Julie spěchala do vily. V dětském pokoji našla Liu, jak sedí na židli vedle postýlky a vyšívá. Nicky spal jako dudek.
Kdyby se vrátila zpět do Ameriky, tohle by byla každodenní scéna, ale ona už by nebyla její součástí. Bodlo ji u srdce.
Hospodyně ji spatřila a vstala. „Ani jednou neplakal,“ zašeptala.
„Protože ví, že ho máte ráda.“
Starší žena se zářivě usmála. „Dobrou noc, signorina.“
Když odešla, Julie stála u postýlky a dívala se na Nickyho. Existoval ještě jeden způsob, jak mohli ten problém vyřešit. Mohla by si najít v Bellagiu nějakou práci a bydlení.
Do rána měla plán.
Ulevilo se jí, když slyšela, že helikoptéra vzlétla. Začala se připravovat. Protože plánovala jít na pracovní pohovory, rozhodla se, že si obleče skořicový kostýmek. Upravila si vlasy do drdolu a spěchala do dětského pokoje, aby připravila Nickyho.
Zavázala mu kolem krku bryndáček a začala ho krmit jeho prvním pevným jídlem. Několik prvních lžiček kašičky vyplivl a choval se rozpustile. Utřela mu bradu, a pak to zkusila znovu. Nakonec pochopil, že se od něj očekává, aby polkl a snědl všechno, co bylo v misce. Julie se potěšeně smála.
„Jsi tak hodný. Nechceš jet na vyjížďku? Vypadá to, že dnes bude další pěkný den.“
Zabalila do přebalovací tašky všechny důležité věci a vzala ho dolů do kuchyně. Lia už pro ni měla přichystanou snídani.
„Jedu na část dne pryč,“ oznámila hospodyni, když dojedla. „Massimo říkal, že klíče od auta dostanu od vás.“
Liino obočí se starostlivě svraštilo.
„Jsem výborná řidička, Lio. Musím být, když žiju v San Francisku.“ Vytáhla z lednice tři láhve výživy.
Starší žena si třela dlaně od sebe. „Ale tady jste předtím neřídila.“
„Nebojte se. Vypořádám se s tím.“
„Je to nové auto.“
„Už jsem v něm jela. Nebojte se.“
Nevypadala ani trochu šťastně. „Řeknu Guidovi, aby ho připravil.“
Julie poděkovala a zamířila do Massimovy pracovny. Dětskou sedačku s Nickym postavila na podlahu a začala prohledávat zásuvky ve stole, dokud nenašla telefonní seznam.
Hledala vinice. Proč nezačít právě tam. Pro jednu pracovala na částečný úvazek, když studovala vysokou školu. Pan Brunelli ji stále vlastnil a dal by jí dobré doporučení.
Našla hned několik. Opsala si adresy a telefonní čísla na poznámkový papír. Od Shawna a Pietry se naučila trochu italsky. Možná by ji někdo dočasně zaměstnal, zejména pokud by mohli využít její znalost angličtiny. To bylo její plus.
Kdyby to neklaplo, mohla by zkusit softwarové společnosti v Miláně. Ale ty byly pro tuhle chvíli daleko. Raději by zůstala blízko Bellagia.
Guido připoutal Nickyho sedačku na zadní sedadlo Massimova luxusního kombi. Poděkovala mu a pak se usadila za volant. Když nastartovala, kontrolka ukazovala, že palivová nádrž je do čtvrtiny plná.
Pokud bude potřebovat víc, nějaké palivo koupí.
Se sto eury v peněžence a mapou oblasti, kterou si koupila během své procházky s Vigem, byla připravená vyrazit. Vyjela na hlavní cestu a odbočila vpravo, aby se vyhnula městu. Prvního chodce, kterého uvidí, se zeptá na cestu.
Mohla se sice zeptat Guida nebo Liy, ale nechtěla, aby Massimovi zaměstnanci věděli, co dělá. Jestli ho chtěla přesvědčit, že její plán bude fungovat, potřebovala prvek překvapení.
Byl to dobrý pocit být pro změnu sama s Nickym. Stoupali do kopce a Julie si užívala silný motor auta. Minula pět lidí, když narazila na muže, který jí na mapě ukázal, jak se dostane k vinařství Fratelli Orfeo.
