Radko, představte nám Lékaře bez hranic. O jakou organizaci se vlastně jedná?

Lékaři bez hranic jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla založena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Poskytuje zdravotnickou pomoc ve více než 70 zemích světa s více než 2 500 mezinárodních a 23 000 místních spolupracovníků.

Jak jste se vy dostala do týmu?

Ještě v době , kdy jsem studovala medicínu, jsem se o organizaci dozvěděla z médií. A do týmu jsem se dostala tak, že přes jejich webové stránky vyplnila formulář, prošla jsem konkursem a byla jsem přijata mezi lidi, kteří jsou v případě potřeby připraveni odjet.

Jaké tedy byly vaše pohnutky? Proč jste se přihlásila do konkursu?

Na to jsem se ještě nenaučila inteligentně odpovědět. Těch důvodů, proč jsem se přihlásila do týmu Lékařů bez hranic, každopádně bylo víc. Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli bych medicínu mohla dělat v jiných podmínkách – ne tak technicky zabezpečených, chtěla jsem si vyzkoušet jinou medicínu – jinou, než jakou dělám tady. A v neposlední řadě tou pohnutkou samozřejmě byla touha pomoci v místech, kde se lékařské pomoci moc nedostává.

Jaká byla realita? Zjistila jste, že můžete dělat medicínu v jiných podmínkách?

Ano, zjistila jsem, že to jde. Je to náročné, ale jde to.

V čem je tato práce nejnáročnější?

Asi v tom, že se musíte přizpůsobit úplně jiným podmínkám, než na které jste zvyklí. Dostáváte se do situací, do kterých byste se v Čechách nedostali. Nemůžete předem předvídat, jak byste je vyřešila, musíte je řešit na místě a sama, protože tam není nikdo, kdo by to udělal za vás.

První země, kterou jste coby lékařka bez hranic navštívila, byla Arménie. O jaký projekt se jednalo?

To byl dlouhodobý projekt, zaměřený převážně na léčbu sexuálně přenosných chorob, testování HIV a léčbu infekcí u HIV pacientů. Tento projekt běžel několik let, dnes už neexistuje.

Tomuto oboru jste se věnovala někdy před tím?

Ne, ale to je pro tuto humanitární organizaci příznačné, že se dostanete k tomu, co jste dřív nedělala s tím, že máte za sebou tým lidi, kteří s vámi komunikují z Evropy a radí, co udělat, máte k dispozici odborné publikace, takže se v tom docela dobře zorientujete.

Takže to je pro vás svým způsobem škola? Naučila jste se na této misi něco nového?

Člověk se při této práci vždycky naučí něco, co by se tady nenaučil. Druhá otázka je, do jaké míry jsou tyto zkušenosti přenositelné do našeho kontextu.

V Arménii jste strávila 9 měsíců. Jaké to bylo? Na co jste si těžko zvykala?

Tam nebylo moc věcí, na které bych si vyloženě těžko zvykala. Arménie je téměř evropskou zemí, zemí, která byla částí Sovětského svazu, takže její novodobá historie je podobná té naší. Tamnější kulturní kontext není zas tak odlišný. Každopádně to je země, která se nikdy nevzpamatovala z rozpadu Sovětského svazu, nikdy se nevzpamatovala z obrovského zemětřesení, které ji postihlo v roce 1988. Setkala jsem se tam tedy s větší chudobou, než kterou jsem čekala, ze které plyne i přístup lidí ke zdravotní péči a její celková úroveň.

Jaký tedy byl přístup Arménců ke zdravotní péči? Věřili vám?

Nám věřili, byli rádi, že tam jsme, protože jinak je tam přístup ke zdravotní péči limitovaný především finančně. Zdravotní péče tam je ve většině případů placená.

V rámci vašeho druhého výjezdu jste se dostala do Keňi...

To bylo na šest měsíců. Když jsme tam ale jeli, nevěděli jsme, jak dlouho tam zůstaneme. Byl to takzvaný emergency projekt, který vznikl jako reakce na boje, které se v Keni rozpoutaly během voleb v prosinci loňského roku. Důsledkem tohoto konfliktu bylo hodně vnitřně vysídlených osob, což jsou lidé, kteří museli v důsledku bezpečnostní situace opustit své domovy (tedy totéž co uprchlíci, ale těmi se lidé podle mezinárodního práva stávají až po překročení hranic své země) a velké množství lidí, kteří ztratili přístup k lékařské péči. Lidé se buď dostali do situace, kdy museli na cestě k lékaři přejít území znepřáteleného kmene, což se ukázalo jako nemožné, nebo personál zdravotního střediska poblíž dané vesnice sám v obavě o život musel utéct. My jsme jednu dobu pracovali v jednom z velkých táborů pro vnitřně vysídlené osoby, jinak jsme pracovali v mobilních klinikách, se kterými jsme jezdili do menších táborů a vesnic, které byly v té době bez lékařské péče. Projekt jsme ukončili ve chvíli, kdy zdravotnická střediska fungovala nebo ta bezpečnostní situce byla natolik dobrá, že se lidi mohli volně pohybovat a dojít do toho zdravotnického zařízení, které používali.

