Marná snaha o dítě

Mám o dva roky starší sestru, s kterou jsme vždycky výborně vycházely. Vdala se pár let přede mnou, její muž byl moc fajn, manželství jim klapalo. Ale nedařilo se jim počít dítě. Nejdřív tomu nechávali volný průběh a předpokládali, že to prostě jednou vyjde. Ale když to nevyšlo ani po třech letech, obrátili se na doktory. Oba podstoupili všechny možné testy a vyšetření, ale byli v pořádku, všechny výsledky měli v normě. Zkoušeli i umělé oplodnění, také nic.

Úplná rodina

Když už to trvalo 10 let a pořád bez úspěchu, zažádali si o adopci. To už jsem já byla taky vdaná a zrovna jsem čekala druhé dítě. Byl to dlouhý a náročný proces, ale celá rodina jsme je podporovali a věřili, že to bude mít šťastný konec. A nakonec to skutečně vyšlo, dostali krásnou dvouletou holčičku. Sestra se v ní viděla, její manžel taky, byli jsme šťastní, že se jim konečně splnil sen mít rodinu.

Překvapení

Ale rok poté sestra najednou otěhotněla, bylo jí už téměř čtyřicet. Pro ni i jejího muže to byl šok, vůbec už s něčím takovým nepočítali. Všichni jsme byli nadšení, že jejich dcerka bude mít takhle nečekaně sourozence. Ale to, co následovalo, nás úplně zaskočilo. Sestra totiž prohlásila, že byla chyba adoptovat dítě, když teď konečně budou mít svoje vlastní. Její manžel jí přizvukoval. Jak byli oba předtím z adoptivní dcerky nadšení, tak teď se začali chovat, jako by jim byla spíš na obtíž.

Nezájem o dceru

Sestra začala malou nechávat u nás, třeba i na několik dnů. Za tu dobu sestra ani nezavolá, aby se zeptala, jak se má, jestli se jí nestýská… S manželem jsou z jejího těhotenství úplně vedle, chystají pokojíček, a někdy mám pocit, že snad zapomněli, že už jedno dítě mají. Mně vůbec nevadí, že je jejich dcera prakticky pořád u nás, mám ji moc ráda, je to hodná a šikovná holčička, krásně si vyhraje i s mými dětmi, ale ona sama vnímá, že se něco změnilo. Občas mi říká, jak se jí stýská po mamince, a někdy večer i pláče, i když se ji snažím rozptýlit, jak jen dovedu, nedělám prakticky rozdíl mezi mými dětmi a jí.

Lítost

Tuhle se mě zeptala, jestli ji maminka už nemá ráda. Zůstala jsem jako opařená, ale samozřejmě jsem řekla, že ji maminka má pořád ráda, jenom teď nemá tolik času. Ale upřímně, sama mám pocit, že sestra s manželem už o ni nestojí. Bavili jsme se o tom i s mým mužem, na kterého to dělá stejný dojem. Snažila jsem se se sestrou promluvit, aby brala na dceru ohled, víc se jí věnovala, mluvili s ní i naši rodiče, kteří jsou z vývoje situace dost nešťastní. Ale sestra nám odpověděla, že neví, co pořád máme, že se k dceři chová normálně. Normálně ale znamená, že je skoro pořád u nás, zatímco sestra s manželem se chovají jako čerstvě zamilovaní, kteří budou poprvé rodiči.

Už jsem si říkala, jestli by nebylo lepší, kdyby si malou vzali trvale k sobě třeba naši rodiče nebo i my s manželem, ale ještě jsem o tom s nikým z nich nemluvila. Mám obavu, že až se sestřino dítě narodí, na svou první dceru už si nevzpomenou vůbec nebo budou dělat mezi dětmi rozdíly. Nevím, co s tím, ale je mi malé hrozně líto, nikdy bych nečekala, že se sestra takhle zachová.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.