Ale správce jí oznámil, že musí mluvit italsky, jestli tam chce pracovat. Poděkovala mu za jeho čas a odjela. Kdyby zmínila Massimovo jméno, věci by se možná vyvíjely jinak, ale chtěla získat práci sama za sebe.
Seděla venku se skupinou britských turistů a krmila Nickyho. Jeden manželský pár na kolech jí ukázal směr na další dvě vzdálenější vinice. Poděkovala jim a jela dál.
Jenže na první z nich se opět dozvěděla, že ji nemohou využít, dokud nebude mluvit italsky. Poslední, blízko Coma, měla na dveřích logo Di Roccheů.
Byla již tak zoufalá a přála si najít práci, že šla rozhodně dovnitř. Když jí správce řekl, že musí mluvit oběma jazyky, zmínila, že je příbuznou signora Massima Di Rocche.
Řekl jí, že to proberou zítra.
Julie odjela přesvědčená, že účel světí prostředky. Kdyby našla práci, která by ji udržela Nickymu nablízku, bylo by jedno, jestli ji získala jen kvůli Massimovu jménu.
Nadšená tím pokrokem se rozhodla natankovat, sníst oběd a pak si prohlédnout nějaké památky, než se vrátí domů. Ale brzy zjistila, že všechny čerpací stanice jsou až do pozdního odpoledne zavřeny. Se skoro prázdnou nádrží vjela na samoobslužnou stanici s jednou fungující pumpou.
Problém byl, že kasa vzala jen pětieurové bankovky. Naštěstí měla dvě v peněžence, takže mohla natankovat alespoň trochu. Vypadalo to, že bude muset jet přímo do Bellagia. Ale předtím bude ještě muset přebalit Nickyho.
Spočítala si, že jsou asi v polovině cesty, když na přístrojové desce začalo blikat červené světlo.
„Oh, ne – něco je špatně. Ale jak je možné, že jsme bez benzínu.“
Odříkala tichou modlitbu, aby to do vily zvládli, a přesunula se k pravé čáře pro případ, že by musela zastavit. Minulo je několik aut. To bylo v pořádku. Červené světlo znamenalo, že má nějaký problém, a tak nechtěla s Massimovým krásným novým kombi riskovat.
Najednou auto zastavilo. Byla bez sebe strachy, že by do nich někdo mohl zezadu nabourat a zranit Nickyho.
Díkybohu, přímo za nimi nikdo nebyl.
Zoufalá starostí zapnula výstražná světla a vystoupila z auta, aby vzala dítě. Bez mobilu bude muset jít po silnici pro pomoc.
Ušla asi necelých tři sta metrů s Nickym v dětské sedačce, když vedle nich zastavilo malé auto. Nějaký muž na ni zavolal z otevřeného okýnka spolujezdce.
„Signora -“ Gestem naznačil, aby si nasedla do auta, ale ona zavrtěla hlavou.
„Mohl byste zavolat policii? Policii!“
Nicky nebyl zvyklý, aby používala tak vysoký hlas, a začal plakat.
„To je v pořádku, zlatíčko.“ Naklonila se, aby ho políbila na tvář. Ohromilo ji, když se rozplakal ještě silněji.
Muž na ni něco zavolal, ale nerozuměla mu. Neznámý nakonec odjel.
Pravděpodobně měla přijmout svezení, ale bála se mu důvěřovat. „Najdeme někoho, kdo nám pomůže,“ zamumlala. S kabelkou a přebalovací taškou v jedné ruce a dětskou sedačkou v druhé se vlekla pod sálajícím sluncem.
„Modli se, ať je za další zatáčkou nějaká vesnice.“
„Signor Di Rocche?“
Massimo vzhlédl.
Sekretářka signora Vercelliho přišla do kanceláře, kde Massimo s hlavním účetním procházeli poslední firemní revize.
„Promiňte, že vyrušuji, ale signor Loti volá z komské vinice. Chce s vámi mluvit o vaší příbuzné, která tam dnes odpoledne žádala o práci.“
Jeho obočí se spojilo do černé linky. „Která příbuzná?“
„Nevím. Je na lince tři.“
„Děkuji vám.“
Massimo zvedl sluchátko. „Signor Loti?“
Správce mu vysvětlil, že žena jménem Julie Marchantová tam požádala o práci. Měl snad Massimo pro ni na mysli nějakou konkrétní pozici?
Massimo byl naprosto překvapený. Řekl mu, že slečna Marchantová má plné ruce práce se svým malým synovcem a že to s ní projedná sám. Nakonec mu poděkoval za zavolání.
