Jací partneři můžou vyrůst z dětí z rozvedených rodin? A jak včas poznat psychopata, který nám a dětem v případě rozvodu udělá peklo na zemi?
Děti máte pořád tři?
Nejmladší Žofii je rok. Divíte se, že žena nechce slyšet o dalším?
To je ale proti vašemu odbornému názoru.
Není, tři až čtyři jsou ideální.
Mluvil jste o pěti, když jste na rodinu použil ekonomické pravidlo, že dvacet procent zákazníků přinese osmdesát procent zisku: s jedním dítětem mají rodiče jen dvacetiprocentní naději, že se vyvede podle jejich představ – bude pracovat, neodstěhuje se daleko od rodičů a bude se o ně ve stáří starat, bude mít děti…
Ano, tak to chodí. Jediná obrana vůči tomuto jevu je mít víc dětí. Stejná pojistka funguje rovněž u jiných živočišných druhů, třeba u ptáků.
Současný ideál jsou dvě děti.
Dvě nestačí na udržení populace, aby společnost nevymírala. Já mám tři děti, moji dva sourozenci po jednom, takže na šest rodičů připadá jen pět dětí. Navíc mnoho mých kamarádů nemá děti žádné. Co nás čeká, když budou připadat dvě děti na tři důchodce?
Rozumní rodiče si však řeknou, že budou mít tolik dětí, kolika se můžou věnovat a dobře je zabezpečit.
Normální zdravý člověk má dost energie zabezpečit rodinu se třemi či čtyřmi dětmi. Lidé vnímají dvě děti jako strop jen díky své pohodlnosti. A dnes jsou rodiče limitovaní časem. Ženy se vdávají až před třicítkou, přitom poločas rozpadu vztahu s jedním dítětem je deset let.
Najednou je jí čtyřicet, a než najde dalšího vhodného potencionálního otce, je pozdě. Mít jedno nebo dvě děti je neprozíravá móda. Ano, první roky se třemi dětmi jsou namáhavé, ale většina lidí by to fyzicky, psychicky i finančně zvládla.
Co argument, že ženy s dětmi špatně shánějí práci?
Ten neberu. Když je ženská chytrá a schopná před těhotenstvím, bude schopná i po něm.
Jenomže zaměstnavatel předpokládá, že malé děti budou nemocné.
A proč jde s malými dětmi do práce?! Kvůli hypotéce? Lidi jsou magoři, nadělají si dluhy a jsou v pasti. Spousta rodin jede podle naprosto šílené vize, že si pořídí nesmyslně drahou kouli u nohy: jedno bydlení na celý život.
Češi jsou konzervativní.
Ne, jsou blbí. Pokud nechci mít problémy, beru si malé půjčky, na co mám ve výhledu na pět let. Nejdřív si koupím malý byt – není to pohodlné, šlapeme si po hlavě, ale když pak vydělávám víc nebo jde manželka po mateřské do práce, pořídím větší. Dělám bezpečné kroky jeden za druhým, a nevede-li se mi, jak jsem si představoval, můžu zůstat v menším o pár let déle, než jsem plánoval.
To je člověk, který hledá novou identitu. Milující otec rodiny se překlopil do kreatury. Je to extrémní příklad. Neříkejte ale, že neznáte případy, kdy se „slušný kluk“ změnil. Býval ochotný, spolupracující, ale najednou říká, že ženská patří k plotně a každý pořádný chlap má milenku. Kde to v tom klukovi bylo?
Pokud jsou oba partneři z rozvedených rodin, váží si fungujícího vztahu, který u svých rodičů nezažili?
