Jak je našinci v -10,5 °C a ve sněhu, když mu na silnici „klekne“ auto. Žádná Arktida, ale ani pohoda. Test na vlastních tělech předkládáme. Může se hodit.

Je 9.00 hod. a šest redakčních dobrovolníků sestupuje na špičku Veslařského ostrova v Praze. Jsme v Podolí u Vltavy. Tři dámy, tři pánové.

Všichni oblečeni tak, jak jezdí autem do práce: džíny, triko, svetr, bunda, ponožky a běžné zimní boty… Někdo má rukavice, někdo ne, stejně tak čepici.

Nemluvíme spolu, soustředíme se každý na své tělo a pomyslné čekání na odtah. Po 10 minutách koukání na labutě, přívoz a přístřešek bezdomovce pod mostem jsme v pohodě. Po 20 minutách se stav mění…

Čekání na Godota!

První studené pocity hlásí Eva: na nose a stehnech. (Fotograf, který akci sleduje, volá, že mu mrzne „subjektiv“. Tady je rada těžká.)

Ostatní na pronikání mrazu do kůže teprve čekají. Po 25 minutách cítí Michaela i přes rukavice zimu na konečcích prstů, Eva se přidává. David přiznává chlad na zadku a Tomáš nasazuje kapuci.

O mrazech a lidech (na ně nezvyklých)!

Český polárník Ing. Oldřich Bubák, který jako první Čech zdolal pěšky severní a jižní pól.

Na kterou část těla si polárník dá v mrazu největší pozor? Podle mých zkušeností jsou nejvíce ohrožena místa na obličeji, to znamená nos, tváře, uši, pak konečky prstů u rukou a samozřejmě také u nohou. Při expedicích do polárních oblastí si polárníci ta místa vzájemně kontrolují.

Co lidé netušící, jak teploty hlouběji pod nulu umějí s tělem mávat, nejvíc podceňují? Jan Eskymo Welzl se zmiňoval v jedné ze svých knížek, že na některé z jeho kolegů na „Zlatém severu“ byl hrůzný pohled – byli bez nosu. Přišli o něj podceněním dostatečné ochrany proti omrznutí.

Platí ono známé teplo hlavně od nohou? Dá se říct že ano, ale v extrémních zimách k tomu pravidlu přistupuje řada dalších, která ovlivňují vnímání chladu.