Jestli si myslela, že ze svatby vyklouzne, měla si všechno rozmyslet dřív.
Účetní během hovoru Massima sledoval. Když Massimo zavěsil, řekl mu: „Není potřeba vysvětlovat. Vypadá to, že potřebujete vyřídit nějaké problémy doma. Zítra ráno budeme pokračovat tam, kde jsme přestali.“
Massimo mu poděkoval a potom upozornil pilota, že je na cestě na střechu.
O dvacet minut později už ho před vilou očekával Guido, aby mu vysvětlil, že signorina Marchantová ještě nepřijela domů.
Kvůli žádné ženě, kterou ve svém životě potkal, se ještě necítil tak zmatený.
Když se vydal pro dodávku zaparkovanou za rohem, aby ji jel hledat, zazvonil mu mobilní telefon. Podíval se na číslo volajícího. Byla to policie –
Na těle mu vyrazil studený pot. Přijal hovor.
„Di Rocche.“
„Signor Di Rocche? Tady strážmistr Santi. U vás ve firmě mi dali vaše soukromé číslo. Je to naléhavé, ale ne vážné.“
Ne vážné.
Tahle dvě poslední slova ho zastavila na okraji černé prázdnoty.
Stále se snažil ovládnout své bušící srdce a zeptal se: „Co je tím stavem nouze?“
„Dva policisté našli vaše auto opuštěné na hlavní cestě do Bellagia. Když to ohlašovali, obdrželi jsme hovor od řidiče, který viděl jít ženu s dítětem podél cesty. Nabídl jí svezení, ale odmítla to přijmout. Oznámili jsme to těm dvěma policistům a oni ji dohonili. Prý se jmenuje Julie Marchantová a je chůvou vašeho synovce. Je to pravda?“
Jeho oči se pevně zavřely. „Ano. Jsou nějak zranění?“
„Ne, signore.“ Díkybohu. „Jenom to dítě je rozrušené.“
Massimo si to dokázal představit. Byl teplejší den než obvykle. Jestli spotřebovala všechnu tekutou výživu a neměla nic pro sebe k jídlu a pití… „Kde je teď?“
„S policisty.“
„Kde jsou?“
Udal Massimovi polohu.
„Řekněte jim, ať tam s ní počkají, dokud tam nepřijedu.“
„Zajisté. Silniční asistenční služba je už na cestě. Podívají se na vaše auto a zavolají vám.“
Kčertu s tím zatraceným autem. „Grazie, signore. Hned tam budu.“
Uklidnil Guida, že je všechno v pořádku, a vyrazil směrem ke svému cíli. Jakmile dorazil na místo a vystoupil z auta, uviděl Julii s dítětem uvnitř policejního auta.
Byli v bezpečí. Napětí ho začalo opouštět.
Když jí pomáhal z policejního auta, srazily se její prosebné modré oči s jeho zkoumavým upřeným pohledem.
„Massimo -“
Nicky ho spatřil a začal plakat. Předklonil se.
„J-jsem ráda, žes přijel. Chce jen tebe.“ Předala mu dítě.
Nicky se k němu přitiskl a během několika sekund se utišil. Massimovi vyrostl v krku knedlík o velikosti golfového míčku.
Usadili se do kombi a odjížděli pryč.
„Nevím, co stalo s tvým autem,“ začala. „Viděla jsem, že se rozsvítila červená kontrolka, pak auto prostě zastavilo. Pro případ, že by někdo naboural do auta zezadu, jsem musela Nickyho dostat pryč. Tak jsem šla, ale držela jsem se u krajnice, jak jen bylo možné.“
Snažil se zpomalit své srdce. „Udělala jsi dobře. Jde o to, jak ti je?“
Byla bledá.
„Já jsem v pořádku, ale Nicky je hladový. Měla jsem vzít víc výživy. Ale nenapadlo mě, že budeme pryč tak dlouho. Máma měla pravdu. Nevím jedinou věc o tom, co je to být matkou.“
Třásl se jí hlas.
„Neobviňuj se. Nemohlas tomu zabránit. Nezáleží, jak dobře jsi tu vyjížďku naplánovala. Ty ani Nicky nejste zranění a na ničem jiném nezáleží.“
„Ale ano, záleží,“ namítla tlumeným hlasem. „Nejspíš jsem udělala něco hrozného tvému krásnému novému autu.“
„Zapomeň na to.“
„Nemůžu. Vždyť jsem tě vytrhla z práce hned první den.“
„Věř tomu nebo ne, ale nezlobím se za přerušení. Podnik má větší problémy, než jsem si myslel.“
Ďábelské problémy.
