Vždycky jsem si představovala, že budu mít úplnou rodinu, ale hned od začátku mého milostného života to bylo jinak. Ve dvaceti jsem se zamilovala do staršího muže, s kterým jsem naráz otěhotněla. Místo těšení se na dítě mě nutil jít na potrat, což jsem odmítla. Navíc se začaly projevovat jeho další negativní stránky, dost pil a utrácel peníze v hernách. Takže jsem ho ještě v těhotenství opustila, neuvedla jsem ho ani do dceřina rodného listu a nikdy už jsem ho neviděla. On se taky už nikdy neozval a ani neví, že se mu narodila dcera.
Rozhodla jsem se, že už chci od mužů jen dítě
Na svoji představu mít úplnou rodinu jsem stále ještě nerezignovala, ovšem na slušného a nezadaného muže jsem přes veškerou snahu nenarazila. Chtěla jsem ale, aby měla dcera alespoň sourozence, tak jsem se rozhodla, že si pořídím jenom dítě. Když jsem neměla nároky na trvalý vztah, najednou byl mužů dostatek. Vybrala jsem si úplně účelově pohledného muže, abych měla hezké dítě a dcera stejně hezkého sourozence, jako byla sama. Ten muž byl jinak úplně nepoužitelný, práce mu nevoněla, ale to mi bylo jedno, plánovala jsem s ním jenom otěhotnět. A to se mi po dvou letech randění povedlo, takže jakmile jsem to zjistila, náš vztah jsem ukončila a dotyčný zmizel z mého života, aniž by o mém těhotenství věděl. Narodila se mi druhá dcera, opět bez otce v rodném listu.
Žena s miminkem
Po pár letech, když byly holky větší, jsem si řekla, že bych to mohla zkusit do třetice. Přijatelného muže pro trvalý vztah jsem ale ani nezahlédla, takže jsem si opět vybrala aspoň pěkného chlapíka, jinak ovšem sebestředného a arogantního zoufalce. Nicméně svůj úkol splnil dokonale, do půl roku jsem byla těhotná. Tím náš vztah opět skončil, ani on se nedozvěděl, že bude otcem. A do třetice to byl kluk, takže dcery mají ještě brášku, kterého zbožňují.
Dosáhla jsem svého a jsem šťastná
Teď je mi dvaatřicet a na vztah už jsem víceméně rezignovala, nemám pocit, že bych mohla potkat muže, jakého bych si představovala pro společný život. Navíc děti už mám, tak mě do vztahu nic nenutí. O jejich otcích jsem jim nic neřekla, neptají se, žijeme si hezky i bez muže a táty. Někomu to může připadat sobecké nebo nezodpovědné, ale já jsem teď konečně opravdu spokojená. Mám děti, po kterých jsem toužila, přitom mám klid, netrápím se a ani děti v žádném nevyhovujícím vztahu nebo nefunkční rodině, což by nás s jejich skutečnými otci na sto procent čekalo. Bydlíme s mými rodiči v rodinném domku, takže mám zázemí a rodiče mi pomáhají, díky tomu všechno v pohodě zvládám.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
