S přítelem jsme se zhruba po dvou letech vztahu začali snažit o miminko. Když se další dva roky nic nedělo, obrátili jsme se na lékaře. Ti nám nakonec doporučili IVF, s přítelem jsme souhlasili a šli do toho. Bylo to náročné, ale vyšel hned první pokus. To nás samozřejmě strašně povzbudilo, jenže ultrazvuk ukázal, že se jedná o mimoděložní těhotenství. To mě hodně zasáhlo, ale jakmile jsem se zotavila, řekli jsme si s přítelem, že tomu ještě dáme šanci. Ale druhý pokus nevyšel vůbec.

Byli jsme z toho oba špatní, a řekli jsme si, že si teď chvíli odpočineme, než to případně zkusíme znovu. Zaměřili jsme se na práci a zároveň se snažili dost odpočívat a věnovat se sobě. Do toho přišel covid, přítel přišel o práci, novou našel až za pár měsíců, takže jsme řešili úplně jiné věci než dítě.

Překvapilo nás nečekané štěstí

A zrovna ve chvíli, kdy přítel nastoupil do nové práce a naše finanční situace se zase stabilizovala, jsem najednou zjistila, že jsem těhotná. Vůbec jsme tomu nemohli věřit, byli jsme doslova v sedmém nebi. A byli jsme ještě šťastnější, když jsme se dozvěděli, že čekáme dvojčátka. Jakmile jsem překonala kritických prvních dvanáct týdnů, začali jsme si to opravdu užívat. Chystali jsme a plánovali, přítel byl naprosto skvělý, se vším mi pomáhal, pořád mi hladil a poslouchal bříško, já jsem si četla nejrůznější knížky o mateřství, a hlavně jsme se nepředstavitelně těšili.

Po týdnech štěstí přišel strašný šok

Těhotenství pokračovalo bez komplikací, samozřejmě jsem se musela šetřit, vzhledem k tomu, že šlo o dvojčátka, ale na kontrolách bylo všechno v pořádku. Bohužel naše štěstí trvalo jen do 21. týdne, kdy mě naprosto zničehonic probudila ostrá bolest v břiše. Hned mi bylo jasné, že to není normální a že se něco děje. Přítel zavolal záchranku a odvezli mě do nemocnice. Tam mi doktor, ne zrovna vstřícný, suše řekl, že potrácím a ať zavolám přítele. Byla jsem úplně v šoku, prosila jsem doktora, ať něco udělá, ať moje děti zachrání. Ale doktor říkal, že se nedá nic dělat. Přítel přijel, taky v šoku, skoro plakal, do toho mi praskla voda. Ještě jsem musela přirozeně porodit, což byl strašný zážitek, ani jeden z nich porod nepřežil, byli ještě příliš nezralí…

Všechno na mě doma padá, nevím, jak dál

Domů mě pustili už druhý den, jenom mi dali nějaké léky na uklidnění a na spaní. Doma je to ještě horší, všechno mi je připomíná, už jsme pro ně měli nachystané nějaké věci, pomalu jsme připravovali i pokojík. A teď je to všechno najednou tak strašně opuštěné. Přítel se mi snaží být oporou, ale sám je z toho nešťastný, vidím to na něm, jak se přemáhá, aby fungoval. Já jsem úplně vyřízená, bez prášků na uklidnění a spaní nemůžu vůbec existovat.

Naše děti pohřbíme, už jsme si vyzvedli urnu. Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle dopadne. Nevím, proč zrovna my musíme procházet něčím takovým. Spousta lidí má děti, o které ani nestojí, a my tolik toužíme po dětech, dali bychom jim všechno, a nemůžeme. Říkám si, jestli to není moje vina. Jestli vlastně přítele nedělám nešťastným. Napadá mě, že by bylo nejlepší, kdybych umřela spolu s mými dětmi, byla bych zase s nimi a přítel by měl šanci založit rodinu jinde. Jsem úplně zoufalá a vůbec nevím, co dál.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.