„A proto bys tam měl ještě být. Omlouvám se za všechno, Massimo.“
Přál si, aby ji mohl sevřít v náručí, ale to nebude možné, dokud se nedostanou domů.
„Užila sis vyjížďku, než auto zastavilo?“ zamumlal.
„A-ano,“ zakoktala.
„Kam jsi jela?“
Odvrátila oči. „Chtěla jsem se projet po okolí.“
„To zahrnuje velké území. Byl to jen prostý výlet po památkách?“ Ale odpověď už neslyšel, protože mu zazvonil mobil. Vytáhl jej z kapsy a přijal další hovor.
Když mu operátor asistenční služby řekl, co se stalo jeho autu, musel se přemáhat, aby se hlasitě nesmál. Poděkoval a zavěsil.
Julie si ho prohlížela. „Bylo to ohledně auta?“
Přikývl. „Až se dostaneme zpátky, vezmu tě na benzinovou stanici a ukážu ti, která pumpa je určená náklaďákům.“
Zírala na něho s pohledem plným hrůzy. „Chceš říct, že jsem natankovala naftu?“
„Bohužel ano.“
„A proto auto zastavilo?“
Jeho rty sebou škubaly. „Je zadřený motor.“
„Ach, ne -“
„Naštěstí jsi měla dost duchapřítomnosti a vypnula jsi zapalování. Motor není trvale poškozený.“
„Doufám, že ne.“ Hlas se jí třásl. „Všechny pumpy byly zavřené. Nakonec jsem našla jednu samoobslužnou, ale byla tam pouze jedna pumpa,“ zanaříkala. „Oprava toho motoru bude drahá, ale slibuju, že ti zaplatím každý cent.“
„Na to slouží pojistka. V žádném případě manželka neplatí svému muži nazpět.“
Sledoval, jak se její hrudník zvedá. „Nejsem tvoje žena.“
Massimo se nadechl, aby se obrnil. „Znamená to, že jí nechceš být?“
Ruce se jí sevřely do pěstí. „Myslela jsem, že jsem se měla rozhodnout do dnešního večera.“
Podíval se na hodinky. „Technicky vzato bude večer za čtyřicet pět minut.“
Zakroutila hlavou. „Doufala jsem, že to můžeme vyřešit ještě jiným způsobem. Pravda je, že jsem dnes hledala práci. Bez úspěchu. V letadle jsi řekl, že chceš, aby Nicky prozkoumal i své americké kořeny. Myslela jsem, že když jeho tetička Julie bude žít poblíž, dostane šanci. Ale bohužel mě nikdo nezaměstná, dokud se nenaučím italsky. Problém je, že jsem udělala něco hloupého. Požádala jsem o práci na jedné z vinic Di Roccheů. Zřejmě ti zavolají. Bylo naprosto jasné, že správce pro mě žádnou práci nemá. Uvedla jsem ho do strašné pozice, když jsem mu dala jako doporučení tvé jméno. Zavolám mu hned, jak se vrátíme do vily, a omluvím se, že jsem plýtvala jeho časem. Byla jsem tak rozhodnutá nějakou práci najít, že jsem ani nepřemýšlela, co tím provedu. Bez znalosti vašeho jazyka tady nikdy práci nenajdu.“
„Na rok se za mě provdej a budeš mluvit plynule, aniž bys platila za lekce.“
„Nezlehčuj to, Massimo,“ zašeptala. Vypadala utrápeně.
„To je jediný způsob, který znám, jak to přečkat. Když jsem měl telefonát od policie, bylo to jako deja vu.“
Viděl, jak jí poskakuje hrdlo. „Je… je mi to líto. Vážně.“
„Dost líto, aby ses stala Nickyho matkou? Je to všechno ve tvých rukou.“
Slabě dýchala. Dívala se všude kolem, jenom ne na něj. „Ano. Nemohla bych ho nyní opustit,“ přiznala.
Massimo byl s Juliinou odpovědí spokojený a nezáleželo mu na tom, s jakou nechutí mu ji dala. Ani nepřemýšlel nad tím, že v okamžiku, kdy dorazili k vile, spěchala do své ložnice, jako by ji pronásledovalo tornádo.