Absolutně ne, postižení nejsou kompatibilní. To je jako kdybychom předpokládali, že si bude hluchý rozumět se slepým. Velmi záleží na tom, v jaké komunitě žijete, tato společnost je vyhraněně ostrůvkovitá. Něco jiného je komunita kolem kostela, která je stabilnější a nerozvádí se tolik, jiná je komunita umělců, rozvedených otců, Vietnamců, dominantních žen…
Tyto skupiny lidí jsou vzájemně nekompatibilní. Hlavní rozdíl mezi současností a socialismem je, že tenkrát všichni chodili do stejných škol, nosili stejné oblečení, žili na stejných sídlištích ve stejně zařízených bytech a vydělávali přibližně stejně, což promíchalo pány i kmány. Dneska se shlukují ti, kteří mají k sobě blízko.
A pokud někdo zaloví na jiném ostrůvku?
Přivede si domů Yetiho.
Toho si přivede vždycky, protože v každé rodině se žije jinak. Musejí se vzájemně přizpůsobit.
Pochopitelně. A pak ještě záleží na tom, jak se k sobě ti dva hodí v ostatních vlastnostech.
Co moderní Popelka Pretty Woman?
Ta nadělala děsné škody: holky mají pocit, že sex je dobrý způsob jak si vydělat prachy. Jenomže je jich tolik, že výdělky šly dolů a musejí brát kdejakého prasáka – o exkluzivní klientele jako ve filmu si můžou nechat jenom zdát.
Přesto nejsou včas schopné z prostituce vycouvat, protože jinde by si vydělaly míň. Slyšel jsem, jak máma prostitutka říkala: „Bába byla kurva, já jsem kurva, mladá bude taky.“ Místo na Krtečka se tříletá holčička dívala na porno…
Když se ještě vrátíme k péči o děti po rozvodu: web stridavka.cz vás nominoval na žblebt roku. Za jaký?
Netuším. Nenávidí mě, protože říkám, že když střídavá péče, tak jedině po vzájemné dohodě. Pokud nejsou ti dva s to se dohodnout ani na tom, kolik je hodin, tak vzniká jen střídání, ne výchova. Můj názor je že než střídavou péči prosazovat násilím, raději bych dal dítě otci, pokud je máma nevyhovující.
Kdy je máma nevyhovující?
Přidám opět zkušenost z praxe: táta si přijde pro děti a máma mu vnucuje i klece s kočkou a morčetem, načež on namítne, že se to nehodí, protože jedou do zoo. Před dětmi se přetahujou: vem si je - nechci je - vem si je - nechci je.
Táta odjede jen s dětmi, užijou si zoo, jedou k němu domů a večer telefon: „Máš zvířata na parkovišti u auta.“ Táta vyrazí před barák a nenajde je. Ráno volá máma dětem: „Táta vám ztratil kočičku a morčátko. Nechal je na parkovišti a někdo je ukradl.“ Jak myslíte, že reagují děti?
Jsou naštvané na tátu.
Samozřejmě. Máma je podusí do odpoledne, pak jim zavolá, že nějaká dobrá paní zvířátka našla, odnesla je na policii a podle čipu kočičky zjistili, čí zvířátka jsou. A děti: „Jé, ta maminka je báječná!“ Příklad psychopatické maminy, jako když vyšije.
Chodí k vám víc ženy, nebo muži?
Pochopitelně ženy. Muži nechtějí chodit ani k zubaři nebo k praktickému lékaři na preventivní prohlídky, natož k psychologovi. Jsme pořád stejně ješitní, nedělejte si iluze!
Co má dělat žena, které nevyhovuje vztah s manželem a chce na něm pracovat, ale muž odmítá kamkoli jít?
Uvědomme si, že vztahy se neřeší verbálně. Ať si muž říká, co chce, důležitější je, jak se chová. Chlap, když balí ženskou, postupuje podle stejné zásady: sleduje ji a nedbá na to, co říká. Když je dostupná časově, má čas na schůzky, tak bude pravděpodobné časem dostupná i sexuálně.
