Pět let řeší Veronika (18) sebepoškozováním přetlak nervozity, smutku, samoty, nezdaru. Ubližuje si žiletkou, nožem, nůžkami… „Začalo to v šesté třídě. Otec si našel přítelkyni, pak jsem se dozvěděla, že budu mít nevlastního bratra,“ popisuje Veronika dobu, kdy začala se sebepoškozováním.

„Poprvé jsem to udělala na horách, které byly povinné. Celý den mi nic nešlo a spolužáci se mi smáli. Tak jsem večer rozlomila CD a pořezala si ruce. Bylo mi jako nikdy. Přišlo mi, jako bych neměla problém, najednou mi bylo fajn, byla jsem někdo jiný,“ přiznává s tím, že se za to stydí.

Bolest je silná droga…

„Fenomén sebepoškozování býval před dvaceti lety ojedinělý, dnes je případů víc a týkají se hlavně dospívajících dívek. Agresí proti sobě si ulevují. Bolestí, kterou si působí, přehluší psychické trápení či problém,“ vysvětluje primář Dětské psychiatrické kliniky UK 2. LF a FN Motol v Praze MUDr. Jiří Koutek a dodává, že časem bolest „mizí“ a zůstává jen úleva.

„Oni nejsou mimo realitu, uvědomují si, že dělají něco nepatřičného, že se jim vše vymyká z rukou, ale neumějí to zastavit. Taky je deprimují jizvy po ranách. To vše je příčina, proč třeba i souhlasí s návštěvou psychologa a poté s hospitalizací,“ říká Jiří Koutek. Přestože sebepoškozování nemá sebevražedný cíl, jde o rizikový faktor pro možné sebevražedné chování.

„Narušováním tělesné integrity se ona vrátka otevírají, sebepoškozování má však přece jen v tom ohledu hranice. Určitě ale může přivodit různé záněty, chirurgicky ošetřené rány a tak dále,“ nevylučuje lékař, který radí rodičům všímat si, zda jejich ratolesti nejsou v psychické nepohodě, i toho, jestli v létě zarytě nenosí rolák.

Hospitalizace by měla dotyčné naučit jak si už neubližovat, jak se nově chovat, měla by občas trochu léčit i rodinu, kde bývá zakopaný pes, a nakonec je tu samozřejmě také medikace.

Bolest těla neřeší bolest duše

Sebepoškozování je spojováno automaticky s hodně emotivním stylem emo. Pravda je, že takzvaní emánci se o ně se přiznávají, na jejich stránkách se o něm píše, mezi nimi se objevují ti, kdo v této „aktivitě“ vidí adrenalin, zábavu a romantiku.

Ano, ale emo není politická strana s pevnými stanovami, kde by řezání bylo povinné! Riziko zvýšeného výskytu, budiž… „To je stejné jako napodobování celebrit. Touha někam patřit a přijmout něco, co je pro danou skupinu typické.

Nicméně setkávám se spíš s mladými, kteří k sebepoškozování dospěli z jiného důvodu,“ poznamenává Jiří Koutek. Ne každý touží být jako princezna Diana, Christina Ricci, Johnny Depp a další.

„Chodím tam, kde moc lidí není, ke koním…,“ tvrdí Veronika, která chováním nenapodobuje ani hvězdy šoubyznysu, ani se nekloní k hnutí emo a nejde jí ani o adrenalin. „Cítím klid v sobě a strašně velkou úlevu, takovou, co mi nedá nic jiného. Najednou je všechno pryč,“ netají se studentka, která rány na těle kamufluje triky s dlouhým rukávem, mikinami, šátky a třeba potítky. Jizvy na duši jde kamuflovat hůř.

Hodně jí pomáhají webové stránky, kde se nebojí o všem psát. Tam je otevřená, necítí stud, nebojí se opovržení. Podobně to cítí i další, kteří si ubližují a anonymní web se jim stal jedinou zpovědnicí, jež je nesoudí.

„Každá doba má jiné patologie, i toto je nepochybně varující fenomén, ale jako novodobý mor ho nevidím. Nejde však o módní trend! Rád bych řekl, že to je vážný problém a ne následováníhodné jednání,“ uzavírá Jiří Koutek. Prostě řešit bolest duše bolestí těla je vytloukání klínu klínem. Navíc když tu je jiná cesta: pomocná ruka psychologů i psychiatrů, dnes už žádná ostuda!