Začátky

Když jsem se seznámila s mým současným přítelem, měl ve vlastní péči syna, kterému nebyly ještě ani dva roky. Moc jsem se do přítele zamilovala, byl milý a pozorný, a to, že má dítě, mi nijak nevadilo. Přítel byl zase rád, že jeho syn bude mít ženskou péči, protože biologická matka nejeví o chlapce, který je dneska už ve školce, žádný zájem. K příteli jsem se nastěhovala, brzy jsem otěhotněla a narodila se nám dcera.

Problémový syn

A tehdy se začaly ukazovat problémy, které postupem času narostly tak, že si s nimi nevím rady. Moje rodina chlapce normálně přijala, zatímco přítelova rodina dělá mezi dětmi obrovské rozdíly, i když jsou obě jeho. Zatímco chlapci všechno tolerují, naši dceru neustále kritizují. Přitom chlapec je čím dál problémovější, ačkoliv se snažím ho vést, je zlý, vzteklý, vůbec mě neposlouchá. Neposlouchá ani přítele a je na něj drzý.

Jakmile není po jeho, klidně sebou sekne o zem, vyvádí, napadá i naši dceru, bije ji, bere jí hračky, budí ji, když spí. Přítel to nijak neřeší, nijak se nesnaží syna usměrnit, jeho rodina taky ne. Mně je chlapce na jednu stranu líto, určitě trpí tím, že je bez matky, vlastní otec ani jeho rodiče se o něj moc nezajímají, a i když já se snažila a pořád snažím o něj starat co nejlépe, k ničemu to nevede. Už jsem si říkala, že bychom s ním možná měli jít k psychologovi, ale přítel o tom nechce ani slyšet.

V pasti

Přítel už si vlastně nevšímá ničeho, co se u nás doma děje, nejenže si nevšímá dětí, ale ani mě. Je pořád podrážděný, odmítá mi s čímkoliv pomáhat, není na něj spolehnutí. Dokonce už mě několikrát ve vzteku uhodil a nedávno jsem se dozvěděla, že měl něco s kolegyní z práce, a to v době, kdy už jsme byli spolu. Vůbec to nechápu, jak se najednou změnil. Mám celé situace plné zuby, začínám si myslet, že by nám jen s dcerkou bylo líp. Bohužel na tom nejsem finančně nejlépe, mám jenom rodičovský příspěvek, a přítel mě přesvědčil, abych si ho vzala na 18 měsíců, že bude příspěvek vyšší. Poslechla jsem ho, a za chvíli budu úplně bez příjmu a dceři bude 18 měsíců. Bydlím u přítele, sama bych neměla na nájem, moje matka je invalidní důchodkyně, bydlí v maličkém bytě, otec mi zemřel už dávno a bratr se má taky co ohánět.

Připadám si úplně v pasti, jakmile mi skončí rodičovský příspěvek, budu bez peněz, k tomu přítel, s kterým nám to už vůbec neklape, každý den musím řešit jeho problémového syna a dávat neustále pozor, aby neublížil naší dceři. Jsem z toho nešťastná, ale nevím, jak z toho ven.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.