Měl jsem případ ženy, která jako samožadatelka chtěla dítě do adopce a její partner byl proti. Ráno se pohádali, on trval na tom, že dítě musí vrátit do ústavu - a večer přivezl postýlku. Chlapovi trvá často čtyři roky, než se stane rodičem. Ale jakmile jednou k někomu přilne, není schopen ho opustit: ať jsou to děti, nebo ženy.
Ženy se tedy rozcházejí snadněji?
Ano, v dlouhodobé perspektivě snášejí rozchody lépe. Chlap sice rychle vyletí s huronským „Sláva, užiju si svobody“, jenže mužům se mnohem hůř daří vytlačit bývalou partnerku z hlavy, z fantazie.
A rada jak vysvětlit muži, že stejně jako s angínou jde k praktikovi, k zachránění manželství potřebuje terapii?
Chlap dá často přednost životu v polorozpadlém vztahu. K psychologovi jde, až když je i ten polovztah rozpadlý. Jenže tou dobou už ženu usmažil ve vlastní šťavě a ta se dávno smířila s tím, že o vztah přišla.
Má tedy smysl, aby žena šla k psychologovi sama?
Ano, může se dozvědět spoustu věcí, které by ji samotnou nenapadly. Když se dva lidi o sebe opírají a jeden ustoupí, druhý musí vyrovnávat balanc. Toto je stejné: jakmile jeden chodí k terapeutovi a mění se, druhý musí na jeho změněné chování reagovat.
Nebo nezareaguje a ta žena je ještě frustrovanější, že její snaha je zbytečná.
Ano. Táta vždy říkal: „Je lepší se dobře oběsit než špatně oženit.“ Je to pravda. Partnerská volba je velmi chybová. Pokud jsme v částečně neuspokojivém vztahu, je třeba porovnávat situaci ne s televizním ideálem, ale se svými reálnými možnostmi. I když mám děravou loď, není většinou moudré skákat šipku do rozbouřených vln… Jenže oběť dnes zní spoustě lidí jako sprosté slovo.
Jak se dívají kamarádi na vás, když jste kvůli rodině výrazně omezil kariéru?
Normálně. Kdybych seděl sám, svobodný, zavřený v pracovně, vydám o tři knížky víc. Ale co z toho? Jsem na vrcholu psychologické kariéry, která se dá v Čechách udělat.
Nemáte kam stoupat?
Nejsme v době Františka Josefa, kdy jsme byli navázaní na Německo a věda kvetla, vyrůstaly kapacity formátu Freuda, Mendela, Purkyněho. Dnes jsme periferie, kde chcípl pes. Letí tu populární psychologie, nikdo nemá zájem psát (a číst) něco exaktnějšího.
Napsal jsem knížku o rozchodech, které se prodalo sedm tisíc kusů, jsem citovaný, lidi čtou moje myšlenky. Co jsem mohl v psychologii urvat, jsem urval. Jsem na vrcholu a časem zapadnu, nic víc mě nečeká. To, že buduju rodinu, je v mém věku nejlepší investice.
Proč se rozvádí tolik psychologů?
Už proto, že psychologii chodí studovat lidé, kteří si chtějí vyřešit vlastní problémy. A pozor, rýpou se v hlavě, v (pod)vědomí, citech, ale neabsolvují žádné morální výcviky, aby měli větší frustrační toleranci, větší odolnost.
Ano, ale vědí o všech možných úskalích, radí lidem jak je řešit.
Odpovím vám opět příkladem. Přijde klientka, referuje mi o svých problémech a já se jí ptám, jestli zkoušela relaxační techniky, které jsem jí ukazoval posledně. Nezkoušela.
Jako kdyby vám doktor dal heparin, který si máte píchat, a vy řeknete, že se vám nechce. Psycholog ví, stejně jako ta moje klientka, že by měl dělat toto nebo možná tamto, ale nedělá to. Vědět nestačí. Stejný problém je s etickou výchovou.
Jak ta sem zapadá?
