Žádné cizí děti

Jsem jedináček, ale nikdy jsem to nevnímala jako nějakou újmu, s rodiči jsem výborně vycházela a vždycky jsem je měla moc ráda. Jenom jedna věc byla v naší rodině zvláštní – nikdy jsme se nestýkali s žádnými dětmi, nechodili jsme na návštěvy nikam, kde byly malé děti, a ani když jsem byla ve škole, kde jsem měla pochopitelně kamarádky a kamarády, tak jsem si nikoho nesměla vodit domů. Rodiče to vždycky zdůvodňovali tak, že je cizí děti ruší, mají rádi klid, a naopak nemají rádi nepořádek. Nějak jsem se s tím smířila a ani mi to pak už nepřišlo, jak jsem v tom vyrůstala.

Vlastní rodina

Když mi bylo 26 let, seznámila jsem se se svým současným přítelem. Byla to velká, oboustranná láska, hned jsem věděla, že to je muž, se kterým chci mít děti. I moji rodiče ho dobře přijali, stejně jako jeho rodiče mě, takže nebyl žádný problém. Dva roky po seznámení, to už jsme spolu bydleli, jsem otěhotněla, což jsme si s přítelem přáli, takže jsme byli moc šťastní. Přítelovi rodiče byli taky nadšení a i naši měli radost.

Poprvé a naposledy

Vlastně mě ani nenapadlo, že by se nechuť mých rodičů k cizím dětem vztahovala i na jejich vlastní vnoučata. O to větší bylo moje překvapení, když se syn narodil. Rodiče se na něj přišli podívat do porodnice, ale to bylo poprvé a naposledy, co ho viděli. Odmítali hlídat, což nebyl takový problém, tak často jsme hlídání nepotřebovali, a když, tak ochotně pohlídali přítelovi rodiče, ale odmítali k nám i chodit na návštěvu, protože je u nás dítě! Byli jsme z toho s přítelem úplně ohromení, vůbec jsem to nechápala.

Když jsme chtěli přijít na návštěvu k nim, museli jsme přijet bez syna. Jednou jsme k nim zkusili zajet bez ohlášení, protože jsme jeli kolem, to byl syn ještě miminko. Odmítli nás se synem, který spal a ani nebrečel, pustit dovnitř a ani se na něj nepodívali! Strašně jsem se za ně tehdy styděla, a vůbec poprvé mě napadlo, že nejsou úplně normální. Přitom nemají, pokud vím, žádné zdravotní problémy, ani fyzické, ani psychické, s dospělými lidmi vycházejí v pohodě, i když příliš společenští také nejsou.

Odmítání vnoučat

Když se o dva roky později narodila dcera, situace se opakovala. Rodiče se na ni byli podívat v porodnici, a tím to skončilo. Jakýkoliv osobní kontakt odmítají. Když se s nimi chceme vidět, tak musíme dát děti pohlídat přítelovým rodičům. Ti o našich otevřeně prohlásili, že jsou to blázni, a odmítají se s nimi bavit. Upřímně, ani se moc nedivím. Přítel si o tom taky myslí svoje, ale je hodně tolerantní, tak to nějak nekomentuje, navíc jeho rodiče jsou nadšení babička s dědou, tak ho to asi tolik netrápí. I děti si vlastně myslí, že mají jednoho dědu a babičku. Sice jsem jim říkala, že mám taky rodiče, takže mají ještě jednoho dědu a babičku, ale protože je děti nikdy neviděly, tak je nijak neregistrují.

Cizí lidé

Hrozně mě to mrzí. Přitom naše děti jsou moc fajn, nejsou to žádní rozjívení spratkové, kteří by ničili, na co přijdou. Nikde s nimi nejsou problémy, syn už chodí do školky a učitelky ho jen chválí, jaký je milý a šikovný. Ale pro moje rodiče prostě vnoučata neexistují. I když spolu mluvíme, tak se nezeptají, jak se děti mají, nic. Dárky k narozeninám nebo k Vánocům vždycky pošlou po nás, ale když u dárků k narozeninám řeknu, že jsou od babičky a dědy, tak si děti myslí, že je to od přítelových rodičů, protože jinou babičku s dědou neznají. Nechci úplně přerušit kontakt se svými rodiči, pořád je mám svým způsobem ráda, ale tohle jejich podivné chování mi je vzdaluje, až mám někdy pocit, že jsou to úplně cizí lidé.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.