?

Udělal jsem chybu. Chtěl jsem po něm něco, co nechtěl on. Byl nabitý energií po 10 dnech stání, já jsem to podcenil a on toho využil. Místo, abych ho nechal vykrokovat alespoň dvě hodiny, šel jsem s ním krokem jen půl hodiny, a hned jsem po něm chtěl práci na kruhu. Jenomže jemu se to nelíbilo. Dvakrát mi dal najevo, že takhle tedy ne, párkrát vyhodil, ale já jsem na to nereflektoval, myslel jsem na své věci a chtěl s ním udělat práci, jakou jsem si předsevzal. Když člověk střídá prostředí města a venkova, občas se nestačí včas přepnout…

Takže?

Nejdřív se celý vzepjal a postavil na zadní, naklepal si mě, dostal mě kousek ze sedla, ale ještě jsem se držel nohama. V jednu chvíli jsem už padal, ale odrazil jsem se přes jeho hřbet zpátky. On vyskočil tak prudce, že jsem dostal strašlivou ránu pod pás. Skoro mě vykastroval, jak jsem narazil na přední hranu sedla. Ale to nebylo všechno. Já jsem se bolestí ohnul a on se vzepjal tak, že mě praštil hlavou, přímo nadočnicovým obloukem, na bradu. A pak už byla tma.

Kde jste se probral?

Za chvíli jsem přišel k sobě. Ležel jsem na zádech, usmíval se a radostně mžoural do nebe, protože jsem ještě necítil bolest. A slyšel jsem koně řehtat. Pak mě dohnala příšerná bolest v podbřišku, měl jsem pocit, že jsem si zarazil varlata do hlavy. Vstal jsem a začal poskakovat na patách, jenomže vtom mi došlo, že mě strašně bolí nohy. Dobelhal jsem se do vesnice, kůň doběhl sám domů a nic se mu nestalo. Takže to vlastně dobře dopadlo, jen jsem si přetrhal vazy v koleně. Bylo to 23. prosince, první den mé měsíční dovolené, kterou jsem si s ním chtěl užít.

Najednou jste tedy měl spoustu času na rozjímání. O čem jste přemýšlel?

Zpytoval jsem svědomí, pochopitelně. Přemýšlel jsem o tom, proč jsem se musel takhle nešťastně zastavit zrovna v době, kdy se mi docela daří.

Na nedostatek práce si teď opravdu nemůžete stěžovat. Máte stálé angažmá v Národním divadle, hrajete v experimentálních divadlech, v televizi, v českých i zahraničních filmech, namluvil jste reklamy na pivo a auto. Čemu připisujete, že je o vás v poslední době takový zájem?

To je relativní. Necítím to jako nějaký skok, myslím si spíš, že ten zájem o mě ze strany režisérů narůstá pomalu, ale jistě, s věkem. Víte, ono to je, jako když si někdo otevře krám. Než se tam lidi naučí chodit, trvá to dlouho, ale pak se to zlomí a začnou jít kšefty. No a já chodím se svou kůží na trh docela dost let, prodávám sebe sama dlouho, už jsem zkušená prostitutka, takže mi to sype trochu víc než před 30 lety. Jenomže pokud zůstaneme u tohoto nepříliš lichotivého přirovnání, už jsem tak trochu odkvetlý květ.

Kdy se vlastně zrodila vaše láska ke koním?

Miluju je odmalička, toužil jsem po nich už jako kluk, jenomže mi vždycky říkali, že jsem se zbláznil, protože představa koně na sídlišti je absurdní. A já jsem vyrůstal mezi paneláky pořád. Do čtyř let ve Štětí, od čtyř do osmi v Praze na Proseku a asi do dvanácti v Homsu v Sýrii, kde dědeček pracoval. A pak jsem se zase vrátil mezi paneláky na Prosek. Pořád na sídlišti. Takže poprvé jsem seděl na koni v jordánské Petře, kam mě vzal dědeček na výlet. Jemu přidělili jako ctihodnému starci krásného bělouše, a mně jako klukovi dali osla. A když děda, který byl velkorysý chlap, viděl, jak jsem zklamaný, přenechal mi toho bělouše a sám si sedl na osla. Vzpomínám si, že jsem tak toužil prohánět se na běloušovi pouští, až se mi podařilo vyprovokovat ho k tomu, že se vytrhl Arabovi, který ho celou dobu držel za ocas. Arab upadl a kůň se mnou uháněl pryč. Potom jsem po návratu začal pravidelně docházet za klusáky do Dobřeně na Kutnohorsku, kde jsem lásku ke koním živil dál. A nepustila mě doteď.

Po trmácení se po divadelních sálech a chaosu filmových placů musí být chvíle o samotě s koněm v přírodě pořádný kontrast.

Je to dokonalý protipól a hodně mi to v životě pomáhá, je to ohromná úleva. Já nejsem takový ten koňský turista, mám svého vlastního koně, jezdíme parkur, skáčeme, normálně spolu pracujeme. Je to, řekl bych, až na hranici sportu. Vždycky od úrazu k úrazu.

Mluvíte několika jazyky, díky čemuž jste si zahrál v zahraničních filmech po boku takových hvězd, jako jsou Penélope Cruzová nebo Tom Cruise. V čem se liší natáčení pro Hollywood od hraní v českých filmech?

V lepším případě je velký rozdíl finanční. Když máte štěstí, že narazíte na filmový štáb, kde jsou inteligentní a citliví lidé, tak v tom žádný rozdíl není. Na druhou stranu při práci na českém filmu může člověk citlivěji vnímat i jemné nuance, sdílet takové zážitky, jako česká řeč, naše upocené národní mindráky, chmelová nebo bramborová brigáda – to dokážeme jenom my mezi sebou. To češství nám nikdo nikdy neodpáře. Už jen ta krásná poezie hospod a piva! Té kolikrát nerozumějí ani naše manželky. Duchovnímu porozumění se nic nevyrovná.

TAK ŠEL ČAS

1969 - Narodil se 2. května v Karlových Varech.

1996 - Zahrál si padoucha po boku Toma Cruise ve filmu Mission: Impossible.

1998 - V koprodukčním filmu Dívka tvých snů (La Nina de tus ojos) režiséra Fernanda Trueby ztvárnil ruského Žida Lea, hereckou partnerkou mu byla Penélope Cruzová.

2013 - Za roli v divadelní inscenaci Den opričníka ve Studiu Hrdinů v pražském Veletržním paláci získal Cenu Alfréda Radoka i Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony.

2014 - Stává se členem činohry Národního divadla.