Smrt tchyně
Je to necelý rok, co mému partnerovi zemřela maminka. Přestože byla dlouhodobě nemocná a věděli jsme, že se její konec blíží, přítel její smrt dodnes nese velmi těžce. Chodí na psychoterapie a bere antidepresiva. K tomu má fyzicky celkem náročnou práci. Spolu máme dvě malé děti. Snažím se ho od té doby šetřit, a tak většinu péče o děti a domácnost se snažím zvládat sama.
Péče o sourozence
Vadí mi jeho vztah k dvěma mladším sourozencům. Jednomu jeho bratrovi je 17 let, druhému bude brzy 20. Chápu, že když přišli o mámu, snaží se jim přítel vše ulehčovat, ale oni ho spíš zneužívají. Nechávají se pořád od něj někam vozit. Přestože ten starší už chodí do práce, bere si od přítele téměř každý týden peníze. Stává se, že mu kluci zavolají v sobotu ve tři hodiny ráno, aby je odvezl z nějakého flámu, a on bez řečí vstane a jede. Víkendy často tráví s nimi v domě, kde bydleli se svou matkou. Nabídla jsem jim, že mohou být v sobotu nebo v neděli u nás, že uvařím oběd i pro ně a mohou zůstat do večera, případně i přespat. To ale odmítli.
Výsledkem hádek byla jen rezignace.
Hádky
Celkově se tato situace začala podepisovat na našem vztahu. Snažila jsem se s přítelem o tom mluvit. Jakmile jsem však jen naznačila, že mám pocit, že ho bratři zneužívají, byl oheň na střeše. Už několikrát jsme se kvůli tomu pohádali. Dokonce mi vyhrožoval, že se sbalí a půjde bydlet do svého rodného domu společně s bratry. Když jsem přestala jen naznačovat a pustila jsem se do něj během jedné hádky pěkně zostra, řekl mi, že jsem svině sobecká. Úplně mi tím vyrazil dech, protože já se celou dobu snažila chránit jeho. Bála jsem se hlavně o jeho psychiku. Po tom, co mě takhle hnusně nazval, jsem na vztah s ním úplně rezignovala.
Rezignace
Nyní řeším s přítelem jen ty nejdůležitější věci týkající se dětí a domácnosti. Spím v obývacím pokoji a snažím se mu vyhýbat. Večer, když je doma, jsem zalezlá u dětí v jejich pokojíčku. Je mi z toho všeho moc smutno, ale nějak mi došla energie to řešit a chránit ho. I když je to pro mě nepříjemné a mám strach o jeho zdraví, hlavně psychiku, říkám si, že je dospělý a já s tím prostě nic dělat nemůžu. Jen bych byla nerada, kdyby se kvůli tomu náš vztah úplně rozpadl. Už teď se mi těžko vysvětluje dětem, proč s tatínkem moc nemluvím.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
