Těhotenství

Ve třetím ročníku na střední škole jsem začala chodit se spolužákem z vedlejší třídy. Byli jsme spolu šťastní a moc zamilovaní a vydrželo nám to dodnes. Ale týden po maturitě jsem zjistila, že jsem těhotná, což jsme neměli úplně v plánu. Ani jednomu z nás nebylo ještě dvacet, takže to bylo opravdu hodně brzo. A naše rodiny se k tomu postavily úplně rozdílně.

Přítelovi rodiče

Moji rodiče mého přítele znali a měli ho rádi, ale samozřejmě z téhle noviny nebyli moc nadšení. Ale nijak na mě netlačili, řekli, ať se rozhodnu sama. Zato přítelovi rodiče mě nikdy neměli moc rádi, vždycky jsem měla pocit, že by si pro syna asi představovali někoho lepšího. Přítelův otec je docela bohatý podnikatel a jsou taková místní honorace. Moji rodiče mají normální zaměstnání, bydlíme v domku po babičce a dědovi, který naši hezky opravili. Ale přítelovým rodičům to asi připadalo málo.

Výhrůžky

Když se dozvěděli, že čekáme dítě, začalo úplné peklo. Oba přítelovi rodiče mě začali přemlouvat, ať jdu na potrat, že jsme ještě na dítě mladí a zničíme si život. Ale já jsem to odmítla, ne že bych dítě takhle brzo plánovala, ale když už bylo na cestě, tak jsem si nedovedla představit, že bych ho zničila, zvlášť když bylo přítele, kterého miluju. Když jeho rodiče viděli, že na potrat jít nechci, přitvrdili. Jeho otec mi dokonce vyhrožoval, jeho matka jela za mými rodiči, ať mi domluví. Příteli zakázali se se mnou stýkat, ale on nakonec utekl a bydlel se mnou u našich. Jeho rodiče přijeli k nám a vyváděli tak, že to bylo slyšet až k sousedům. Mně říkali, že určitě porodím postižené dítě, že péči nezvládnu a dítě skončí v ústavu. Bylo to strašné, byla jsem z toho úplně vyřízená, naštěstí jsem měla oporu ve svých rodičích a příteli. Když přítelovi rodiče pochopili, že na potrat nepůjdu, přestali se s námi stýkat, i s přítelem, jako kdyby pro ně neexistoval. Takže u nás zůstal bydlet až do porodu a bydlíme u našich pořád.

Milovaný vnouček

Narodil se mi zdravý, krásný chlapeček. A přítelovi rodiče úplně obrátili, najednou jsou z vnoučka nadšení, nejraději by u nás byli každý den, pořád mu něco vozí. Přítel je šťastný, že se s ním rodiče zase baví a že je všechno v pořádku. Ale já jim nedokážu zapomenout, jak se chovali. Když jsem jim to připomněla, řekli mi, že to tak nemysleli, že o nás měli jen starost. I moji rodiče mi říkají, ať to nechám být. Ale mně je strašně nepříjemné, když jsou u nás, vlastně bych byla nejradši, kdyby se s námi nestýkali jako dřív. Když teď skáčou kolem malého, pořád je vidím, jak si přáli, aby se nenarodil. Nevím, jak se k nim chovat, nechci dělat kvůli příteli zle v rodině, ale jsou mi úplně odporní.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.