To byly přímo bojové podmínky. Dostala jste se někdy do vyloženě nebezpečné situace?

Do vyloženě nebezpečné ne, jednalo se o vnitřní konflikt mezi jednotlivými kmeny, všem bylo jasné, že my coby zástupci mezinárodní humanitární organizace s tím nemáme nic společného. Určitě jsme nebyli cílem žádných útoků. Pokud jsme se dostali někam, kde by to mohl být problém, vždycky nás nechali bez problémů projet.

Jak jste se s pacienty dorozumívali? Měli jste překladatele?

Lékaři bez hranic vždycky zaměstnávají určité množství místních lidí, my coby cizinci to do jisté míry koordinujeme, zaměstnáváme i lékaře nebo zdravotní sestry. V týmu mobilní kliniky jsem měla tři zdravotní sestry a s pacienty jsem komunikovala přes ně.

Umřel vám někdy někdo v náručí?

V zemích, ve kterých nefungují nebo zcela chybí jakékoliv zdravotnické struktury, poskytují Lékaři bez hranic zdravotnickou péči, provozují kliniky, operují, bojují s epidemiemi, očkují. Pracují často v odlehlých a těžce přístupných oblastech a také školí místní personál. Zabezpečují provoz výživových center pro podvyživené děti, provozují programy psychologické pomoci a ošetřují pacienty postižené infekčními nemocemi, např. tuberkulózou, spavou nemocí či HIV/AIDS. Hlavním cílem těchto aktivit je poskytnutí lékařské pomoci populacím, které nemají přístup ke zdravotnickým službám.

V náručí vyloženě ne, umřeli nám pacienti, umřeli nám malé děti, ale neumřeli přímo nám, protože my jsme dělali jen ambulantní péči. Samozřejmě jsme ale pacienty převáželi do nemocnice a někdy bylo jasné, že se nezachrání.

Setkala jste s nějakými exotickými chorobami, které jste před tím neznala?

V jednom z táborů bylo hodně případů malárie, jinak nic zvláštního. Nejčastější byli respirační infekce, průjmy a podobné choroby.

Je tam riziko, že byste se nakazalila nějakou vzácnou chorobou?

To nebezpečí tam samozřejmě je, onemocnět ale můžete, i když do té země jedete jako turista. Většina tropických nemocí se stejně přenáší hmyzem. Na to se ale skutečně nesmí myslet. Nikomu z lékařů se tenkrát nic nestalo.

Dostala jste se někdy do situace, že jste si nevěděla rady?

Radka Onderková se narodila v roce 1976 v Ostravě. Medicínu vystudovala v Praze na 1. lékařské fakultě. Po dokončení studií zůstala v Praze, kde pracuje jako lékařka na IV. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice. V roce 2005 odjela s misí Lékařů bez hranic do Arménie, od ledna do června letošního roku pracovala v Keni. Ve volném čase ráda sportuje, chodí do kina nebo jezdí na hory.

Měli jsme pacienty, kteří vypadali hodně nemocně, ale vždycky na tu léčbu nějakým způsobem zareagovali a nějakým způsobem se to povedlo.

Věří Keňané lékařům nebo spíše šamanům a lékařskou péči spíše odmítají?

Mají tam tradiční léčitele šamany, ale lékařům také věří. Vzhledem k počtu, v jakém přicházeli do naší ordinace to vypadalo, že nám věřili.

Jaký máte názor na šamany?

Kdybych takovým věcem věřila, tak asi nedělám normální medicínu. Ale všichni vědí, že funguje placebo, takže na stejném principu může fungovat cokoliv.

Chystáte se v nejbližší době na nějaký další výjezd?

Minimálně do února se nikam nechystám, do budoucna to ale nevylučuju.

Co těmto vyšim výjezdům říkají vaši blízcí? Nebojí se o vás?

To bych raději nekomentovala. Všichni jsou rádi, když se vrátím domů.