Nakrmil Nickyho a procházel se s ním, dokud neusnul. Uložil ho do postýlky a zamířil do pracovny, aby vyřídil tři důležité hovory. První byl knězi, který je oddá.
Hned jak domluvil obřad, zavolal svému strýci. Po čtvrtém zazvonění uslyšel: „Pronto?“
„Tady Massimo, strýčku.“
„No, konečně! Čekal jsem, že tě uslyším dřív. Jak ses měl první den zpět v práci?“
„Je ještě příliš brzy, abych o tom mluvil,“ vytáčel se. „Ale k věci, jak ti je?“
„Doktor říká, že dělám rychle pokroky.“
„To je dobře.“ Massimo se hluboce nadechl. „Mám další novinku, která nemůže počkat.“
„Chci to slyšet?“ Otázka obsahovala víc než jen náznak obav.
„Popišme to jako hořkosladké.“
„Mám rád sladké.“
„Proto jsem zařídil převod peněz z mého účtu na tvůj. Takhle můžeš urovnat své dluhy u signora Ricci a Seraphina bude volná, aby si mohla užívat své štěstí.“
Ticho na druhém konci linky bylo obzvláště příjemný zvuk.
Massimo nechtěl být zavázán ještě někomu dalšímu. Aby mohl zaplatit strýcův dluh, zastavil vilu. Zbytek peněz investoval. Nepotrvá dlouho a získá zpět mnohem víc, než je cena usedlosti.
„Snad ta další pilulka nebude tak úplně hořká. Příští týden se ožením s Julií. Oddá nás otec Bertoldi. Doufám, že tvůj doktor dovolí, abys přišel.“
Další ticho, které následovalo, bylo ještě výmluvnější.
Massimo věděl, že doktor nemá nad jeho strýcem žádnou moc. Strýc udělá, co sám bude chtít. To všechno byla jen pýcha.
Kdyby přišel, udělil by tak před rodinou Pietře posmrtné odpuštění. Massimo doufal, že strýc má i své dobré já a které se pro Pietru trápila. Musí čekat a uvidí.
„Dej mi ještě jeden týden na práci se signorem Vercellim a já ti pak řeknu svůj názor.“ Sansone měl málem infarkt, když ho po dvou letech spatřil v kanceláři. Měl důvod bát se.
„Dobře se vyspi, strýčku.“
Potom zavolal svému nejlepšímu příteli. „Ciao, Césare.“
„Právě jsem na tebe myslel. Jak to jde s tvým synovcem?“
„Jsem do něho blázen.“
„A jeho překrásná teta?“
„To je důvod, proč ti volám. Nechtěl jsem, abys to slyšel od někoho jiného.“
„Co je to?“
„Budu se ženit.“
César pochybovačně vykřikl: „Tak, a teď budu sám!“
„Se všemi těmi do tebe zblázněnými fanynkami? Nemám strach.“
Zachechtal se. „Věděl jsem, že se to jednou stane, ale kdo by čekal, že další Di Rocche se stane kořistí dalšího z rodiny Marchantových -
Gratuluju, Massimo. Řekni mi kdy a kde. Budu tam, abych to s tebou oslavil.“
„Nevíš, co to pro mě znamená.“
„Myslím, že vím.“
„Jednoho dne ti to oplatím.“
Massimo chtěl věřit vlastním slovům, protože v Césarově minulosti byla žena jménem Sarah, která mu velmi ublížila. Od té doby se Césarovo srdce uzavřelo.
„Myslíš?“ Césarův smích zněl dutě.
„Já to vím,“ Massimo prohlásil. „Jeď opatrně. Chci tě tady vcelku.“
Julie vyšla se svou matkou ze svatebního salónu do odpoledního slunce. Svatba byla naplánovaná na pozítří. Ulevilo se jí, že našli šaty, které se stihnou upravit. V obchodě ji ujistili, že všechno bude doručeno zítra.
„Škoda, že nemůžeš být oddána tady v Bellagiu. Celé tohle místo je jako rajská zahrada.“
„Mami – zpomal na chvilku.“
Její matka se na ni zvědavě podívala. „Co se děje? Jsi neobvykle potichu. Nemluvíš dokonce ani o mém vnukovi. Mimochodem, je vidět, že se mu daří dobře.“
Julie byla ráda, že si matka všimla, ale měla na srdci něco jiného.
