Zdražování po revoluci se samozřejmě dotklo všech výrobků a surovin, nicméně u vody je skutečně extrémní. Jen pro srovnání – v roce 1990 stál litr
benzinu 16 Kč, jeho dnešní cena tak není ani trojnásobná.

Kde hledat příčiny?

Vysvětlení je hned několik. Vyšší sazby DPH, vyšší vstupní náklady (elektřina, platy zaměstnanců vodáren apod.). Do cen vodného a stočného však vodárenské společnosti zahrnují i své investice a náklady spojené s distribucí vody a připočítávají si k nim „přiměřený“ zisk. Dalším důvodem je pak podle Transparency International i porevoluční privatizace státních podniků, která umožnila neprůhledné nastavení vlastnických práv a provozovatelských smluv, jež motivují provozovatelské společnosti spíše ke zvyšování nákladů než k úsporným opatřením. Navíc smlouvy jsou uzavírány na dlouhá období (až 25 let), a tím podporují monopolní postavení a nadstandardní podmínky některých provozovatelů.
A zapomínat nesmíme ani na stav vodovodního potrubí – důvodem zdražování vody je ve většině případů nutnost investic do modernizace čističek odpadních vod a oprav potrubí. Navíc zastaralé a nekvalitních potrubí může i za značné úniky vody z vodovodního řadu. Například v Praze kvůli děravému potrubí zmizí až pětina pitné vody. I tu ale musíme vodárenským společnostem zaplatit. Staré potrubí také velmi výrazně zhoršuje kvalitu vody. Pokud vodárenské společnosti tvrdí, že máme dobrou vodu, mluví o té, kterou vypouští z vodárny. Co však kilometry potrubí doteče k nám domů, to už může vypadat úplně jinak.

Srovnání s balenou vodou pokulhává

Aby nás vodohospodářské společnosti přesvědčily, že kohoutková voda stále není až tak drahá, srovnávají svůj produkt s balenými vodami. Problém je však v tom, že balené vody jsou potravinou chemicky neupravenou a pocházející z hlubin přírody. Kohoutková voda představuje službu, je chemicky upravená a nejvíce jí spotřebujeme na mytí a splachování, nikoli k pití.