Závislost na matce
Když jsem se seznámila se svým přítelem, bydlela jsem ve společném bytě se spolubydlící. Přítel bydlel se svojí matkou, i když už mu bylo skoro třicet a chodil do práce. Otec jim umřel, když byl přítel malý, vůbec si na něj nepamatuje. Matka se už znovu nevdala a žila jen pro svého syna.
A to je problém, protože oni jsou na sobě vzájemně strašně závislí. Bydlí spolu v malém bytě, každý má jeden pokoj a pak už je tam jen malinká kuchyň a samozřejmě příslušenství. Přesto mi přítel připadal moc fajn, bylo mi s ním opravdu dobře, i když mi přišlo trochu zvláštní, že třeba když jsme byli večer spolu, volal matce, kdy přijde domů. Ale říkal, že maminka má pak o něj strach, tak jsem si ještě říkala, že je hezké, že se k matce tak slušně chová.
Těhotenství
Pak jsem ale otěhotněla, to jsme ještě úplně neplánovali, ale ani mi to nevadilo, považovala jsem přítele za toho pravého. Čekala jsem, že si spolu najdeme bydlení a budeme jako rodina. Ale k mému překvapení on chtěl, abych se nastěhovala k němu a jeho matce. Znala jsem ji, ale moc jsme si do oka nepadly. Připadalo mi, že na svém synovi strašně visí, ale zároveň ho diriguje. Ke mně se chovala slušně, ale měla jsem pocit, že ve mně vidí trochu vetřelce, který se staví mezi ní a jejího syna.
Proto mi přišlo lepší, abychom si našli vlastní byt, třeba blízko k matce, ale mít něco svého. Ale přítel o tom nechtěl ani slyšet, naopak mě přemlouval, že to bude dobré u nich, že mi matka pomůže s dítětem a domácností… Nakonec mě přemluvil, když jsem byla v pátém měsíci, tak jsem se tam nastěhovala.
V pátém měsíci těhotenství se nastěhovala k jeho matce.
Soužití s tchyní
Od začátku to nebylo nic příjemného, neměli jsme tam skoro žádné soukromí. Jeho matka chodí do práce, ale ve čtyři hodiny přijde a pak už je jenom doma. Nemohla jsem tam nic sama zařídit, všechno už mají zařízené, stěží se tam vešly moje věci, a to jich nemám vagon. Dokud jsem chodila ještě sama do práce, tak to šlo jakžtakž zvládnout. Ovšem po porodu se všechno ještě zhoršilo. S dítětem a věcmi pro dítě už tam nebylo k hnutí a přítelova matka se začala do všeho plést, pořád jsem podle ní dělala všechno špatně, to ona se synem dělala jinak… Můj přítel se mě nikdy nezastal, naopak si spolu často v kuchyni notovali, zatímco já uspávala malého.
Stěhování
Už jsem to nevydržela, a když byly synovi dva měsíce, po jedné hádce s přítelovou matkou jsem se odstěhovala. Nejdřív jsem byla u rodičů, pak jsem si s jejich pomocí pronajala malý byt. Čekala jsem, že přítel přijde za námi, vždyť jsme přece rodina. Ale on se prostě od maminky odmítá odstěhovat. Říká, že s mým odstěhováním nesouhlasí a že mám u nich dveře otevřené, proto mi odmítá přispívat jakékoliv peníze, ani na syna mi nic neplatí. Se mnou žít nemůže, maminka mu to prý nedovolí. Vůbec jeho chování nechápu a je mi z toho strašně smutno, nemyslím, že bych chtěla něco zvláštního. Prostě jsem jen chtěla, abychom žili jako rodina a měli svoje soukromí. Ale zjistila jsem, že asi budu se synem sama, protože pro přítele je důležitější jeho matka…
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