„Chápeš důvod pro tento sňatek, že?“
„Samozřejmě. Když jsi tady, nemůžeš zůstávat v domě svobodného muže. Dokonce ani pro dobro dítěte ne.“
„Je to pouze dočasné. Rok, možná méně. Takže je ti jasné, proč jsem na tohle všechno přistoupila?“
„Uvědomuju si, jak moc miluješ Nickyho, jinak bys neoslovila Massima dřív, než jsme ho já a tvůj otec potkali.“
Uklouzl jí tichý výkřik překvapení. „Jak to víš?“
„Znám svou dceru mnohem lépe, než si myslí. Myslela jsem si, že je podivné, abys odešla těsně před jeho příchodem do domu. Jakmile se představil, všechno šlo příliš hladce. Ani jsi nemrkla, když navrhl, abys pro něj pracovala.
Je nám oběma jasné, tvému otci i mně, že ses do Nickova strýce zamilovala. Neobtěžuj se to popírat. Nehodí se, abys lhala. Narodila ses s větší svéhlavostí, než měl tvůj bratr. S vámi dvěma jsem brzy zešedivěla. Ale musím říct, že v tomto případě souhlasím.“
Tohle bylo poprvé.
„Nejsem slepá, Julie. Vypadá jako oživlý Adonis. Ale když tohle pomineme, řekla bych, že jsi našla sobě rovného. Jsem jenom zvědavá, jestli si uvědomuješ, že tě nenechá jen tak odejít. Není jako tvůj otec.“
„Netahej do toho tátu.“
„Protože je dokonalý a já ne?“
Povzdechla si. „To jsem neřekla.“
„Ne. Já jsem to zmínila. Ale myslím, že se shodneme, když řeknu, že pravda je někde uprostřed. Nastanou časy, kdy Massimo nebude poddajný jako tvůj táta. Příliš popustíš uzdu své pýše a ztratíš ho, stejně jako já ztratila tvého otce.“
Julie byla tím přiznáním ohromená.
„Massimo není můj, abych ho ztratila, mami. Sotva se známe.“
„Jenomže je ochotný si tě vzít, protože ví, že je to pro Nickyho nejlepší. To mi o mém budoucím zeti říká víc, než si můžeš představit. Řekla bych, že tě čeká ještě hodně práce.“
„Na tom by nezáleželo. Jsou věci, které ti neřekl. Měl hrozně těžké dospívání.“
„Kdo občas neměl? Přestože jsem s Lemem šťastná, dala bych cokoliv, abych mohla udělat některé věci znovu, ale tahle možnost je dávno pryč. Ne pro tebe.“
Hleděla na svou matku. „Zdá se, že ses hodně změnila, mami.“
Její matka se zatvářila stydlivě. „Od svého návratu do Honolulu navštěvuju terapeuta.“
„Ty?“
„Já vím. Měla jsem to udělat už dávno. Souviselo to se ztrátou Shawna…“
„Ach, mami -“ Julie zapomněla, že kráčejí po malebné ulici ve výhledu místních a turistů, a objala ji. „Jsem ráda, že jsi tady.“
„Víš, že pokud si vzpomínám, je tohle poprvé, cos mi něco takového řekla?“ Matka vzlykla. „Neříkám ti to, aby ses cítila špatně, tak se na mě nezlob.“
„Nebudu.“ Julie pevně stiskla víčka. Uvědomila si, že všechno nebyla chyba jen její matky. Nebyly matka a dcera nadarmo. Julie byla nepoddajné dítě a zůstalo jí to.
Pozítří bude Massimovou svéhlavou nevěstou. Právě to se jí matka pokoušela naznačit.
Ona a Massimo se sice naprosto shodli, co v jejich sňatku bude a co nebude, ale nesměla zapomenout, že se věci mění.
Ať už tak či onak, když teď věděla, že Massimo bude jejím manželem, znervózňovalo ji to víc než obvykle.
Její otec vzal Nickyho do zahrady na procházku. Rozhodla se, že stráví večer s rodiči. Opustila dětský pokoj a zamířila dolů ze schodů. V půli cesty se však zastavila, protože si myslela, že uslyšela známý hlas pronikající nahoru ze vstupní haly.
Ne… to nemůže být.
Dalších několik kroků a uviděla, že hospodyně otevřela dveře. Brent stál ve vchodu. Pohlédl na ni klidnýma očima. „Ahoj, Julie.“