Děti si ve škole povídají o etických problémech. Jenomže etická výchova je vždycky dril: jako když skauti drží bobříky a plní úkoly. Nevykládat si o tom, ale dělat to. Každý, kdo chce být v nějaké disciplíně dobrý, musí drilovat.
Jenomže dril je další sprosté slovo vedle oběti, protože chcete po lidech něco, co jim není příjemné. Freud tomu říkal princip slasti - chce se mi, nechce se mi. Proti němu stojí princip reality: co je třeba skutečně udělat, abych dosáhl vytčeného cíle. Člověk si musí říct, čemu dá přednost. Když chci budovat rodinu, musím omezovat princip slasti.
Narazil jste na vtip, že řada psychologů si tento obor zvolí proto, aby si vyřešili nějaký svůj mindrák. A vy?
Dal jsem si přihlášku na filozofii, jenže na studijním oddělení to spletli a poslali ji na psychologii. Neříkám, že mi obor nesedl, ale netoužil jsem po něm. Stejně jako jsem vrtěl hlavou, když se doktor Kuťák rozhlédl v prváku po posluchárně a řekl, že asi všichni budeme chtít být klinickými psychology. Já toužil po výzkumu.
Je vám psychologie užitečná?
Samozřejmě. Dvě věci mě opravdu velmi formovaly: náboženství a psychologie. Těžko říct která víc; asi spíš víra. Ale i díky psychologii jsem si vyřešil spoustu „mindráků“, jak říkáte.
Pomohla vám, když jste se dozvěděl, že máte rakovinu?
To pro mě nebyla nejzásadnější životní rána, ze které bych se hroutil. Víc mě zkrouhl rozchod po dlouhodobém vztahu v roce 1997. Když jsem v roce 2005 onemocněl - byl jsem rakovinou lymfatických uzlin prorostlý jako bůček - už jsem to měl v hlavě srovnané. Hlavní otázka zněla: možná mám před sebou dva roky života, co bych ještě chtěl stihnout?
Co?
Napsat knížku o psychologii Krista. Že by došlo k přeskupení osobnosti, to ne. Spíš jsem třídil věci na důležité a málo důležité.
Vzpomněla jsem si na vás, když zemřela herečka Zuzana Dřízhalová. Byli jste nemocní ve stejnou dobu.
Sestra v triku. Chodili jsme spolu na solárko, tak jsem říkal ozařování. Navíc když jsem dokončoval chemoterapii, zemřela mi nejlepší kamarádka Blanka, spolužačka z geologie. Psychicky jsem nemoc snášel relativně dobře, řekl jsem si, že mám všechny životní úkoly odfajfkované: barák, dítě, strom. Strom je něco, co mě přežije – tedy v mém případě knížka o rozchodech.
Jak vůbec psycholog vychovává děti?
Jako každý jiný, snaží se. Důraz kladu na citovou stabilitu, která je pro děti do šesti let důležitá. Netúruju je, jsem mírný, povolný. Tamhletu půlmetrovou kupu papírů jsme třídili se čtyřletým Erlánkem: vzali jsme děrovačku, udělali jsme kopičky, dávali jsme je do desek. Dělali jsme to asi hodinu, zatímco sám bych to měl za deset minut. To je moje investice.
Chci, aby si děti pomyslely: „Tento svět je hezké místo pro žití. Je nám tu dobře.“ První cíl mé výchovy je tedy citová stabilita. Druhý začne od šesti let dál, aby měly zdravou identitu, měly pocit užitečnosti a mohly si říct: „Já jsem ten, kdo dosáhl toho či onoho.“
Čeká vás shánění spřízněných učitelů.
To není učitelem, ale životní filozofií. Já jsem prošel gymplem ve Vimperku, kam se posílali učitelé za trest. A nemůžu si stěžovat. Člověk se musí trochu ohánět. Všichni jsme měli stejnou angličtinářku. Proč já umím anglicky dobře a můj spolužák neumí ani kváknout?